Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Existence stresu provází člověka od pradávna a je pro zachování života nesmírně důležitá; připravuje nás na útok nebo útěk a pomáhá přežít v krajně nepříznivých podmínkách. Kdyby stresová reakce nebyla, zahynuli bychom při první nebezpečné příležitosti. Ze života tedy nejde tuto prastarou reakci odstranit, je třeba se s ní naučit správně zacházet.
Stresory
Když třeba trpíte nedostatkem peněz, jste v časové tísni, jste šikanováni jinou osobou nebo společností, když máte pocit, že jste se ocitli v bezvýchodné situaci, máte těžkou nemoc atd., všechny tyto podněty a situace se označují jako stresové prožitky, tedy okolnosti, které mohou stres vyvolat. A s těmito prožitky souvisí automatická odpověď realizovaná neurohumorálními řídicími centry.
V tomto okamžiku si musíte uvědomit, že na utvořenou reakci již nemůžete dost dobře dosáhnout vlastní vůlí, a tak ovlivnit její průběh. Je to kaskáda dějů probíhajících s cílem mobilizovat organismus.
Průběh vlivu psychiky na úroveň těla
Věda pomalými kroky potvrzuje to, co patřilo do oblasti neprokazatelných důkazů o existenci vlivu psychiky na hmotu těla, a již zřetelně osvětluje princip přenášení informace pomocí neurotransmiterů, neuropeptidů, endorfinů apod.
Velmi přínosný je objev tzv. G-proteinů, které přenášejí signály do buněk a jejichž existence přináší jiný pohled na nemoci, jako jsou např. srdeční infarkt, cukrovka, poruchy štítné žlázy, proces stárnutí, a tyto nemoci lze již také řadit mezi nemoci neuro-imunitní, respektive psycho-neuro-imunitní.
Emocionální složka, která je přítomna při strachu či úzkosti, je zpracovávána v oblasti čelní mozkové kůry, v limbickém systému, v místech, kde jsou amygdala a hipokampus. Zde je emocionální prožitek zpracován a aktivuje se biologická stresová odpověď. Pravděpodobně se uvolňuje hormon kortikotropin (CRH), který koordinuje komunikaci mezi mozkovou kůrou – podvěskem mozkovým a nadledvinkami.
Adaptace na stres
Každý člověk má jinou míru schopnosti adaptace na prožívanou stresovou situaci. Jestliže není odpověď na stresový stimul adekvátní a není na dostatečné úrovni, pak popsaná regulace nesprávně funguje, a to se následně projeví zvýšenou náchylností k afektu daného jedince.
Dr. Hans Selye (kanadský lékař, fyziolog, patofyziolog a endokrinolog, mezinárodně uznávaná autorita v oblasti teorie stresu a tvůrce termínu stres, zakladatel Mezinárodního ústavu pro výzkum stresu, čestný doktor brněnské univerzity)prokázal, že hypotalamus a hypofýza hrají zásadní roli při kontrole uvolňování stresových hormonů, zvláště glukokortikoidů, které modulují imunitní funkce. Stejně tak je prokázáno, že látky imunitního systému mohou komunikovat se systémem endokrinním a také modulovat jeho funkce.
Tento jev již v polovině minulého století předvídal Dr. Reckeweg. Známe od něj teorii antihomotoxickou a regulační procesy, jež se odehrávají v mezibuněčném prostoru těla. Stresové hormony a buňky imunitního systému uvolňují imunotransmitery. Hypotalamus poskytuje anatomické spojení pro přenos informací nejen do endokrinních orgánů, ale také do autonomního nervového systému, který inervuje tkáně imunitního systému kdekoliv v těle.
Společný problém
Řada nemocí, počínaje nemocemi autoimunitními, neurologickými a psychiatrickými, má tedy společný problém, a to narušenou rovnováhu mezi hlavními systémy:
psychickým, nervovým a imunitním. Počátek problému se velmi často datuje do dětství, do rodinných konfliktů, psychických traumat prožitých v pubertě atd.
