Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Představte si, že je vám 96 let, jste v plné síle a společnost vám dělají dvě starší sestry. Zní to jako sci-fi? Možná, nicméně, dlouhověkých lidí přibývá. Pojďme si dnes ukázat, co ve svém životě udělat jinak, co jíst, jak přemýšlet, jak často se hýbat, abychom i my svůj život prožili plnohodnotně, aktivně, radostně a vděční.
Genetika jako mocný vládce?
Rodinu pana Jaroslava znám téměř 15 let. Sdílím s ním mnohé, nicméně, nejvíce mne fascinuje život jeho tchýně, paní Jitky. Ta totiž nyní oslavila úctyhodných 96 let. A co je na tom příběhu nejhezčí? Paní Jitka má v životě i dvě starší sestry. A to již není náhoda. Na jedné straně sice hraje v přívětivé karty dobrá genetika, nicméně, ta dlouhověkost ovlivňuje zhruba z 15 % – 25 %. A zbytek? Tedy 75 % – 85 %? To jsou vnější faktory, jako je životní styl, strava, prostředí a socioekonomické podmínky.
Jenže, je potřeba také zmínit, že zatímco u běžného dožití kolem 70-80 let geny hrají menší roli, u extrémní dlouhověkosti je genetický podíl mnohem významnější. Dožít se stovky bez šťastné kombinace genů je velmi obtížné. Přesto, i těmto genům je třeba pomoci. Paní Jitce a její rodině velmi děkuji za zprostředkování rozhovoru.
Dobrý den, paní Jitko. Vy a vaše sestry, Anežka a Drahomíra, se stále těšíte plnému zdraví. Jaké jste měly všechny tři dětství? Osobně přikládám velký význam stravě. Co utvářelo váš každodenní talíř?
Jako rodina jsme měli velké hospodářství, na kterém jsme se sestrami od brzkých let pracovaly. Vše, co jsme jedli, bylo prakticky naše, od zeleniny, přes mléko, máslo a vejce. Výhodou bylo, že jsme měli i vlastní maso, ať už králičí či drůbeží. Dvakrát do roka se u nás konala i zabijačka, takže jsme měli stálý zdroj kvalitních živin.
Vaše dětství postihla válka, která určitě zamávala s jídelníčkem, ještě však před válkou, co se u vás vařilo nejčastěji? Vzpomenete na některé suroviny, které se u vás často používaly? A které zařazujete dodnes?
Co se týká úbytku stravy, ten jsme během války příliš nepocítili. Naše zdroje byly veliké, takže, i když jsme museli odvádět maso podle výměry, stále zůstalo mnoho pro všechny, abychom se najedli. Jedli jsme často brambory s mlékem, měli jsme svůj vlastní chleba, tvaroh, vajíčka, to vše se u nás s železnou pravidelností točilo. Vařily se i luštěniny, zelenina na mnoho způsobů. Nic nebylo zpracované, jako dnes, jídelníček utvářely základní suroviny. A to mi zůstalo až do dnešních dní.
Měly jste se sestrami společné zájmy? Některé rituály, které dodržujete dodnes?
Se sestrami jsme milovaly tanec, zejména, pokud se konaly nějaké taneční zábavy. A těch bylo na vesnici nepočítaně. Tančily jsme také českou a moravskou besedu. Ta česká se skládala z několika částí, které řadí za sebou různé české lidové tance, jako je polka, rejdovák, obkročák nebo kalamajka. Moravská beseda se pak skládala až z jedenácti lidových tanců. Tanec byl pro nás vítanou pozvánkou, jak na chvíli zapomenout na těžkou hospodářskou práci.
Byly jste jako sestry každá jiná?
Byly, ale ve své podstatě to ničemu nevadilo. Ve vesnici žilo mnoho rodin s dětmi a s těmi jsme kamarádily, navštěvovaly se, vše tak nějak harmonicky plynulo.
Byla jste v životě neustále v pohybu, nebo jste později měla i víc klidu a práci sedavou?
Ne, já i mé sestry jsme neustále pracovaly. Klidu bylo velice málo a byl velmi zřídka. Většinou jsme vstávaly brzy ráno a pomáhaly. Často jsme pomáhaly také po příchodu ze školy, a tak bylo po celý rok, jeden vedle druhého.
Dnešní doba je taková, že hodně sedíme, zpohodlněli jsme, což se také podepisuje na životním elánu. Ale co vy. Chodila jste hodně pěšky? Vzpomínáte si, kolik jste toho běžně nachodila, do 60. věku života?
Nepamatuji se, že bychom opravdu někdy zaháleli, vše bylo v pohybu. I na tom hospodářství se člověk nachodil, pěšky šel do školy, do města, do kostela, chůze byla přirozenou součástí každodenního života. Já měla také psa, takže jsem chodila na dlouhé procházky až do svých 70 let. Nicméně, na nohou jsem i teď, i když teď už samozřejmě odpočívám více.
