Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
V TÉTO KNÍŽCE VÁS ŽÁDÁM, ABYSTE PŘEMÝŠLELI O JÓZE JAKO O LÉKU – což je pojetí, které pro vás bude asi nové a docela cizí. Protože je řeč o druhu medicíny, která může být přínosná pro zdravé stejně jako pro nemocné, hodlám vám navrhnout, abyste uvažovali o jejím pravidelném praktikování – bez ohledu, jaký je váš momentální zdravotní stav. Možná se vám v představách vynořují obrázky hadích mužů nebo žen nebo jste slyšeli o vyčerpávajících kurzech „power jógy“ nebo „hot jógy“, které vás přesvědčily o tom, že to není nic, do čeho byste se měli pouštět.
Je-li tomu tak, pak doufám, že vám ukážu, že téměř každý se může věnovat józe – včetně těch, kteří nemají zpočátku dostatek síly, energie nebo pružnosti i těch, kteří jsou nemocní nebo po zranění. Toto neříkám z pozice dlouholetého učitele jógy nebo někoho, kdo je sám schopen zohýbat své tělo do nemožného uzlu – toho zřejmě nikdy nebudu sám schopen. Jsem povoláním lékař – certifikovaný specialista v interní medicíně, který se dostal k józe ve středním věku a objevil, že je neustále neuvěřitelně neprozkoumaná. Ve svém zkoumání na sobě mohu pozorovat neustálý růst v tom, co jsem schopen provádět a jak dobře se při tom cítím. V mém těle se odehrály změny, které jsem nepokládal ani za možné – a podobné to bylo i se stavem mé mysli. Čím více úsilí vkládám do svého praktikování jógy, tím větší odměny se mi dostává.
Do svého prvního kurzu jógy jsem se zapsal s podobným pocitem, jako tomu bylo předtím v tanečním kurzu salzy nebo při tai-či. Bylo to prostě něco zajímavého, o čem jsem se doslechl a rozhodl se to sám zkusit. Nepřišel jsem se žádnou vírou, že by jóga mohla změnit můj život, ale stalo se. Zpočátku byl můj pokrok velmi pomalý. Studoval jsem ji neplánovaně po několik let a do kurzu jsem docházel nepravidelně a ne víc, než jednou za týden. Protože jsem měl velmi nabitý pracovní rozvrh, zdálo se, že si nikdy nenajdu čas k domácímu cvičení, přestože moje učitelka Patricia Walden mnohokrát zdůrazňovala, že 15 – 20 minut denně by bylo mnohem cennějších delší lekce jednou za týden.
Podobně jako mnoho dalších lidí, kteří se věnují soutěživým sportům a nikdy nevěnují přílišnou pozornost protahování, jsem i já začínal s jógou jako neuvěřitelné ztuhlý. Měl jsem velké potíže i s těmi nejzákladnějšími pozicemi. S propnutýma nohama jsem se nedokázal předklonit tak, abych se dokázal dotknout země alespoň konečky prstů. Ve zkříženém sedu jsem nedokázal setrvat, protože mě začaly bolet záda. Měl jsem potíže s protahováním páteře a už vůbec jsem nedokázal provést záklon. Ačkoliv mě těšily pocity míru, které ve mně zanechával kurz jógy v prvních dvou letech, moje tělo pořád ještě nebylo ani trochu pružné. A tehdy jsem učinil předsevzetí: rozhodl jsem se dát si závazek.
Předsevzal jsem si, že po dobu jednoho roku začnu vstávat o něco dřív a cvičit jógu. Koupil jsem si cvičební podložku, popruh a knihu s popisem základních protažení, posilování a s pozicemi pro relaxaci – ásanami. A přestože byl můj denní rozvrh nabitý a našel jsem si k tomu často i jen pár minut, nepřestal jsem. Začal jsem navíc jógu zařazovat i do krátkých přestávek, které se vyskytly během dne. Když jsem třeba seděl u počítače nebo čekal, než do ordinace vejde další pacient, protáhl jsem si paže za hlavou nebo se opřel rukama o stůl a na několik vteřin protahoval páteř. Když jsem trávil čas na cestách, prováděl jsem své ásany v hotelovém pokoji. Začal jsem svému tělu věnovat více pozornosti, všímal si, jak se moje ramena choulí, když usedám za volant nebo čtu knížku.
