Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
V dnešní moderní společnosti je preferována dravost, společenskost a heslo „čím víc máš známých, tím lépe“. Je to doopravdy tak? Na první pohled by se mohlo zdát, že introverti tahají za kratší konec. Stačí se podívat na texty inzerátů s pracovními nabídkami: „požadujeme komunikativnost, schopnost pracovat pod tlakem, vysoké nasazení na výsledky se současným dodržováním termínů, týmového hráče, flexibilitu a odolnost vůči stresu“.
U introverta bychom mnohé z těchto vlastností, které by se u něj projevovaly ve zvýšené míře, asi těžce hledali, zároveň je jeho sociální síť mnohem užší, takže introvert zná mnohem méně lidí, kteří znají jiné lidi, kteří znají lidi… Na druhé straně je ale nutno říct, že introverti mají svoje vlastní zbraně – a k cíli se dostávají jinými, svými cestičkami a způsoby.
Nedá se ani zdaleka říct a posoudit, který povahový rys je na tom lépe. Proč? Protože introverze a extroverze jsou dvě stránky jedné mince. Každý z těchto dvou typů funguje po svém, a ke svým cílům se dostává svými preferovanými způsoby. Ale můžeme doopravdy říct, který z těchto stylů při dosahování cílů je lepší? Nemůžeme. A ruku na srdce: kolik manažerů si po náročném dni raději zajde domů, otevře balík chipsů nebo pivo, pustí si televizi, před spaním si přečte rozečtený román, než se jít družit do členského klubu nebo jít na „povinnou“ firemní akci. Vůbec nemůžeme říct, že by introverti byli horší zaměstnanci, protože nejsou natolik „hnaní“ jako extroverti. Introverti věru poháněni jsou. Ale zatímco extroverti jsou poháněni zvenčí (potřebují mít kolem sebe ruch, druhé lidi, společnost), introvert je motivován zevnitř, vnitřním světem představ, úvah a reflexí. Tak získává energii, a co na tom, že to není zvenčí, když výsledek je stejný.
Nevýhodou extroverta je, že k popohnání do akce potřebuje druhých, introvert zase potřebuje svůj klid a psychickou pohodu (buď po podaném „sociálním“ výkonu, nebo před ním). Na první pohled se můžou jevit jako odtažití, rezervovaní nebo plaší a nesmělí. Jejich ponoření se do sebe je však jejich způsob, jak načerpat nové síly pro další výdej energie nebo rozvahu před podáním výkonu. Extroverti na tohle nemají čas, spíše konají než by před tím věnovali čas úvahám. Nebo k nacházení alternativ potřebují kooperativní úvahu celého týmu. Proto jsou v některých situacích vlastnosti introverta neocenitelné.
Když se váš kolega po určité době strání společnému kontaktu, nemusí to proto znamenat, že se něco stalo, okolí hned nemusí mít podezření, že se urazil, nebo že je prostě divný. Když se introvert cítí unavený nebo pod stresem, spíše má tendenci se stáhnout, vyhledat samotu, kde se může v klidu věnovat reflexi a svým pocitům. To, že extrovert čerpá energii ze společnosti druhých, ještě nemusí vypovídat nic o jeho sociálních kompetencích a emocionální inteligenci. Extrovert nemusí být naladěný na potřeby druhých, nemusí vycítit, co v danou chvíli potřebují, jak motivovat svoje podřízené, jak se přiblížit potřebám svých podřízených a tak dosáhnout lepších výkonů apod.
Emocionální inteligence, která se v dnešní době staví (často oprávněně) nad inteligenční kvocient, nemá s introverzí a extroverzí nic společného. Nemůže introvert dosáhnout skvělé dohody s obchodním partnerem, protože umí vycítit naladění a potřeby klienta/obchodního partnera? Právě, že může, a moc dobře. Díky svým schopnostem zralé úvahy a reflexe sebe a okolního světa zastávají introverti oprávněně důležité pracovní pozice. Dejme introvertům jejich prostor, tak, jak si jej extroverti umí udělat sami.