Čerstvý vzduch je životní mízou. Pracovala jste spíše venku nebo někde v teple?
Převážně venku, na čerstvém vzduchu, přesně, jak se ptáte. Později, když mi bylo 45, nastoupila jsem do textilky, kde jsem vydržela až do svých 54 let, tedy do důchodu. I dnes však ráda trávím čas venku, na slunci, v přírodě.
Když vás něco bolelo, navštěvovala jste lékaře nebo jste se léčila spíše svépomocí, například pomocí bylinek a babských rad?
Musím zaklepat, že se mi celoživotně nemoci spíše vyhýbaly. V 50 letech jsem prodělala operaci žlučníku, v 68 jsem měla toxoplazmózu. Ale to je opravdu vše, když tedy nepočítám nějaké nastuzení. Bylinky mi vždy velmi pomohly, jako děti z vesnice jsme k nim měly blízko, člověk se těšil na jaro, vše sbíral, používal. Byliny užívám i teď, poznám je a věřím v jejich účinky.
Dopřála jste si v životě pravidelný spánek nebo jste raději ponocovala? Kolik hodin naspíte za den teď?
Spánek byl velmi pravidelný, v hospodářství ponocovat nešlo a s dětmi také ne, co člověk nenaspal, to neměl. I nyní pravidelně spím 7-8 hodin denně.
Mnoho mladých lidí dnes neví, co se životem. Nastane těžká situace a hroutí se. Co vás osobně v životě nejvíce drželo nad vodou, když přišly ty těžší časy?
Víra v Boha, která mi zůstala do dnešních dnů. Člověk se ve víře ukotví a najde. Ve víře je velký klid a naděje pro další dny. Víra v Boha má pro můj život zásadní význam.
Paní Jitko, byla jste spíše klidnější povahy, nebo jste se uměla i pořádně rozčílit? Jak jste pracovala se stresem, pokud se objevil?
Jsem klidné povahy, nikdy jsem neměla potřebu vyvolávat hádky. Pokud už se něco stalo a já uznala chybu, dokážu se omluvit a pak i odpustit. A pokud bylo něco, co mě skutečně trápilo, často mi pomohlo se vyplakat, čímž se mi ulevilo.
Osobně vím, že na něco se těšit, je velkou životní motivací. Na co se těšíváte ještě vy? A umíte se těšit?
Umím, to víte, že ano. Mám velkou rodinu, vnuků mám 8, pravnuků už 10. Těším se třeba na to, když přijdou „mladí“ na kafe, popovídat si. Teď jsem tu měla třeba dceru Alenku, a to byl moc krásný čas.
Vím, že si každoročně jen s drobnou výpomocí chystáte i své narozeniny. Jak to všechno zvládáte?
Ano, jsem zvyklá. Napečeme řízky, uděláme dorty, všude je ruch a já jsem vděčná. Když něco děláte pro rodinu, kterou milujete, nejde ani jinak.
Kdybyste mohla poradit jednu jedinou věc, kterou je možné pro své zdraví dělat každý den a kterou jste i vy zařazovala, co byste poradila?
Mít řád, pravidelně vstávat, snídat, tělo pak jede v příznivých kolejích, ví, s čím počítat. Po ránu také doporučuji protahovací cviky, aby tělo nebolelo a lépe vše snášelo.
Je něco, co se vám v životě opravdu povedlo? Nějaký splněný sen?
Neměla jsem nikdy žádné velké nároky. Mám radost z rodiny, dětí. Nyní se těším i z pěkného a poklidného stáří, pociťuji radost a vděčnost.
Já pracuji jako nutriční terapeutka. Můžete mi, prosím, říci, jak vypadá váš jídelníček teď? Hádám, že si i sama vaříte, že je tomu tak?
Ano, přes týden si vařím sama, o víkendu pak jídávám u dcery. A jak to každodenně mám?
- Snídaně: Karo s mlékem, chléb s rostlinným máslem + med anebo domácí rybízová marmeláda
- Oběd: Plátek masa + rýže anebo miluji ovocné knedlíky
- Večeře: Čaj, chleba s tvarohovou pomazánkou, někdy se šunkou, sýrem, vařeným vajíčkem a zeleninou
Dopoledne si vždy odpočinu u kávy.
Jaké je vaše nejmilejší jídlo?
Chutná mi snad úplně vše, ale kdybych si měla vybrat, bude to krupicová kaše, to je velká mňamka 😊
Paní Jitko, mnoho lidí vám řekne, že velkým kouzlem v životě je láska. Měla jste pěkný vztah se svým mužem? Co jste na něm nejvíce milovala? Jak dlouho jste byli spolu?
Ano, měla jsem moc hezký vztah se svým mužem. Prožili jsme naplněných 49 let. V 74 však zemřel. Čeho jsem si velice cenila bylo, že můj muž měl klidnou, pohodovou povahu. A také jsme si uměli velmi rychle odpustit, což pročistilo vzduch a doma bylo příjemně.