Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Strávit několik hodin v přítomnosti Jiřího Ledvinky je skutečný dar. Doslova se rozpustíte do klidu. Dotknete se toho, čemu on říká „to boží, krásné, čisté.“ Najednou nic není problém; ba co víc, chápete, proč Jirka říká, že tzv. problémům vůbec nemáme věnovat svou pozornost a energii. „Úplně stačí spočinout v Božství,“ vysvětluje Jiří, který pro veřejnost chystá nový formát „besed“ s příznačným názvem: Setkávání v Božství.
Jirko, když jsme se potkali poprvé, dělal jsi ještě individuální sezení a komorní besedy, pak přišly „Boží otisky“. Co je novinkou teď?
Teď je novinkou Setkávání v Božství, kdy už nepůjde o soukromé dotazy, ale o to, setkat v Božství napřímo. S tím, že si tam do toho jdeš rovnou sednout; nebudeš čekat, že tě do toho někdo naladí. A nebudou se tam probírat témata zdraví. Mluvit bude samozřejmě dovoleno, ale jen tak obecně. Vyloženě půjde o to, setkat se v Božství jako takovém a už si to nekalit dotazy na zdraví. Mnozí lidé si to právě takto sami přáli. Vědí, že není potřeba pořád se na něco ptát a řešit, že to má vypadat jinak.
Když jsme u toho ptaní, změnily se za dobu, co působíš, otázky lidí, nebo jsou pořád stejné?
Základ je více méně pořád stejný. Nejde o to, jestli se změnily otázky, jde o to, že se prohloubily a změnily energie. Že, aspoň co vnímám já, je to více hlubší, stabilnější. Vždy šlo o to, již od samého začátku, se setkávat. Ne o to, co si tam budeme povídat.
Na co se lidé nejčastěji ptají?
Asi na sebe. Co se týče jejich zdraví, vztahů – co mají dělat. Jenže odpověď je vždy ta, že mají spočinout zrovna tam, kde jsou. Protože když to děláš obráceně a snažíš se to vyřešit, tak dostaneš špatné plátno. A to plátno tě zavede do nekonečných řešení a nestabilit. A i když si myslíš, že to konáš v dobrém, tak tě to přesto nemusí zavést k žádoucímu výsledku. Akorát ti to bere energii.
Za dobu, co jsme se neviděli, tak mi také spousta lidí řekla, že se z něčeho uzdravili – ať u psychicky nebo se jim dalo do pořádku tělo. Ale nemohu to zaručit každému. Je to tak, jak to je.
Říkal jsi, že v besedách jdeš nerad do utrpení, že utrpení nerad věnuješ pozornost.
To je pravda. Chápu, že se na to chce někdo zeptat. Ale zároveň to téma nerad rozebírám. Protože jediná odpověď na otázku „co s tím?“, je nechat to být. Protože někomu tím děláš někomu ohromnou radost; protože tím, když se to řeší, se i rozvrací společnost. Když někdo nadhodí, že trpí, tak co na to máš na to říct? Každý si musíme dát to pěkné, a ne se navzájem srážet, protože jiní trpí. To není účelem.
A komu to vyhovuje?
Čekal jsem tuto otázku. Jsou tady energie, které mají opačný záměr než nám prospívat. Není to ten tzv. Satan; je to, řekněme, třetí strana, o které se moc neví a já ji nazývám jako „nesvatí“. Jsou to bytosti, které se dostávají do lidí. Nemohou být lidmi, ale mohou je obsazovat a nějakým způsobem je řídit. To vidíš na tom, co se tady dnes děje – už třeba to, že se má zavádět například digitální měna nebo jak se teď začaly řešit pohlaví, a dokonce uzákoňovat, že nesmíš říct tohle a nesmíš říct tohle. Všechno to slouží k rozvratu. Pozná se to podle toho, že se už nemůžeš svobodně vyjadřovat, že to máš takhle a takhle. Protože, kdyby to bylo v dobrém, tak to můžeš respektovat a jdeš dál. Ale ne že ti zákon něco přikáže, že něco musíš mít jinak, že se budou měnit učebnice. U nás to ještě není tak rozjeté jako třeba v Americe a jinde. To přesně je tento rozvrat.
Pamatuji si, že jsem před mnoha lety slyšel (a tehdy mi to přišlo, jako naprostý nesmysl), že existují dálkové psychotronické zbraně, které jsou schopné ovlivnit mysl člověka. Dá se třetí strana představit, že to jsou myšlenkové formy?
