Když děti ještě znaly jedlou přírodu, ze které hojně čerpaly

deti v prirode e1623052876457

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Možná jste měli stejně jako já, dětství plné toulek a výprav, kdy jste sice tu a tam zasedli k pohádkám, které se odvíjely na barevné obrazovce, neexistovaly však tablety, notebooky, dotykové telefony, což podnítilo dětskou fantazii, aby pracovala na plné obrátky. Vidím-li téměř pětiletého syna, jak vše okolo něj nevídaně ožívá, nabývá vlastností, tvarů a zvuků, které těmto předmětům nikdy předtím lidská ruka nevtiskla, dýchám s klidem na srdci, že takto by mělo být nadosah všem dětem. Výlety k rybníkům plných žab, dobrodružství na stromech, studánky v lesích, dlaně plné malin či ostružin, házení kamínků po hladině vody. Umožnit dětem, aby byly dětmi. Je jen na nás, co jim ukážeme, dovolíme, pro co je dokážeme natěšit a nadchnout. I kdyby to byla třeba jen zběsilá jízda v letních kalužích. Až vyrostou, poztrácí onu dětskou touhu se v nich vyráchat od hlavy až k patě.

Jak však plynul čas dětem před 100 lety? Jak plynul čas dětem, které žily ještě dřív? To, co je pro nás vlastně takovým svátkem, bylo pro tehdejší děti doslova každodenním chlebem. Louky, lesy, polnosti, ale i ovocné sady, to vše byly plochy sloužící za dnešní dětská hřiště. Linul-li se místy potok, hned bylo o zábavu více. A co teprve, objevily-li děti, že se dá příroda ochutnat a sníst? To se to, panečku, pak vyhánělo na pastvu, to se to radovalo a páslo. Tehdejší vesnické děti byly již od svých 4 let zapojeny do práce, společnost je vnímala jako malé dospělé, které třeba začlenit do koloběhu povinností. Těžko říci, jak moc dětem vadilo, většinou vyháněly kozy na pastvu, hlídaly krávy, husy a koně. Bylo tedy nutným závazkem, díky kterému však poznávaly okolní krajinu, její chutě a vůně, ale samozřejmě též přívaly deště, které sice studily, nicméně, dobytek potřeboval svůj příděl krmě. Pokud se však začtete do starých knih, najdete tuze milé a hezké příběhy, které zde zvěčnili dávní pasáčci.

Honby na pole plná brambor, které po upečení v ohni s troškou másla chutnají jako ten nejlepší oběd, zvláště, pokud se brambory tajně ukořistí. Zelené lusky ze sousedovic zahrady, ovoce, ze kterého vařívaly pověstnou chamuli. Obilné klasy, kukuřice, semínka slunečnic, přezrálé tykve, tím vším se děti nechávaly uchvátit. A z kolika bylinek chutnajících sladce dokázaly hravě vypít slaďoučký nektar. Možná jste měli také tak, i já tohle vše dělala. Tehdejší děti však znaly také šťovík, který svou kyselkavou chutí jemně pne jazyk. A pak tu byly ještě dřišťálky, které lze sklízet po celý rok, dokonce i uprostřed dlouhé, nekončící zimy. Trpké plody trnky, jeřabina, nedozrálé bouchoře či jiné podivné pochoutky. Znají dnešní děti alespoň část jedlé přírody? Dovedou se orientovat v bylinkách, ptačím zpěvu, signálech přírody, kterými země dává najevo, že se blíží bouřka či vichr?

Pak jsou tu kořínky, například osladiče, které chutnají jako sladké dřevo a z něhož například na Luhačovicku vařívali lesní med. K doplnění sladké chuti se sbírá též kořen kozí brady či nasládlé hlízy hrachoru, vyhledávají se tzv. koláčky neboli tvarůžky či zaječí chlebíček, kdy hovoříme o nedozrálých plodech slézu okrouhlolistého, hojně rostoucího na mezích i u cest. Nejoblíbenějším pamlskem byla pupava bílá, která je těsně u země přisedlá a jejíž lůžko je sladké a dužnaté. Tyto ostnaté bodláky děti s velkou touhou vyhledávaly, loupaly jejich vnitřek a s chutí chroupaly. Lákavým pamlskem byly též hluchavky či luční jetel, z jejichž květů lze vypít sladkou šťávu.