Ještě před dvaceti lety by bylo nemožné něco takového vyslovit, aniž by se lékař vystavil pohrdání a posměchu. Dnes vznikají na tomto přístupu různé specializované obory, označované jako imunopsychiatrie nebo psychoimunologie, které studují podstatu funkčních vztahů mezi centrálním nervovým systémem a imunitou. Tyto poznatky přinášejí naději, že se terapie více přiblíží příčině nemoci.
Posbírat nitky
Nejde o to podat nějaký lék, ale je nutno současně ovládnout komplexní situaci kolem pacienta, která u něj vyvolává psychosociální zátěžovou situaci. Pojednává o tom Gipsen de Wied, 2000. S krátkodobým stresem se člověk vyrovná, ale pokud působí delší dobu, může to vést k rozvoji nemocí, jako jsou např. deprese.
Míra přiměřenosti a masáž
Dr. Selye rozlišoval tzv. eustres (předpona eu- v řečtině znamená „přiměřený“), na rozdíl od škodlivého – disstresu (předpona dis- znamená nepohodu, poruchu, nepřiměřený stav). Také se zmiňoval, že lidé potřebují neuroendokrinní systém „masírovat“. Měl na mysli tělesné cvičení, které má přijít na hranu velké zátěže, přičemž nemá na mysli tuto hranici překračovat. Ta hranice je pro každého jedince individuální a odpovídá jeho fyzickým možnostem. Představuje pro organismus zátěž, jež je užitečná a zdravá.
Pak považuje za důležité chodit mezi lidi, stýkat se s nimi. A to rovněž není bez námahy a bez problémů, to je však ta potřebná dávka zatížení – masáže. Nedokážete si upravit životní cestu tak, aby se na ní stresory nevyskytly. Třeba tzv. pštrosí politika (nevidím, neslyším, strčím hlavu do písku) je výhodná jen pro prvních pár minut, ale z hlediska dlouhodobého řešení je přímo zničující. Mnoho životních prožitků je dáno okolnostmi a prostředím, ve kterém žijete, ale mnoho z nich si člověk připraví sám, především nadměrnými požadavky na své okolí, eventuálně také na sebe, ale i nesprávným nastavením priorit pro život.
Co aktivuje patologické biologické procesy
V této úvaze jsem vyzvedl častou podstatu mnohých nemocí, tedy narušenou rovnováhu mezi hlavními systémy: psychickým, nervovým a imunitním. Ukázal jsem, že tato nerovnováha aktivuje patologické biologické procesy. A naopak, vybudování rovnováhy může vést k pozitivním léčebným výsledkům.
Nástroje pomoci
V praxi jsem k chronickému onemocnění vždy přistupoval hloubkovým rozborem životní situace dotyčného pacienta, protože každý z nich má jiný vzorec své nerovnováhy a neexistuje šablonovitý postup. Rozbor má odhalit faktory, které vyhovují nemoci, má být určena hranice stresu, kdy je stres zničující. A léčebný proces má být zaměřen na odstraňování patologického stresu, jednak změnou životních zvyklostí, např. pohybové aktivity, pobytem v přírodě, jednak změnou jídelníčku. Léčba může být doplněna různými léčivy a léky, u nichž je vysvětlen mechanismus jejich účinku a prospěšnost tělu.
Institut funkční medicíny, který se těmto okolnostem věnuje https://ifmv.cz/, může někomu pomoci v komplexnosti léčivého postupu.
Moderní doba má mnoho nástrojů, jak může tělo udržovat v chodu; byly na toto téma provedeny studie, z nichž vyšlo najevo, že i přesto musí většinu léčebných kroků udělat jedinec sám. Když si čtete tato doporučení, nebudete si tím možná jisti. Řeknete si: „To není možné, aby to fungovalo“. Časem ale zjistíte, že se situace zlepší a začne to fungovat.
MUDr. P. Šácha