Jak si s námi paměť zahrává

cm polepena zena

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Paměť je nezbytná pro shromažďování skutečností a umožňuje tak celkový vývoj každého jedince i celého lidstva. Bez ní bychom začínali život stále znovu a znovu, a vše by nám bylo neznámé.

Paměť patří k nejdůležitějším vlastnostem nervové soustavy. Člověk ji sice může nahradit mnoha berličkami – elektronickými pomůckami, klasickými notýsky, složitým systémem papírků po kapsách, lístečků uložených na viditelném místě či rafinovaně založených (často k nenalezení) nebo i pověstným uzlem na kapesníku. Nicméně dobře fungující paměť nám poskytuje materiál při rozhodování, jak postupovat dále a jak řešit vzniklé situace.

Paměťový proces probíhá ve třech fázích

Tou první je ukládání neboli vštípivost, což je schopnost uložit od paměti právě zaznamenaný poznatek. Může jít o neúmyslný děj, kdy si bezděčně, aniž se o to vědomě snažíme, zapamatujeme, jaký svetřík na sobě měla naše kolegyně při posledním setkání. Může se však také jednat o děj úmyslný, kdy se snažíme zcela záměrně si vštípit něco do paměti. Když nám například naše výše zmíněná kolegyně sděluje recept na úžasné „kuře po istarsku“ nebo odkdy dokdy bude mít šéf dovolenou.

Úmyslné zapamatování, které má povahu intenzivní a organizované činnosti, je učení. Učení může mít za cíl reprodukci látky vlastními slovy nebo naučení se nazpaměť například básničky, vyjmenovaných slov či divadelní role.

Následuje fáze udržovací čili schopnost podržet nabyté vědomosti v paměti, a na jejich kvalitě potom záleží, nakolik věrně a beze změny si je uchováme. Ve vědomí se neuchovává vše, co jsme si zapamatovali – naštěstí i naneštěstí. Vlivem nových zážitků paměťové stopy v mozku slábnou, až vyhasínají. Tomu říkáme zapomínání. Projevuje se zmenšeným množstvím přesnosti a jistoty uchované látky až jejím vymizením.

Poslední fáze – vybavovací – je schopnost použít to, co je v paměti uloženo. V paměti uchované zážitky si znovu uvědomujeme, ale ty už nejsou přesnou kopií zážitku původního, a dochází k jeho kvantitativním a kvalitativním změnám. Někdy se stane, že si neumíme vybavit nic, avšak paměťová stopa zcela nevymizí, a proto se snáze znovu naučíme něco, co jsme již dříve uměli. Když báseň už nedovedeme reprodukovat, ale při pohledu na její text poznáme, že jsme ji kdysi uměli, je to znovupoznání. Takové znovupoznání vede často k omylu. Studenti mají někdy při zběžném pohledu na některý oddíl učebnice pocit, že látku ovládají, ale při zkoušce potom selžou a nedokážou obsah reprodukovat. Jaké množství látky i to, jak správně si ji vybavíme, závisí na řadě okolností. Optimistická nálada a dobrá tělesná kondice přispívají ke snadnější reprodukci více než strach, únava či bolest. Vážné okolnosti obyčejně vybavování zlepšují. Při zkoušce si často vzpomeneme na věci, které by nás normálně ani nenapadly.

I vybavování může být neúmyslné, kdy se zážitky vybavují bez naší vůle, když nám například naše výše zmíněná kolegyně sdělí, odkdy dokdy bude mít šéf dovolenou, a my si při tom vzpomeneme, jak jsme minule v té době „zvlčili“. Příkladem úmyslného vybavování je třeba usilovná snaha vzpomenout si na všechno, co je potřeba koupit, když chci vyzkoušet ono báječné „kuře po istarsku“. Každá z těchto vlastností paměti je u každého jinak rozvinutá. A na každé z nich také může dojít k poruše.

Rozdíly v paměti

Lidé mají paměť různou. Někteří si nejlépe zapamatují to, co viděli – mají dobrou paměť zrakovou. Vybavují si, na kterém místě stránky byl příslušný odstavec určitého obsahu, vyznají se v krajině, kde již delší dobu nebyli, vědí, kde kdo stál při významné události, pamatují si obrazy, i co je vyznačeno na mapě a jak vypadají plány. Ti, kteří mají paměť sluchovou, si lépe zapamatují obsah vyslechnuté přednášky než přečteného článku, snadno si zapamatují melodii, slova, celé věty, lehce se učí básním nebo cizím řečem. Lidé s pamětí motorickou si s jistotou vybavují pohyby a jejich sled. Jsou proto dobrými tanečníky, choreografy nebo vynikají ve sportu.

Paměť můžeme také dělit na paměť mechanickou, kdy si jedinec snadno pamatuje a opakuje, co slyšel, aniž by tomu dobře rozuměl, a na paměť logickou, kdy se popřípadě špatně učí nazpaměť, ale dobře reprodukuje obsah, vysvětluje a odvozuje pravidla a zákony. Tato paměť bývá selektivní. Někdo má lepší paměť na vědy biologické, jiný matematické, někdo na společenské či technické.

