Jak uzdravit partnerské vztahy a zlepšit vztah s rodiči i sebou samým (3. díl rozhovoru s Jiřím Ledvinkou)

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

„Pokud ve vašem životě něco nefunguje, není to určeno k vyřešení,“ říká Jiří Ledvinka, který má dar léčení a pořádá besedy a léčebné harmonizační procesy v tichu. Ve své bestsellerové knize Od počátku k prvopočátku o své misi říká: „Dovést člověka k prvopočátku znamená dovést ho do stavu, kdy jeho Bytí splyne s Bohem. V mé přítomnosti se s ním můžete přímo či nepřímo setkat. Každému je ale odhaleno jen to, co v daný moment potřebuje.“ Třetí část rozhovoru pro Celostní medicínu s Jiřím Ledvinkou má jedno hlavní téma: vztahy.

První část rozhovoru s Jiřím Ledvinkou si můžete připomenout zde.

Druhou část rozhovoru s Jiřím Ledvinkou si můžete připomenout zde.

Jirko, jaký je váš pohled na sebelásku?

Musí tam být pohled? Sebeláska buď je, nebo není.

Takže můžeme tu otázku vynechat…

Ne. Nemůžeme ji vynechat. Ale nemůžeme si sebelásku ani vytvořit tak, že bychom na ni pracovali. Tam by to chtělo si jenom ustanovit, že ji máme. Odházet všechno, co nás nebaví, sužuje. Nedávat pozornost mysli a egu – vědět, že sebeláska jde díky prázdnu zevnitř nás. Ale neříkám, že pracovat na sebelásce je úplně špatně, také to může částečně pomoct.

Takže následná otázka, jak zlepšit vztah k sobě, je už asi zbytečná.

Není úplně. Já bych ho nezlepšil, ale nechal k sobě přijít, co kde mám cítit lépe. Většinou je to o tom, že se rozhodnu sobě dávat. Ať je to cokoliv, ve všech oblastech. Dám si Boží Bytí, ve kterém jsou obsaženy všechny oblasti, a nechám to samovolně proudit.

Jenom si sednu a budu vědět, že to teď probíhá a proudí neustále ke mně ve velkém – že je to nekonečné. A najednou se to v různých oblastech mého života začne měnit. Tam, kde budu mít ještě neúplnou spokojenost, tak uvidím, že to ještě není ono. Nechám tedy Bytí v klidu působit, ať mi to buď otočí, anebo mi dá něco úplně jiného. Sebelásku si musím připustit, ne na ní pracovat. Je potřeba nechat ji mnou procházet. Jak jsem říkal, spousta lidí na sebelásce nějakým způsobem pracuje. To jde, ale bude se to dít díky úsilí. Neodsuzoval bych to, těm lidem to pomůže. Ale dojdou do bodu, kdy jim to přestane fungovat. Budou se s myslí přetahovat: „Něco jsem dokázal, něco mně funguje a pořád tam něco tlačí.“ Budou koukat zase do špatného pokoje, kde je všechno špatně, kde to není určené, aby to fungovalo. Budou se muset vzdát, přestat do toho pokoje chodit nahlížet.

Na mých seminářích dostávám poměrně často otázku, jak se nenechat rozhodit negativním člověkem, když s ním někdo například musí sedět každý den v kanceláři nebo je to dokonce jejich rodič.

Já bych začal rodinou. Postup je podobný. Zaprvé mě moje Bytí vede, nevymýšlím pořád stejné vzorce. Zadruhé je to o tom, říkat upřímně, co si myslím. Spousta lidí řekne, je to rodič, je nemocný: „Já mu to nemohu takhle říct“. Mohou. A musí. Protože se v tu chvíli nezastanou sami sebe a neprojde jimi ta rezonance. Pak se brání emocemi, lítá to z nich a už na sebe řvou. To není potřeba.

Když mě rodič do něčeho nutí, tak to chce jenom říct: „Ne, já to mám tak a tak.“ A konec. A nesnažit se jim to vysvětlit tak, aby to pochopili. Když přijdou příště zase, tak znovu: „Říkal jsem ti, mám to tak a tak.“ Jestli s tím nebudou souhlasit, tak odejdete. Ale ne s tou emocí. V klidu.

Učím tím rodiče trpělivosti. Zároveň ze mě nepůjde nic ošklivého a rodič se může i změnit, protože si řekne: „Aha, on mi to říká v klidu. Neříká mi to ve zlém a stojí si za svým.“ A rodič možná najde inspiraci, aby to tak měl také. Protože jenom ukazuji svou sebehodnotu a sebelásku. Zároveň se nesnažím nikomu nic dokázat: „Mám to tak a tak. Chápeš, nechápeš.“

Je potřeba ustát z jejich strany vyvolání pocitů viny.

Přesně tak. A zase vím, že to neříkají přímo oni, ale jejich ego, které ještě neumí ignorovat. Ale tím, že uvidí, že jsem v klidu, tak se ani ty emoce v nich nebudou probouzet.

Když za vámi přijde člověk, který žije v partnerském vztahu nebo manželství, které nefunguje, jaká je vaše obvyklá rada?

Já bych začal úplně od začátku: Spousta lidí ví, jestli je jejich protějšek pro ně takzvaně stoprocentní. A to by si měli pohlídat ještě před tím, než se vrhnou do vztahu. Chápu, že se nemusí sami cítit nejlíp, ale když si to nastaví tak, že budou chtít jen stoprocentní protějšek, tak se jim přestane dít, že budou s někým, kdo pro ně není ten pravý. Když dají na Bytí, že jim to ukáže, tak jim to odhalí během chvíle a budou to vědět.

Lidé si říkají, že mohou být s tím a s tím a dávají si tam spoustu problémů sami. Je možné si nastavit, že už nemusím prožívat žádné utrpení a žádné zkoušky. Neměl bych to vůbec takhle mít. Jenže oni to berou, že musí po někom pátrat a uznávají, že tu jsou problémy. Kdyby to brali, že jim Bytí dá to nejlepší a že tu sice problémy jsou, ale projdou skrze ně a nebudou je tam mít, tak by tím prošli hladčeji.

Je spousta variant… Někdy to lidi přitáhne k někomu a řeknou: „Mě to tam přitáhlo. A přesto to nevyšlo.“ A třeba dvakrát, třikrát. Říkám ano, to je zase jiná varianta. Je to proto, že ti tři partneři měli každý nějaký střípek, který se podobal konečnému partnerovi, který je už ten pravý. Ty tři střípky si mají pamatovat a až přijde ten pravý, tak vědět, že to už je ten komplet. Záleží, kdo co je schopný si záměrem nastavit. Pokud si nastavím, že očekávám pouze kompletního člověka a nepotřebuji se už nic učit, tak to mám takhle. Pokud tam mám, že takhle to přeci být nemůže, že takhle to nefunguje, že tak snadno to nemůže vyjít, tak to nevyjde a budou se mi ukazovat zatím jenom ty střípky.

Ale i když si jsou lidé jakoby souzeni, tak to nikdy není úplně ideální. Ale zároveň vím, že i když to není ideální, tak je to v pořádku. Že se to vyřeší, že jsem správně.