Jsou to přímo bytosti. Ale nepatří sem.
Působí na emoce a myšlení lidí?
Ano, působí. Když třeba vnímáš nějakou depku z ničeho, tak to je ohromný tlak. Lidé se mi často s tím i svěřují – nejvíce to mají ti, kdo jsou už třeba i v Božství nebo už o něm vědí. Pro ně je to někdy i horší.
Dá se tomu působení nějak bránit?
Dá, ale není proti tomu obrana. Ty se tomu nebráníš. Uvědomíš si, na které jsi straně – že jsi v Božství. A absolutním, tichým klidem je necháš být. Jim jde o to, sbírat energii. Oni se vybíjejí tím, že jim dáváš pozornost. Spoustě lidem nedochází, že když se chtějí uzdravovat, tak jim právě tyto energie, které tady na Zemi zavedly šílený nepořádek, působí na jejich tělech ještě větší potíže. Lidi to pak jdou řešit, a to není zase dobře.
Jde o to, setkávat se v Božství. Zůstat v sobě, v klidu. Tam máš vždycky čisto. Toto je někdy pro lidi složité, protože by raději chtěli pořád s něčím bojovat. Ta třetí strana tě umí provokovat, pořád se to vrací. Když tomu uhýbáš a odstrkuješ to a říkáš, že to nechceš, tak seš zase v tom. Musíš vědět, že když se uklidníš a nic do toho zmatku nepřikládáš, tak že je tady pro tebe ta pěkná realita. Na Zemi je v zásadě vše dobré a božské.
Pokud se začneš motat v chaosu, tak jediné, co ti pomůže, je zklidnit se. Uvědomit si, že je tady pro tebe to dobré a začít v tom klidu být. A pak tady začneš vnímat jiné energie. Začneš tady vnímat čistotu. Lásku. Často je to jenom návyk – když tě něco šťouchne, tak jít to řešit. V ten moment tam zase bojuješ a jsi v tom. Spíše je důležité učit se z toho ustupovat. A nebát se. Vědět, proč to děláš. Že když na tom přestaneš „pracovat“, tak že se ti nepřihorší, ale dáš naopak najevo, že jsi a zůstáváš v Božím řádu. Pak může vše další odpadnout. Ale do té doby, dokud si toho budeš všímat, tak nemá co odpadat. Něco se ti třeba na chvíli povede, ale pak se to zase vrátí.
Jirko, souzním s tím, jak říkáš, že máme věnovat pozornost jen tomu krásnému. Ale myslím, že řada lidí by protestovala. Kdyby byl teď dělán výzkum veřejného mínění, tak většina lidí bude tvrdit, že žijeme v nejhorší době, všechno se kazí a že naše budoucnost není dobrá…
To by ale říkali i před dvaceti lety. Ale je pravda, že se přiostřuje. Že z určitého úhlu pohledu je to čím dál horší – to, jak vystrkují růžky. Ale zase je to dobrá zpráva pro to, že je vidět, že jim teče do bot. Kdyby byli v klidu, tak nepřiostřují tu hru.
Už jsem říkal, že řešením je, nedávat jim pozornost. Kdybychom se nyní všichni rozhodli, že těmto energiím nebudeme dávat pozornost, tak přijdou o potravu. Například na nesmyslu s covidem je vidět, jak se s tím různě manipuluje, že to není čisté. Ale člověk se tomu nemá bránit tím, že proti tomu bude bojovat a protestovat. To je úplně ta nejhorší volba. Protože, kam se dostaneš? Zase do jejich chřtánu. Ale teď už o tom víme a správně je to tak, že bychom se o těchto energiích neměli vůbec mluvit a vůbec se o ně zajímat.
A to je další tendenci lidí. Ty jim o těch energiích řekneš, a oni se pak ptají, odkud jsou, proč to dělají atd. Zase špatně. Lidem by to do toho nic být nemělo. Měli by vědět, že jsme tu správně my, jako čistá lidská bytost, zůstat v tom svém a dát jim najevo, že sem nepatří. To by bohatě stačilo. Oni budou vyhoštěni. O to se zase postará Boží řád. A čím více lidí v něm bude, tím lépe. Není dobré si myslet, že by na to lidé nestačili; že když budou v klidu, tak že přeci oni jen tak neodejdou. O to bude postaráno jinak. Právě tím Božím řádem.
