Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Do mé ordinace přicházejí pacienti, kteří mají různé potíže – a většinou jsou to chronické potíže. Na vyšetření jsou řádně „připraveni“; Mají s sebou pěkně vázanou složku a tam pečlivě seřazené opisy odborných nálezů o svých nemocech. Jedna taková pacientka vypráví: „Víte, trpím od narození atopickým ekzémem a od puberty mám astma, denně si foukám tady tento spray a při obtížích beru prášky, 1x do měsíce se mi zhorší ekzém a na něj mám s sebou v sáčku mastičky.
Paní doktorka na kožním mi vysvětlila kdy a jak mám kterou mastičku užívat. Ono se to po ní krásně vylepší, ale stejně se mi to pak zase vrátí a to již musím vzít zase tuto jinou mast. Vidíte, tu kůži mám za ty roky již takovou ztvrdlou, já jí říkám, že je hroší. Byla jsem na klinice, kde mi provedli kompletní vyšetření alergologické, imunologické, krevní, však můžete si v těch výsledcích zalistovat. A nikde nic nenašli. Můj imunitní systém je prý v pořádku. Tedy to vyšetření stálo strašné peníze a moje obvodní lékařka mě již nikam nechce posílat, protože by překročila limit. Tak jsem přišla za Vámi, já si raději zaplatím, ale prosím Vás řekněte mi, co se to vlastně se mnou děje.“
Tak se tedy pustíme do práce.
Já: Řekněte mi něco o Vaší matce:
P: Proč se na to ptáte?
Já: No potřebuji zjistit, jestli máte k ekzému dispozici.
P: Když o tom tak přemýšlím, tak vidím ty její ruce, jak byly hrubé a při mytí nádobí musela nosit rukavice, aha, ona asi také měla ekzém. Kdybyste se mě na to nezeptal, tak bych si to ani neuvědomila.
Já: A co Váš otec?
P: Toho neznám, odešel od nás, když jsem se narodila.
Já: Byla jste kojena?
P: Moc ne, jen krátce, asi 2 měsíce, mamince se ztratilo mléko, víte ona pořád plakala.
Já: Chodila jste do školky?
P: Již do jeslí! Ale chodila a nechodila, protože jsem byla pořád nemocná. A maminka vykládala, že jsem strašně vyváděla a každý den bylo přemlouvání, abych tam šla. Ve školce to již bylo lepší, to jsem si zvykla, ale vzpomínám si, že se mi tam stejně chodit nechtělo, ráno mě vezla na kole v létě, v zimě, ještě za tmy. 4 x za zimu jsem dostávala antibiotika, protože z rýmy přišel kašel a v noci jsem se dusila. V 5 letech jsem šla na mandli, ale stejně to nepomohlo, protože ve škole jsem musela jít ještě jednou.
Já: A co ten ekzém?
P: Do jednoho roku jsem byla osypaná po celém těle, strašně jsem se škrábala – až do krve. A kolem školy se usadil jen do záhybů na rukou a pod koleny. Ve škole jsem se za to styděla, protože jsem byla taková flekatá. Zvykla jsem si.
Já: Co mi řeknete o svém období puberty, to si mladý člověk vytváří svůj názor na svět a většinou dochází ke konfliktům se starší generací. Jak jste na tom byla Vy?
P: Hrůza! Máma si přivedla druha, když mi bylo asi 8 let. Zpočátku to vypadalo dobře, ale potom začal pít, rodiče se hádali, nenáviděla jsem ho. Těšila jsem se, že vypadnu z domu.
Já: A tehdy začalo Vaše astma?
P: No máte pravdu, ekzém byl docela v klidu, ale měla jsem záchvaty astmatu, brali mě na pohotovost, musela jsem i na infuze a různé inhalace.
Já: Jiné nemoci jste neměla?
P: Ne, jen ten ekzém a dušnost, to se střídalo.
Já: A co alergolog?