Jedním z pamlsků bylo taky padlí, též mana či přeneseně med, který se nacházel na listech stromů, hlavně tedy lípy. Takové listy se leskly, byly lepkavé a jejich povrch byl sladký. Vždy však bylo třeba najít čistý list, neboť co bylo sladké, přitahovalo svou hutnou pochoutkou zástupy mšic.
Jen se usmívám, čtu-li například v díle M. Úlehlové-Tilschové Česká strava lidová: „Vždyť bez milosrdenství chlapci vybírají čmelákům med, vykuřují vosy a v květnu podnikají lov na chrousty, jak píše například Herben: Děvčata se odvracejí od chlapců, kteří chytají chrousty a čmeláky, jimž vybírají buď měchýřek s medem, nebo je usazují ve hliněný včelín. I známé zaříkadlo svědčí dosud o tom, že podobný lov na čmeláky jest rozšířený. Je totiž často třeba zhojit bolestné píchnutí a tu chlapci chytají zelené kobylky, mačkají z nich žlutou šťávu a říkají: Konipásku, dej mi mastku, na boláky pro čmeláky.“

Pasáčci se nebáli ani vybírání medu divokých včel, navazujíc tak na prastarou tradici z dob, kdy lesy ani včely nepatřily nikomu a kdy tzv. brtníci chovali včely různě po lesích v tzv. brtích, tedy vyhloubených dutinách stromů. A co se děti nalovily ježků, veverek a syslů, které, pokud neupekly přímo nad ohněm, nosily domů, aby tak přilepšily mnohdy skromnému obědu či večeři. Ve staročeském díle Kuchařství Kantorovo, najdeme dokonce předpisy, jak uvařit veverku, jak k ní přichystat žlutou jíšku, černou jíšku, veverku na cibulce či se sušenými jablky. Děti taky chytaly ryby, které pak pekly nad ohněm či v hlíně. Velmi často se ryba na pastvě vykuchala, nasolila, takto připravená pak obalila jílem a následně vhodila do žhnoucího popelu. Jíl se pak nakonec sloupnul jak s šupinami, tak kůží a zůstalo jen čisté maso. Vedle ryb se chytali také raci, kteří se vařívali ve slané vodě. A pak, dětská záliba v žábách, které se rovněž vyhledávaly a vařily. Byly však i doby bídné, kdy se žáby chytaly z nouze, pouze však do svatého Jiří, potom prý byly nedobré a hořké.

A pak tu máme ještě nekonečnou hojnost lesních plodů, od malin, borůvek, ostružin až po brusinky. Lesní jahody, ale taky ovoce, ať už hovoříme o trnkách přešlých prvními mrazíky, šípkovém plodu, který se sbíral a z něhož se maceroval či vaříval výživný čaj. Jablka, hrušky, švestky, ale i oskeruše, moruše, kdoule či černý jeřáb, samozřejmě i třešně a višně, zmiňovaná jedlá jeřabina, ale i bezinky, které se svařovaly na jednoduchá povidla. Písně na stéble trávy, jednoduché šperky z bylinek, ptačí pírko za uchem, kozí mléko pité z plna hrdla čerstvě po nadojení. Pochoutka v podobě smetany, hrsti naloupaných oříšků, sušené ovoce, to vše a ještě víc. Malé drobné radosti, o kterých dnešní děti nemají ponětí. Není však nic jednoduššího než si koupit herbář, vzít děti za ruku a učit je písním, chutím, ale i vůním, kterými tak hojně naše stále krásná příroda oplývá. Z jara pak poznají bršlici, nasbírají popenec, heřmánek, který hravě rozeznají od rmenu, bez mrknuté oka odliší léčivý černý bez od jedovatého bezu chebdí. Odřou-li si kolena, nasbírají hrst jitrocele, ze kterého díky kameni vymačkají či vytlučou trošku šťávy, kterou vyčistí otevřenou ránu. Budou o něco déle dětmi, protože příroda, to je otevřená náruč bezmezné inspirace. Takové, kterou jim televize poskytne pouze zprostředkovaně. A my již víme, že zkušenost je nepřenositelná.

V článku jsou použity informace z knihy:

Úlehlová-Tilschová, M.Česká strava Lidová. Praha, Triton 2011. str. 448. ISBN: 978-80-7387-421-6.