Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Dodává ženám sílu a víru ve vlastní schopnost žít spokojený život v souladu se sebou. Sama si prošla těžkými a bolavými věcmi. Průvodkyně žen na cestě k vlastní síle, Petra Priesol, jde v dnešním rozhovoru pořádně do hloubky. Dostanete, mimo jiné, návod, jak s láskou opečovat své vnitřní dítě, jak zvýšit svou sebehodnotu nebo jak se nebát jít za svými sny.
Petro, pojďme hned k tomu, s čím Ty sama máš velkou zkušenost a co hodně žen, které se potýkají s nízkým sebevědomím, zajímá: Takže, jak už nebýt tou hodnou holčičkou, která je tu pro všechny ostatní, ale na sebe zapomíná?
V prvé řadě bych se zaměřila na uvědomění, jestli v sobě tuto hodnou holčičku vůbec mám. Protože jakmile v tom budu vědomější, mohu s tím daleko lépe, a hlavně aktivně pracovat. To nejdůležitější, jak začít, je pozorování sebe sama v běžných životních situacích: Jsou v mém životě situace, kdy se rozhoduji/jednám/chovám spíše podle toho, jak by se mé rozhodnutí/jednání/chování zalíbilo nebo vyhovovalo někomu jinému, nebo se rozhoduji/jednám/chovám z pozice dospělé, svobodné ženy? Jsou mé činy v souladu s tím, co bych si pro sebe přála já sama, nebo jak si myslím, že bych se měla zachovat? Jakmile začnu být v tomto procesu pozorování sebe sama vědomější, snadněji se naučím rozpoznávat, ve kterých situacích opravdu jednám spíše z pozice hodné holčičky. To je pro mě první zásadní krok.
Druhým krokem je to celé přijmout a nesoudit se za to. Neotočit celé uvědomění proti sobě. Je zcela normální a přirozené, že si většina z nás tento vzorec chování vytvořila. Ale kam bychom se dostaly, kdybychom skončily u sebesabotáže a sebelítosti, že nejsme dost dobré jenom proto, že jsme se chtěly někomu zavděčit nebo ho potěšit.
Je pochopitelné, že jednáme-li z pozice hodné holčičky, nejsme se svým jednáním spokojené. Cítíme, že je něco špatně, že to nejsme tak úplně my. Následně jsme schopny samy sobě ledasco vyčítat, nadávat si a shazovat se. Což je dle mého názoru zcela zbytečné. Vzorec hodné holčičky jsme si totiž v dětství vytvořily, protože nás chránil před bolestí a zklamáním. Vždyť přece hodné holčičky jsou ty chválené, oblíbené, není s nimi žádná obtíž, tak proč si neosvojit tento vzorec chování, když mi jako dítěti přináší více lásky a přijetí od ostatních. Nikdo z nás totiž v životě netouží víc po něčem jiném. Netrestejme se za to, že v sobě hodnou holčičku máme. Dlouhou dobu nám pomáhala, přinášela určité benefity. Raději přijměme tuto skutečnost jako fakt. Je to tak, jak to je, a ne jinak, dělaly jsme to nejlepší, co jsme mohly, jinak jsme to tehdy neuměly, ok, tečka.
Třetím krokem je pak proces transformace hodné holčičky v sebevědomou dospělou ženu, svobodnou ve vlastním chování/jednání/rozhodování. Už nepotřebujeme a nechceme být malé holčičky, které musejí být poslušné, jinak je nikdo nebude mít rád. Jsme aktivními tvůrkyněmi vlastního života, v každém jeho ohledu. A nemůžeme-li něco v aktuální situaci změnit, vždy můžeme zapracovat alespoň na svém úhlu pohledu a vnímání celé situace.
A tak nastane-li v našem životě bod, kdy jsme si vypozorovaly, že bychom chtěly opět jednat ze svého starého, zajetého vzorce chování, můžeme se už nyní vědomě rozhodnout jinak: „Ok, takhle bych pravděpodobně jednala, ale tohle se mi vůbec nelíbí, já to chci jinak.” A rozhodneme se jinak. Nemusíme si hned brát velká sousta, stačí začít těmi malými. Důležité je, uvědomit si, co bych vlastně chtěla já sama, co by se mně osobně líbilo a na základě toho se chovat/jednat/činit/rozhodovat se ve svém každodenním životě.