P: Byla jem na testech, našli mně roztoče, pak pyly a první trávy. Jinak nic. Dostávala jsem kapky, abych si na alergén zvykala, ale nikdy jsem je nemohla doužívat až do konce, protože jsem měla ty stavy záchvatů. Až po revoluci mně pak předepsali strašně drahý lék ve spreji a ten si vlastně stále foukám a pak dušnost zvládnu. Jsou tam nějaké kortikoidy. A na ekzém mám ty mastičky.
Já: Pokračujte ve vyprávění svého životního příběhu.
P: V 18 letech jsem se vdala. Našla jsem si kluka, on měl podobné trápení, strašně jsme si rozumněli. Láska na první pohled. Dnes vidím, že to byly růžové brýle, přes které jsem se na něj dívala. Neměli jsme kde bydlet, tak jsme zpočátku bydleli každý sám, pak nám jeho rodiče uvolnili u nich jednu místnost v podkroví – to bylo chvíli lepší, ale pak se roztočilo hotové peklo. Nemohla jsem tam vydržet, dusila jsem se těmi poměry. Manžel to začal řešit alkoholem. Nesnáším alkoholiky. Již to byl třetí muž – alkoholik v mém životě. Po dvou letech nás rozvedli, bylo to snadné, protože jsme neměli dítě. Štěstí v neštěstí, protože jsem strašně toužila po dítěti, ale nešlo to. Nyní jsem se vrátila k matce, protože i ona se se svým druhem rozešla. A to ostatní již víte. Chodím po různých klinikách, tady máte ty výsledky.
Já: Máte typické alergické onemocnění – atopický ekzém, astma, které je považováno za onemocnění imunitního systému, a přesto Vám na imunologické klinice napsali, že je Váš imunitní systém v pořádku. Je to nelogické a každý člověk vidí, že je to nesmysl. Člověk není jenom tělo, ale je i duše. Nepůsobí na něj jenom alergény, ale hlavně stresy a to jsou nehmotné záležitosti, ty se nedají změřit na imunologii. Stres – co nás poškozuje, je často „podprahový stres“ – je uložen v podvědomí, neumíme si od něj odpočinout, pracuje i v noci, a když působí dlouho, pak se to projeví na určitém orgánu. Jen se podívejte na Váš životní příběh. Vždyť od samého začátku jste ve stresu.
P: A co s tím?
Já: Položím Vám filozofickou otázku. Co Vás, člověče, vlastně trápí? Nyní se samozřejmě neptám na Vaši alergii.
P: Nic, já jsem vlastně v pohodě. Jsem s matkou, mám kde bydlet.
Já: Tomu nevěřím. Před chvílí jsem Vám řekl o podprahovém stresu. Na co myslíte? Co Vám leží v žaludku? Na co jste alergická? Raději se přímo zeptám – na koho jste alergická?
P: Mám pocit, že mě nemají rádi.
Já: A máte se sama ráda?
P: Vlastně ne. Nenávidím se, od malička jsem nějaká jiná, jsou se mnou jen samé potíže. Chybí mně mužský prvek.
Já: Vidíte a je to venku. To je ta esence, to je ten problém. Vaše tělo a duše nejsou v rovnováze. Imunitní systém je pak poplašený, neumí správně reagovat na stresy.
P: No a co s tím?
Já: Ten problém musíte vyřešit sama! Lék ani lékař to za Vás nevyřeší. Nevyhledávejte autority na klinikách, aby ten problém za Vás vyřešily. Uspořádejte si život, udělejte řez. Začněte pracovat také na duchovní úrovni. Začněte tím, že se budete mít sama ráda. Nenadávejte si, když se Vám něco nepovede. Věřte si. Váš první cíl bude spočívat v tom, že zvednete hlavu a najdete své místo ve společnosti. Pokud se chcete uzdravit, musíte dosáhnout jiného stupně poznání. Svou cestu začněte např. zvýšeným pitným režimem, změnou stravy, pohybovou aktivitou. Tím zahajujete proces detoxikace, změníte biochemizmus ve Vašem těle a ruku v ruce se začne měnit i psychika. Tělo dostane podmínky k tomu, aby se začalo léčit samo….
Tolik jeden příběh za všechny jemu podobné.