Nevím, jestli se ti někdy povedlo – určitě ano – procitnout do toho tak, že najednou kolem sebe cítíš čistotu, klid: i venku, i tady v místnosti. Že najednou ustaly ty tlaky a najednou jsi do toho procitl.
Ano, někdy se to děje.
Třeba tobě se to děje, ale já to říkám i pro čtenáře později, až to budou číst. Už na ně myslím 🙂
Dobře. Navážu na to jedním dotazem od čtenářky, kterou tyranizují její myšlenky. Ptá se: Jak být pánem své mysli? Nesnese prý ani chvíli toho ticha. Pořád musí být na telefonu, pořád musí něco dělat.
Ona si musí uvědomit, kdo jí to podsouvá. Že to jsou zase tyhle energie. Musí si uvědomit, že není v jejich nadvládě. Že ona sama se rozhoduje. Že když to ucítí – „aha, to je zase tohle“ – tak si může také uvědomit, kdo jí to podsouvá, a tím pádem to neudělat. Problém je, že si myslí, že ty negativní emoce jsou pak její. Nejsou. To je také vsugerované.
Stejnou ženu by ještě zajímalo, jak vyléčit dětská zranění.
Víš, jaká je hlavní otázka? On odpovídá: „CHCETE BÝT UZDRAVENI? Jako celkově?“
Pokud řešíš jenom nějaká dětská zranění, tak se věnuješ jenom té výseči, a tomu zbytku opomeneš to zdraví dát. A to je zase ne chyba, ale jde to i lépe. A zároveň říkám, že se nemáme pokoušet uzdravovat. Je to někdy paradoxní, v těch slovíčkách. Určitě je dobře, když někomu jako terapeut pomůžeš, poradíš mu, seš tam chvíli s ním. To je skvělé, to je jasné. Ale zároveň vedeš druhé k tomu, že mají svou vlastní moc, svůj vlastní klid, svůj vlastní Božský řád tady na Zemi. A že pokud zůstanou právě v tom klidu, tak problémy začnou odpadat, protože je přestanou živit. Pak se k nim problémy přestanou vracet a najednou se k nim začne dostávat to pozitivní. A začnou i jinak, čistě, myslet. Nedají už na to, když je bude někdo dráždit – nezačnou se s tím prát, už si toho vůbec nebudou všímat.
Vezmi, jak by se ti žilo, kdyby ses ráno probudil a všechno to negativní ze zpráv záměrně ignoroval s tím, že tady můžeš žít v absolutní čistotě – kdyby ses probudil do absolutní čistoty, a ne do toho, že naskočíš tomu na lep „zase zprávy, tak si počtem“. Každou chvíli máš možnost si vybrat, co si zvolíš.
Když otevřeš oči, tak máš každý den, každou minutu a každou vteřinu možnost dávat najevo, kde jsi. Možná znáš ten okamžik, že někdy ráno chvíli čekáš, než mysl naskočí. Chvíli je to takové i zmatené, vnímáš prázdno, klid – a pak se to rozjede, a už to celý den šrotuje. A pokud uvěříš, že v tom klidu můžeš zůstat, že i v něm se dá fungovat (že to není zmatek), tak na to budou naopak navazovat věci z té Boží lásky, z podstaty, která tady na Zemi je.
Ještě zpátky k těm traumatům: Lidé – tím, jak se už se smířili s tím, že jsou tady bombardováni těmi negativními energiemi –, tak chtějí uzdravit alespoň kousek: „Alespoň tohle, kdyby se mi podařilo.“ Jenže tím pádem počítají s nemocí. Že uzdraví kousek. Slyšíš to v tom? Že to je jenom kousek? A co ten zbytek? O ten se už nikdo nepostará? Pokud ho oni nechají takto na volno a nebudou vědět, že jsou celek, tím Božím řádem, tak je to zase průšvih, tak to zase nechají někomu, kdo se jim tam začne do toho šťourat.
Také často děláme kompromisy. Snažíme se něco vylepšit a když to něco nefunguje, tak tam dáváme harmonii, aby to nějak fungovalo. Místo toho bychom měli vědět, že to, že s tím nejsme spokojeni, je vlastně dobře, protože nám to říká, že tam nemáme být.