Tímto procesem se postupně začne budovat sebedůvěra, sebeúcta, sebehodnota. Přestaneme mít potřebu lásky, přijetí a ocenění zvenčí, protože ji začneme dávat samy sobě. Jednat v souladu sama se sebou, být k sobě laskavá (čím náročnější životní situace, tím laskavější přístup k sobě samé) je nejvyšším aktem sebelásky. Ať už od zdánlivě maličkých věcí typu „co si dám dnes k snídani“, až po „zásadní uvědomění“, jak chci vlastně žít a kam se chci v životě ubírat. A ano, můžeme dojít i k takovému zjištění, že bychom chtěly žít i zcela jinak, než tomu bylo doposud. A každý den můžeme udělat alespoň maličký krůček k vytoužené změně. Jaký malý krůček můžeš udělat ještě dnes?
Neříkám, že jde o snadný proces, který lze zvládnout lusknutím prstů. Ale je to proces, který nás nevyhnutelně přivede k sobě samým. Nejdůležitější osobě v našem životě. A to budete koukat, co objevíte za poklady! Už za to ta cesta stojí.
Co je ještě k aktivaci vlastní sebe-lásky a sebe-hodnoty potřeba?
Sebelásku a sebehodnotu aktivujeme už jen tím, že si uvědomíme sebe sama a dáme si potřebnou pozornost: „Ahoj, tak ty jsi Petra, super, ráda tě poznávám. Pojď mi o sobě něco říct.” 😊 A začít se skutečně poznávat a zajímat se o sebe. Protože čím víc se znám, tím spíše si dokážu své potřeby, přání a tužby naplnit.
Sebelásku celkově vnímám jako životní styl a proces na celý život. Přesně jako je unikátní každá jedna z nás, budou i unikátní způsoby, jakými budeme samy sobě svou lásku projevovat. Můžete si zkusit samy pro sebe říct, co pro vás samotné sebeláska vlastně znamená? A zkusit si vytvořit svůj vlastní “sebeláskový balíček”:
– Co vám zaručeně dělá dobře na duši?
– Po čem touží vaše tělo?
– Co byste si pro sebe tak moc přála?
– Kdybyste si každý den mohla dopřát porci sebelásky, jak by to vypadalo? Co byste dělala?
– Jak by měl vypadat váš ideální vztah k sobě samé? Váš ideální den?
– Co teď vlastně nejvíce potřebujete?
– Jak by se k sobě chovala žena, která se má skutečně ráda? Jak by svůj život žila?
A začněte si to dopřávat. Každý den. Opět můžete začít od maličkostí, postupně, nemusíte se hned stěhovat do vily u moře.
Doporučila bych i tady sledovat během dne své myšlenky: „Když se na sebe podívám do zrcadla nebo mi ujede autobus, či rozliju kafe, zakřičím na své dítě, tak co si o sobě myslím? Jak k sobě mluvím?“ Už to mi dost řekne o vztahu, který k sobě mám. A opět: Už jen tím, že si tuto skutečnost uvědomím a přijmu ji takovou, jaká je, ji mohu pomalu a jemně začít přepisovat.
Aktivace sebehodnoty jde také přirozeně ruku v ruce s naplňováním vlastních potřeb. A jsme zpátky u hodné holčičky. Taková holčička si mnohdy své určité potřeby naplnit sama nemůže, je tedy odkázána na naplnění těchto potřeb někým zvenčí. Nejsou-li však naplněny, vytváří si o sobě obraz vlastní nedůležitosti a méněcennosti. Dnes už jsme ale dospělé ženy a je jen na nás, jak se k naplňování vlastních potřeb postavíme.
Čím ale začít? Odkud to vzít? Následování vlastní radosti může být klíč. 🙂 Skvělé také bude, když si uvědomíme, že už jen tím, že jsme, jsme dost.
