Jan Allister: Dovol si TO v praxi – 2. díl rozhovoru o amazonských medicínách

Allister scaled e1638531961396

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Pokračování rozhovoru s vizionářem Janem Allisterem, autorem knihy Dovol si TO, která popisuje jeho pozoruhodnou cestu s amazonskými medicínami. Ve druhém díle našeho povídání mluví Johnny o tom, jak se otevřít životu, nemít strach a jak být k sobě pravdivý. Aneb, co je pro něj největší výzvou, popisuje slovy: „Žít pravdu. Mluvit pravdu, myslet pravdu, říkat pravdu.“

Varování: Tato cesta není pro každého a může znamenat nevratné změny v psychice i zdraví jednotlivce. Autor ani redakce nenesou odpovědnost za jakékoliv užití a experimentování s těmito látkami. Rozhovor má přispět k celospolečenské debatě o psychedelicích. Není návodem k tomu je zkoušet.

Johnny, jak se, podle Tebe, po Tvých zkušenostech s medicínami chovat ke svému tělu? Jak vlastně nově své tělo vnímáš?

Své tělo vnímám jako chrám, ve kterém sídlí část Velkého ducha. Všude venku kolem nás najdeš miliony rad, diet a způsobů, jak se o své tělo starat. Jediná funkční cesta ale vede přes vlastní zkušenost a poznání, abys mohl sám pro sebe „znovuobjevit“, co funguje právě tobě. Jinými slovy „nevěř“ jim, jdi a zkus to sám na sobě, pokud to tak cítíš. Vše ale odpovědně a trochu skepticky… Držím se myšlenky: „Co je právě teď nejlepší pro mé tělo?“ Možná mi nebudeš věřit, ale tvé tělo ti na tuto otázku začne časem samo odpovídat.

Jak doporučuješ pracovat s myslí a emocemi?

Budu se opakovat, ale sdílím tu pouze svůj pohled na život a pouze své zkušenosti.

Mysl vnímám jako úžasný stroj, projektor reality, skoro dokonalého ochránce systému. Když na TO jdu myslí (kontrolou), bohužel vždy přijdu jen s řešením, které dokážu vymyslet. S řešením, které je v mezích mé mysli označené za reálné a tím pádem uskutečnitelné.

S myslí nejvíce pracuji, když se uvolňuji do přijímání paradoxů života (to je pro mou mysl největší oříšek) nebo když se učím nemyslet. Můžeš to nazývat meditací nebo relaxem, ale poprvé jsem opravdu plně tento stav procítil a pochopil (srdcem) až na rituálu s Ibogou. „Co se stane, když se mysl rozplyne? Když se podíváš srdcem za mysl?“

Doporučil bych ti začít hledat cesty, jak mysl nechat myslí a jen tak být. Ono TO máme přímo pod nosem.

Emoce jsou naprosto boží a miluji je stejně jako je nenávidím. S emocemi doporučuji pracovat tak, že do nich vstoupíte, ale nebudete v nich jednat. Uvědomíte si, že nejste vaše emoce a začnete pozorovat své pocity po těle, své myšlenky a stav, který nastane. Plně si procítit své strachy. Být viděn v těch největších straších chce opravdu pořádný kus odvahy. Když to ale uděláte a zvládnete, zjistíte, že se tady vážně není čeho bát…

A co je nejlepší pro naši duši?

Z mého úhlu pohledu naše duše patří životu. Aby se život mohl skrz tuto duši realizovat je potřeba ho plně žít, a to jak s tím nahoře, tak s tím dole. Neutíkat před problémy a nedržet se zuby nehty luxusu ve lži. Život ví, co potřebuje, a pokud důvěřuji životu, mé vášně a dary jsou tou cestou k mému největšímu potenciálu. Zní to pohádkově jasně a krásně, možná pro někoho až naivně… Ale i kdybyste si alespoň 10 minut denně zpívali, tancovali, hráli si (dělali něco, co vás opravdu baví), tak se z vaší hlavy ztratí myšlenky a duše se plně otevře životu a začnou se dít zázraky. Kdo na TO má ale dneska čas, že?

No a jak se zbavit strachů?

Postavit se jim. Pozorovat je, procítit si je. Víš, na svém těle mám pár jizev… Když jsem mě asi 2 roky, pokousal mě sousedův pes. Mohl jsem přijít o levé oko a na očním víčku mám celkem velkou jizvu. Od té doby jsem měl hrozný strach ze psů (ti mě pokousali ještě hodněkrát). Asi ve 14 letech na mě zas někde na ulici vyběhl pes, co mi chtěl roztrhat kalhoty a já si nějak řekl, že už to stačilo a rozběhl jsem se s řevem proti němu, že ho tentokrát „pokoušu“ já. Ten pes se svalil se na zadá, ukázal břicho a začal kňučet. Ani jsem se ho nedotkl a žasl nad tím, co se právě stalo.