Jakmile se mé cvičení stalo pravidelné, začaly se odehrávat překvapivé změny. Po několika měsících se můj hrudník vyklenul. Moji přátelé i rodina si povšimli, že moje chronicky shrbená postava (po létech studií a vysedávání u počítače) se napřimuje. Zatuhlá místa kolem lopatek, která jsem pokládal za neodmyslitelná, se pomalu uvolňovala. Zranění se mi začala vyhýbat. Pět let předtím, než jsem začal s jógou, jsem se musel vzdát basketbalu, protože se objevil výrůstek na patě a na celý rok jsem se musel vzdát tenisu kvůli zánětu v lokti. Trpí-val jsem bodavou bolestí, která byla předzvěstí problému v rameni. Chronická bolest achilovky ve mně budila obavy, že mě potká stejné natržení šlachy, jakým procházel můj nejlepší přítel. Všechny tyto problémy se nyní zmírnily a já předpokládám, že kdybych se věnoval józe už dříve, možná bych mnoha z nich úplně předešel.
Možná ještě významnější než fyzické účinky jógy byly její mentální a psychologické přínosy. Jakmile jsem si zvyk-nul na pravidelné cvičení, zaznamenal jsem změnu ve svém životním postoji. Problémy už se mi nezdály tak významné. Když jsem třeba upustil tácek ledových kostek a ty se rozletěly po celé podlaze v kuchyni, nezačínal jsem už chrlit nadávky, které by musely být v televizním pořadu nahrazeny pípnutím. Naučil jsem se tomu zasmát, pokývat hlavou a pak to uklidit. Už mi to nedělalo takové starosti. Aniž bych se o to vědomě snažil, stále víc jsem se choval tak, jak učí filozofie jógy: vynaložit vždy své největší úsilí, aniž bych se zajímal pouze o výsledek.
Jóga se na mě projevila dokonce i hlouběji. Po několika letech jejího praktikování jsem se rozhodl zanechat své přímé péče o pacienty a oddat se na plný úvazek jejímu výzkumu a publikační činnosti. S nárůstem řízeného přístupu léčby jsem se začínal cítit pod stále silnějším tlakem a začalo pro mě být obtížné jednat tak, aby to co nejvíc prospívalo mým pacientům. Jak se celý systém pro poskytování zdravotní péče začal zrychlovat, aby se snižovaly náklady, neměl jsem příležitost poznat pacienty tak, jak jsem chtěl – a to velmi zeslabilo jeden z nejuspokojivějších aspektů mé práce lékaře. Nebylo by úplně pravdou říci, že mě jóga dovedla k opuštění lékařské praxe, avšak umožnila mi zaslechnout vnitřní hlas, který mi říkal: „Takto to už dál nemůže fungovat.“
Už je to 10 let od doby, kdy jsem si dal závazek věnovat se józe. Od té doby jsem pokračoval v provádění jógových pozic prakticky každodenně a doplnil jsem to i dechovými cvičeními známými pod označením pránajáma, meditacemi a dalšími praktikami. Mé tělo pokračovalo v proměnách. Zvětšilo se svalstvo, ztratil se tuk a dostavila se větší pružnost. Když jsem rozhýbaný, dokážu si stoupnout s rovnýma nohama a předklonit se až tak, že položím dlaně na podlahu. Jsem schopen provést některé pozice, o nichž jsem si vždy myslel, že je nikdy nedokážu, ale ještě zůstává i hodně takových (včetně záklonových), se kterými mám dosud potíže. Avšak tyto známky fyzické obratnosti nejsou tím, o co skutečně jde.
Ještě důležitějším se pro mě stal duševní mír, který jsem nalezl, pocity vděčnosti, postupné a někdy i náhlé otevření některé původně nepružné oblasti na mém těle i v mé mysli a nový smysl pro společenství podobných lidí, který mi pomohli nalézt moji spolužáci a učitelé jógy.
Vykročení ven z bláznivého a na rychlost zaměřeného světa, uvědomování toho, co se odehrává právě teď a tady mě přivádí ke kontaktu s tichým místem hluboko ve mně – hluboko v každém z nás. Je to podobné jako nehybnost dna oceánu, který spočívá nerušeně, i když na povrchu bouří velké vlny.