Wow! Tak to šlo opravdu hodně do hloubky. Ty jsi, Petro, zažila v životě vrcholy a pády. Co bys poradila člověku, který zrovna prochází nepříznivou životní situací? Jak se znova odrazit ode dna? Co pomohlo v minulosti Tobě?
V prvé řadě… Absolutně žádná rada, moudro, běžné osobně-rozvojové fráze opravdu nemusejí pomoct. Zvlášť v první fázi odmítání dané situace. Proto bych v tomto bodě rady vynechala a podělila se o vlastní zkušenost. V nejnáročnějších obdobích svého života jsem pochopila následující:
1. Je v pohodě, nebýt v pohodě:
Je naprosto v pořádku, že se cítíš tak, jak se cítíš. Proto si dovol prožít své emoce. Já vím, v určitém momentě je to tak silné, že si myslíš, že to nikdy neskončí, že už se z toho nedostaneš. Obzvláště bolest, ta dokáže být tak silná, až si člověk pomyslí, že by nejradši nebyl. I to je normální. Když přijmeme emoci tím, že jí dáme prostor projevit se, uvolní se a odejde. Některé emoce mohou přicházet po vlnách, objevit se jednou za čas. Důležité je, neutíkat před nimi (alespoň ne dlouhodobě) a nepotlačovat je v sobě. Buď k sobě trpělivá a laskavá, dopřej si čas a netlač na sebe. Každý má právo projevit, co cítí. Kdo nemá emoce, nežije.
2. Existují určité fáze:
Velmi mi pomohlo uvědomění, že než dojde k přijetí náročné situace takové, jaká je, a smíření se s ní, budu pravděpodobně procházet fázemi, kdy nevěřím tomu, co se právě děje, fázemi odporu, odmítání, agrese apod. Myšlenka, že každá fáze/období zároveň jednou skončí, mi dokázala pomoci.
3. Vše se děje z nějakého důvodu a pro Vyšší záměr:
Už od dětství jsem velmi vnímavá a poměrně brzy jsem si našla cestu k jemněhmotným bytostem a světům. Věřím, že jsme součástí něčeho mnohem většího, než si dokážeme představit a jsem si jistá, že ne vše jsme schopni pochopit našim mozkem. Věřím v duše a jejich volbu vlastní zkušenosti a úkolů v tomto životě na Zemi. Neříkám, že se mi líbí to náročné, co se mi stalo, protože jsou věci, které mě bolí dodnes. Ale důvěřuji, že se staly proto, protože se stát měly. Že jsem jednala vždy nejlépe, jak jsem mohla, ale co se mělo stát, stalo se. I když mi to teď vůbec nemusí dávat smysl. Ale časem se možná ukáže, proč se daná věc stala. A jestli ne, pak je to také v pořádku. Mou bolest to nezmírní, ale dá mi to jakýsi pocit klidu a smíření.
Ale ať už jsem se kdy cítila jakkoliv mizerně, nikdy jsem se nevzdala. Obzvláště ty nejnáročnější životní události mě přivedly k větší lásce, pokoře, respektu a soucitu. Nejen vůči druhým, ale i vůči sobě. Objevila jsem vlastní sílu, schopnosti a dary. Otevřela se životu nekonečných možností. A ano, rozhodně se mi nelíbí, čím jsem si prošla. Ano, třeba bych to často chtěla úplně jinak, ale pak si řeknu… „Ale proč?“ Vždyť bez toho bys nebyla, kým jsi dnes, nedokázala bys podat pomocnou ruku lidem, kteří to potřebují. A třeba bys vůbec nenašla odvahu žít naplno sebe samu. Otevřít se vlastnímu potenciálu. Naplnění svého poslání. A tak si říkám, opět a znova, vše se děje z nějakého důvodu. I když nemusím přesně vědět, jakého.
Je-li však opravdu nejhůř. Je důležité nebýt na vše sám. Říct si o pomoc je důležitý akt sebelásky a znak naší vnitřní síly. Neboj se si o pomoc říct, ať už někomu z tvého okolí nebo odborníkovi, mentorovi, koučovi, terapeutovi apod. Není potřeba být na veškerou tu tíhu sám. Zasloužíš si víc. Věř mi.