Rok na to jsem se „nachomýtnul“ u bojových sportů a mé problémy (šikanovali mě ve škole) také skončily. Bohužel jsem tenkrát nevěděl, že vyrazit klín klínem je pouze dočasné řešení… Stejně tě to jednou všechno dožene.

Mnohem lepší metoda je proto představit si svůj strach jako cibuli. Uprostřed cibule je jádro mého strachu (bál jsem se psů). Cibule má ale vrstvy, které toto jádro obklopují a chrání. Ty vrstvy jsou jako nepříjemné a negativní pocity a emoce, které se ve mně spustí, když pomyslím na svůj strach. Abych se svým strachem mohl něco udělat, je potřeba dostat se až k jeho samotnému jádru, takže cestou přes všechny ty negativní emoce a pocity. A když se dostanu až do jádra mého strachu přes všechny ty vrstvy, víš, co zjistím? Že tam vůbec nic není! Cibule je uvnitř dutá a prázdná a stejně tak i naše strachy! Bojíme se těch nepříjemných pocitů a věcí kolem, ale ve své podstatě v tom jádru věci zjistíš, že se tady vážně není čeho bát…

Jak teď sám sebe nyní vnímáš?

Tohle je skvělá otázka… Vnímám sám sebe jako vypravěče, který se po pár letech spánku probudil a vidí svět kolem sebe naprosto novýma očima. Spousta lidí v mém okolí prožívá „podobnou“ transformaci, a to i bez medicín, či rituálů. Prostě se to teď světově a celospolečensky děje a nedají se před tím už dál zavírat oči. Vnímám sám sebe jako někoho, kdo to pojmenovává jazykem, který je pro většinu populace srozumitelný, přátelský a zároveň si nehraje na dogmata a styl falešných guru. Přečti si mou knihu a uvidíš celý příběh.

Vnímám sám sebe jako manžela, přítele a muže, který stojí před dosud nepoznanými výzvami ve svém životě.

Vnímám sám sebe jako člověka, který TO dělá. Hledám a nacházím cestu do středu své síly, abych tady opravdu žil a dělal TO, co mě baví a co mě naplňuje. Občas TO jde pomalu, občas TO ale letí rychlostí světla. Stojí mi TO ale za TO.

Někde jsi také říkal, že největší inteligence je voda…

Tu myšlenku jsem řekl na podcastu s Adamem Česlíkem, můžeš si to poslechnout tady:

Každopádně ta myšlenka byla o tom, že kdyby příroda měla svou „umělou“ inteligenci, jako my máme Siri v telefonu, která by denně nonstop sbírala data a informace o všem živém na Zemi, byla by to pravděpodobně voda. Když není voda, není život. Kolik pozornosti dáváš denně své vodě?

Kam doporučuješ zaměřovat během dne pozornost?

Sám do sebe. Stačí se začít zaměřovat na svůj dech. Pak můžeš zkusit se zaměřit třeba na jídlo, co jíš, na vodu, co piješ a začít si s tím hrát… Všechno ostatní kolem nás je totiž takový „bonus“ a vždy je jednoduší dávat pozornost ven než dovnitř.

Úplně mě fascinuje, kolik toho dokážeš vnímat. Před rozhovorem jsme se spolu, mimo jiné, chvíli bavili o vašem kocourovi. Většina lidí vidí jen zvíře – hmotu (kočku). Jak tedy kocoura vnímáš Ty?

Je to stejné jako když se naučíš číst. Pak už dokážeš přečíst každý nápis na ulici a cokoliv, co přečteš už nedokážeš zase „odčíst“ a nemůžeš dělat, že to tak není… Náš kocour se jmenuje Allister (my máme jméno po něm, a ne on po nás). Přišel k nám v den naší spirituální svatby a byl u obřadu s námi (vlastně nás oddal). Jeho bytost je opravdu silná a lidé, co se ním potkali osobně a vidí ho, prostě cítí, že to není jen tak nějaká kočka.