Zároveň se to nedá aplikovat na všechny vztahy. Protože, jsou lidé, kteří pochopí, že je třeba zapracovat na emocích a vztah se zlepší. Ví, že se nemusí rozcházet. Ale pak jsou zase jiní, které nepřesvědčíš, aby spolupracovali. Jeden chce, druhý nechce, a s tím nehneš. Jeden člověk se nekonečně dlouho snaží změnit a ono to nejde. Je třeba si to nacítit. Pokud budeš chtít znát pravdu, tak si buď jistý, že ji sám sobě dáš. A to, co k tobě nepatří, se ti dokonce i odhalí. Lidi, kteří k tobě nepatří, a kteří by třeba chtěli i škodit, sami sebe odhalí, aniž by o tom věděli. Ale ty to budeš vědět. Jde jen o to, že Boží řád neseš a že se ho nemusíš učit. Ale je potřeba ho uznat. Jestliže ho uznáš a hledáš ho, tak moc nefunguje. Funguje tak napůl. Protože si místo toho vybíráš cesty nezdravé – utrpení, a že musíš něco vydržet, a že se to musíš naučit.
Jaké jsou k tomu kroky?
Krok je jediný. Rozhodnout se, že už v tom jsem. Ne, že k tomu budu hledat cestu. A že si počkám, až to přijde. Někdy se stane, že se rozhodnu, že v tom jsem, a udělám to naprosto správně. To stačí, to rozhodnutí. Jenže pak přijdou myšlenky z té jiné strany a začnou mě přesvědčovat o pravém opaku.
Takže začnu pochybovat, že je to vůbec možné. A vlastně proto hledám tu cestu. Protože někdo nebo něco mě přesvědčilo, že ji nemám. To je celé lež.
Někdy se mohu rozhodnout pro Boží klid, ale je to třeba jen otázka vteřiny a ihned přichází myšlenkový šrumec. A je to celé pryč…
Ani ne vteřiny. A začneš se znovu ptát. A mise těch energií byla úspěšná. Ty už jsi tam byl a nechal se odvést. Proto je tak důležité tam tu pozornost nedat.
Ale někteří se mě ptají, jak to děláš, že se tam dostaneš tak rychle. Já jim říkám: „Když teď víš, že o nic nejde, tak se uklidníš“. A vidíš, že se člověk uklidní. Nadechne se a jde to. To umíme všichni. Když přijdou myšlenky, tak kdo tě z toho dostane, když ty sám nebudeš chtít? Nikdo. A je jedno, jaké ty myšlenky budou. Jde jen o to, dovolit si v tom chaosu nebýt, vypadnout z něj. To je to nejlepší, co můžeš pro to udělat. Ale je důležité začít důvěřovat, že v tom můžeš zůstat stabilně. Já to vidím i u sebe, jak mi tam chodí nabídky odjinud – od těch nesvatých. I mě podtrhávají: „Tam nemůžeš zůstat furt, to máš jenom na chvíli.“ A tím se vlastně odhalují. Odhalují tu svou síť. A já zároveň vím, že jsem tím Božstvím – že i kdybych se dostal do jakoby tzv. neharmonické situace, tak že to nevadí, že jsem správně. Stejně bych si tu jistotu dal.
Další věc je, že ti naháží klacky pod nohy a ty začneš posuzovat sám sebe, jestli si náhodou nestojíš špatně. Další chyba. Tak zakopneš, ale projdeš. Ono se ti nic nestane, v podstatě. Jde jen o to tě vyprovokovat, že sám sebe srazíš. Že řekneš „aha, teď jsem asi jednal blbě, to nebylo to úplně ono“. Ne, ty jdeš dobře. Ale čím lépe jdeš, tím jsou někdy ty útoky drsnější. Takže další vzkaz, že pokud je vám čím dál hůř, tak jdete tady v tom dobře. Někdy. Někdy je to samozřejmě zavádějící. Může to být zrovna ten případ, kdy je ti blbě a nemáš tam jít. Když se třeba snažíš v nějakém vztahu něco napravit nebo chodíš do nějakého zaměstnání, kdy je ti zle, tak to neznamená, že jdeš čím dál lépe, ale že opravdu máš dát výpověď nebo se rozejít.
Odpovídáš mi na připravenou otázku, jakými postoji si to lidé sami kazí…
Už jsem vlastně řekl. Už by toho bylo moc. Ale dotaz byl dobrý. Znovu bych se vrátil k odpovědi, co teď říká Otec: „Nemusí se ničím zabývat.“ Je potřeba si uvědomit, že tu Božství tady pro mě je – že ho mají v plné kráse, že ho mají v sobě, že ho neztratili, a to stačí. Vždycky to stačilo.
Jirko, moc děkuji za rozhovor.
Webová stránka Jiřího Ledvinky: www.nadejecloveka.cz
Jiří Hamerský