Kdybych měla shrnout, co mi pomohlo odrazit se ode dna:
– prožívat, co cítím, a nebýt v celé situaci sama; svěřit se
– být k sobě co nejlaskavější a nejpozornější, jak dovedu; dopřát si potřebný čas sama na sebe
– nerezignovat na život, ale dopřávat si v každém dni nějakou radost i maličkostmi
– neuzavírat se do sebe a izolovat se, ale stýkat se s lidmi, které mám ráda a se kterými se cítím dobře, v takovém časovém intervalu, který je pro mě ok
– začít se věnovat činnostem, které mi přinášejí radost a dávají mi smysl
Pokud čteš tento rozhovor, věř, že ti zase bude líp!
Děkuji opět za velmi inspirativní odpověď. Souvisí se sebeláskou i práce s vnitřním dítětem? Měla bys pro naše čtenáře v tomto ohledu nějaké tipy?
Ano, sebeláska s prací s vnitřním dítětem souvisí velmi úzce. Žijeme-li v sebelásce, pochopitelně chceme jít vstříc životu, po kterém toužíme. Což často znamená, že potřebujeme začít dělat něco jinak, tak jak jsme to ještě neudělali. Potřebujeme vystoupit ze zajetých kolejí chování, na které jsme si navykli.
Dejme si konkrétní příklad: Po něčem silně toužím a chci to udělat, protože vím, že když to udělám, dosáhnu kýženého výsledku, který si pro sebe tolik přeju. Jenže mě přepadne staré dobré MUSÍM. Musím „tohleto“, musím „támhleto“. A i když tu věc chci, tak mám k tomu najednou zároveň i odpor. Něco ve mně nechce zase něco muset. A zde mohu zjistit, že přesně tohle se nelíbí mému vnitřnímu dítěti, kterého už fakt štve pořád jenom něco muset. Protože ono by nejraději nedělalo nic. Proč by se stále o něco muselo snažit? A tím, že já se vnitřnímu dítěti pověnuju, dám si pozornost a péči, tak tím vyjadřuji sebelásku k sobě samé.
Sama velmi často své vnitřní dítě beru do náručí. Ať už ve svých představách nebo ještě lépe obejmu samu sebe. Někdy několikrát během dne, když to tak cítím. Mluvím k němu, upokojuju ho. Někdy vysvětluji situaci, jindy se ptám, co by potřebovalo a dopřeju si to. Cest je mnoho.
Čtenáři, jestli chtějí, mohou si setkání se svým vnitřním dítětem též dopřát: Dejte si čas, v klidu si sedněte či lehněte, udělejte si pár nádechů a výdechů pro uvolnění. A požádejte vaše vnitřní dítě, aby se vám vyjevilo. Za zavřenými víčky může vypadat různě, být různého pohlaví i věku. Možná nemusí být jen jedno. 😊 Můžete si s ním začít povídat. Poděkovat mu, že se vám ukázalo a přišlo za vámi. Že jste tu teď pro něj a rádi byste ho poznali, seznámili se s ním. Případně se mu omluvit, že jste mu nevěnovali dostatek pozornosti a rádi byste to napravili. Můžete se ho zeptat, co by od vás potřebovalo, co mu chybí? Chce obejmout, pohrát si nebo má chuť na čokoládu? 😊 Zjistěte to a nezapomeňte si to/jemu dopřát. Pozorujte i sebe, jak se před a po celém tomto procesu cítíte. Třeba se vám zalíbí natolik, že se k němu budete vracet častěji a vaše vnitřní dítě bude jásat radostí. 😊 A až se se svým vnitřním dítětem ve své vizualizaci budete loučit, vyberte spolu nějaký hezký pokojíček či místo, kde si může hrát a pobývat, než za ním příště přijdete. Poděkujte mu a rozlučte se tak, jak vnitřní dítě bude potřebovat.
A až si příště budete chtít sami sobě něco dopřát, ale nedovolíte si to… Až se na sebe budete zlobit… Až si budete myslet, že si něco nezasloužíte… Otevřete fotoalbum s fotografiemi z vašeho dětství. Zadívejte se sami na sebe jako na miminko nebo na to malé dítě. Opravdu si myslíte, že si to nezaslouží? Opravdu si myslíte, že toho není hodno?