Já ho vnímám jako chodící kuličku kočičích chlupů, která má sice svůj svět, ale každý okamžik nás (mě a mou ženu Veroniku) dokonale reflektuje. Být kocour a nést „kvality“ koček je opravdu náročný úkol. Napadlo tě vůbec někdy, co dělá kočku kočkou? Vznešená povaha, esence divokosti, péče o srst, kvalitní spánek a můžu mluvit do nekonečna a stejně bych ti to všechno nepopsal… Být kočkou je opravdu výzva pro každou bytost a mě je opravdu ctí, že mě na tomto světě provází kocour Allister. Od určité doby prostě vnímám „duše“ zvířat, ale i třeba malých dětí. Je pak vždycky legrace pozorovat, že oni (zvířata a děti) vidí, že je vidím, ale nechápou, jak je to možné, protože bych je vidět neměl. V závěru si se mnou pak psi přijdou hrát jako bych byl já sám pes a děti i přes udivené výtky rodičů na mě reagují jako bychom se znali 1000 let. Asi jsem jen velké dítě s duší psa…

Co je pro Tebe aktuálně největší výzva?

Žít v pravdě. Mluvit pravdu, myslet pravdu, říkat pravdu. Lidé si často neuvědomují, kolikrát denně zalžou. Mohou to být „mikrolži“ typu: „Budu tam za 10 minut.“ (dorazí ale až za 20 minut), vše se ale počítá… A důvěřovat plně životu. Hranice mezi naivitou a důvěrou je velice tenká…

Proč je důležité pracovat i s temnotou a vnitřními démony?

Je to jednoduché, když budeš furt koukat do světla, tak brzy oslepneš, abys to zase vyvážil a harmonizoval. Schválně si to zkus doma s žárovkou, moc dlouho to nejde…

Z mého úhlu pohledu, z podstaty věci, bez světla není tmy, bez tmy není světlo. Pokud si představím tu harmonii, jak den střídá noc a noc zase den, je za mě naprosto zásadní podívat se na své cestě i do „temných“ sklepení mé duše a přijmout, že i tohle jsem já. Jak moc dobře znám své světlo, tak moc dobře poznávám i svou temnotu.

Pokud jíš maso (klidně i občas) je fajn se podívat do důsledku věcí a zeptat se sám sebe, jestli bys byl ochoten a schopen pro to maso to zvíře i zabít. Jestli znáš Ladovskou zimu a vesnickou zabijačku (když se zabíjí prase a dělají se jitrnice) je to obrázek, který jsem tak od 4 let viděl každoročně naživo. Když jsi starší a „pomáháš“, začnou ti ty věci ohledně života a smrti pak docházet jinak a maso už nikdy nebereš jako samozřejmost ze supermarketu.

Chápu, že když někteří lidé i před tímhle zavírají oči, může pak pro ně být těžké jít dál a hlouběji sami do sebe. Ty poklady a strachy co tam někdy čekají totiž mohou být opravdu děsivé…

Děkuji za vysvětlení. Další věc, na kterou se chci zeptat: Jak si dovolit úplně VŠECHNO? Jak žít život, který člověka maximálně baví?

Přestat nad tím pořád přemýšlet a prostě TO pustit ven a být plně sám sebou se vším, co k tomu patří. Nikdo jiný nemůže být tebou, přestaň se proto snažit být ty někým jiným.

Víš, tenhle rozhovor by na mě samotného působil dost „ujetě“, ale co mám dělat, když TO tak prostě teď je a cítím to tak? Dovolit si TO napsat, je pro mě 100x větší výzva, než si možná dokážeš představit.

Medicíny mi ukázaly, kde všude jsem sám sobě lhal a jaké lži jsem sám v sobě a kolem sebe živil. Je to dost nekompromisní, ale opravdu to stojí za to. Když nevíš, kde si to sám sobě zakazuješ, je fajn to moc uvidět celé z vrchu a dovolit si to žit. Zároveň je důležité pořád setrvat v pokoře a v bystré mysli začátečníka. Vím, že nic nevím, stejně tak jako že, nevím, že vím vše.

Činům, které vznikají z místa našeho srdce a jsou inspirované pozitivním záměrem a energií, se v tomto světě opravdu daří. Dovolil jsem si napsat knihu a stalo se. Za jeden rok jsem TO zvládl napsat, vybrat peníze na tisk formou předprodeje a realizovat to. Těším se, co si dovolím dalšího. PS: A jaké jsou tvoje sny (činy)? Je to tu dostupné všem!

Proč jsme vůbec tady na světě?

A proč ne? Jenom mysl chce znát odpověď. Důvěra v život buď je, anebo není.

Johnny, moc Ti děkuji za rozhovor.

Webová stránka Jan Allister: https://allister.cz/

Jiří Hamerský

Zpět nahoru

NOVÉ ČLÁNKY KAŽDÝ TÝDEN ZDARMA NA VÁŠ E-MAIL?

Přihlaste se zdarma k odběru novinek z webu Celostnimedicina.cz a už Vám neunikne ani jedna zajímavost ze světa celostní a alternativní medicíny.