Péčí o své vnitřní dítě pečujeme o to nejčistší v nás.
Jistotě v sebe určitě napomáhá, když člověk zná svou cestu. Jak podle tebe najít své poslání? Na mých seminářích to před jistou dobou byla nejčastější otázka – jak zjistit, co vlastně chci…
Kdybych měla odpovědět jednou větou, řekla bych: Jít za svou radostí.
Já dlouho dumala a přemýšlela, co by to mé poslání mohlo být. Pravdou ale je, že tohle hlavou moc nevymyslíš. A tak jsem nad tím přestala přemýšlet a zaměřila se na činnosti, které mi přinášely radost, jakési těšení až vzrušení. Co jsem cítila srdcem, že je pro mě správné. Najednou jsem měla různé nápady; objevovalo se něco, co mě začalo lákat a já šla za tím. V mém životě se začali objevovat inspirativní lidé, kteří se stali důležitou součástí mé cesty. Tato cesta mě přivedla k poznání sebe samé, své duše a ano, i svého poslání.
Ráda bych ale řekla, že máme nekonečně mnoho možností, jak můžeme svůj potenciál, dary, talenty, naše „přirozeno“ uchopit. Nemusí být jen jedna jediná cesta. Proto si nechte dveře otevřené a věnujte se tomu, co vám přináší radost. Nakonec člověk stejně zjistí, že primárně žije proto, aby žil. 😊 Je to ten pocit, za kterým jdeme, nikoliv činnost samotná, byť ta se časem objeví a vykrystalizuje. To už je pak však taková třešnička na dortu. Pokaždé ale záleží na našem rozhodnutí. Rozhodneme-li se nejít v souladu sami se sebou, i to je volba, kterou je potřeba respektovat.
A konečně, jak se nebát jít za svými sny?
Důvěřovat si. Věřit si. Věřit v sebe. Věřit tomu, že když něco cítím, že je pro mě správné, tak to tak skutečně je. Protože, ať už to zní sebe víc jako klišé, naše srdce je našim nejlepším kompasem. Tudíž nejlepší je uvěřit v sebe ještě před tím, než ve mně uvěří kdokoliv jiný.
Věřit si, i když si nevěřím. Protože, mám-li nějaký sen, mám taky v sobě schopnost si to splnit. Jinak bych ten sen vůbec neměla. Každá touha, kterou máme, nám ukazuje, že to pro nás je reálné a možné. Jen je potřeba přestat věřit všem strachům a sabotérům. Udělat potřebné aktivní kroky v realitě, aby se mohla začít dávat energie i hmota do pohybu a přeskládat se nejen v to, co si pro sebe přejeme, ale třeba i v něco, co nám naprosto vyrazí dech. 😊
Skvělé, děkuji. Úplně na závěr se zeptám, co je podle Tebe v životě vůbec nejdůležitější?
Z mého pohledu jsou to dvě věci. První zřejmě nikoho nepřekvapí: Já bych sama pro sebe v životě měla být nejdůležitější. Jsem se sebou 24/7, pouze a jen já mám odpovědnost za svůj život a za to, jak se v něm budu cítit. Bez sebe samé bych nemohla absolutně prožívat tuto realitu. Takže tady je pro mě odpověď na otázku zcela jednoznačná.
Jako druhá nejdůležitější věc mě hned vzápětí napadly radost a láska! 😊 Ano, vím, jak vážné různé situace v životě dokážou být. Ale navzdory tomu nevnímám, že by pro nás život měl být těžký; že jsme si ho sem přišli protrpět nebo si odžít nějaký trest. NE! Věřím, že bychom si ho primárně měli užít a naplnit svůj kalich radosti, protože ta ohromná expanze vlastní radosti a lásky do okolí je tak úžasná, léčivá a hojivá, že dělá doslova zázraky. Jen si představte, jak se šíří světem… 😊
Webovou stránku Petry Priesol naleznete zde.
Jiří Hamerský