Paměť lze také rozlišovat podle toho, jak rychle nebo pomalu si zapamatujeme, nakolik je zapamatovaná látka přesná či nepřesná, buď vynecháním části obsahu, nebo vlastními doplňky. Někdo si pamatuje dlouho, jiný rychle zapomíná. Někteří lidé mají mimořádnou paměť silně přesahující normální průměr při jinak dobrém duševním zdraví. Kardinál G. Mezzofanti (1774 – 1849), bibliotékář Vatikánské knihovny, prý znal 57 řečí a dvanácti z nich mluvil. Mozart si po jediném poslechu zapamatoval rozsáhlou skladbu pro sbor a orchestr a rozepsal ji pro všechny nástroje.

Protože na nás nepřetržitě působí tisíce smyslových dojmů, mohla by se naše paměť přeplnit. Tomu brání jakýsi duševní „třídící systém“, který určuje, nakolik je každá informace důležitá, a podle vyhodnocení ji zařadí do jiného stupně paměti. Máme proto paměť ultrakrátkodobou. Neznámé telefonní číslo si pamatujeme jen po tu dobu, co je vytáčíme. Přecházíme-li vozovku, vnímáme dopravní situaci jen do té doby, než se znovu ocitneme na chodníku (jiná situace by samozřejmě nastala, kdyby poblíž došlo k nehodě).

Krátkodobá paměť trvá přibližně několik minut nebo dní. Čerstvě naučená slovíčka je proto třeba opakovat. Kapacita této paměti bývá vyjadřována magickým číslem 7 (±2). V průměru si totiž zapamatujeme nejvýše sedmimístné číslo, z velkého počtu slov maximálně sedm a tak podobně.  Přijaté informace jsou uloženy v krátkodobé paměti až do doby, než jsou použity. Dojde-li k přerušení tohoto děje, je obsah krátkodobé paměti narušen nebo zcela vymizí. Když si například chceme zapamatovat neznámé telefonní číslo, zapomeneme je v okamžiku, když se nás někdo třeba zeptá, kolik je hodin.

Jen nevelká část vstupní informace vede k tvorbě takzvaných trvalých paměťových stop dlouhodobé paměti, které člověk nese často i celý život. Jde především o zkušenosti, k jejichž zapamatování došlo častým opakováním, učením nebo výchovou. Trvalou stopu však může vyvolat i podnět, který mohl působit třeba jen zlomek vteřiny, ale vyvolal silnou emoci, jako je strach, odpor, radost. Žádný poznatek, který dosáhne stadia trvalé paměti, nemusí v ní zůstat navždy. Dochází k třídění paměťových stop na ty, které zůstanou v činnosti, a na ty, které budou ku prospěchu – a bohužel někdy i ke škodě celého organismu – zapomenuty. Zapomínání však není shodné s úplnou likvidací paměťové stopy, ta je zapomenutá jen zdánlivě a může se nečekaně čirou náhodou vybavit i po mnoha letech.

Zvláštním jevem je takzvaný vzpomínkový optimismus. Je to úkaz, kdy si z minulosti lépe pamatujeme zážitky příjemné než ty nepříjemné. Dětství a mládí vidíme v nejjasnějších barvách prozářených sluncem, i když mnohdy nebyly radostné. Na zemřelé osoby vzpomínáme v dobrém, i když jsme s nimi za jejich života nevycházeli právě nejlépe. Nebo máme někdy pocit, že v minulém režimu nám až zas tak zle nebylo.

Může si člověk zachovat paměť plně funkční po celý život?

První výpadky paměti můžeme pozorovat již zhruba od čtyřicítky. Jsou to nejčastěji ta pověstná jména. Víme, jak někdo vypadá, že nosí brýle a má černé vlasy, pamatujeme si, jaké má povolání, kdy jsme se s ním setkali naposled, v jakém filmu hrál. Naše paměť je nabita vědomostmi, jen na ta jména si ne a ne vzpomenout! V lepším případě tušíme alespoň začáteční písmeno nebo počet slabik.

I u zdravých jedinců dochází ke slábnutí paměti s přibývajícím věkem. Pomocí tréninku se může celý proces zpomalit, a to i u lidí postižených organickým poškozením mozku (demence, stav po mozkové mrtvici).

Odstraňte ze svého života monotónnost a nudu a vyhledávejte častou změnu. Nechoďte stále stejnou cestou do práce nebo na nákup, případně měňte dopravní prostředky. Zabývejte se nejrůznějšími tématy a buďte otevření novým poznatkům. Vyhýbejte se stresu, blokuje schopnost myslet a podporuje stárnutí. V těžkých situacích využívejte relaxační techniky. Nevyhýbejte se pohybu, přispívá k lepšímu prokrvení mozku. Lepšímu prokrvení buněk šedé kůry mozkové napomáhají prstová cvičení. Zdá se to absurdní, ale je vědecky prokázáno, že lidé provádějící prstová cvičení denně – byť jen krátkodobě – aktivují a zlepšují si krátkodobou paměť, která slábne jako první. Prstová cvičení mohou dokonce prodloužit život. Z hudebníků se nejvyššího věku dožívají klavíristé, mezi východoasijskými národy údajně dosahují nejvyššího průměrného věku Tibeťané a Japonci, kteří při modlitbě pravidelně točí modlitebními mlýnky. Hrajte proto na piano, pište na stroji nebo na počítači, háčkujte.

Posilujte mozek luštěním křížovek, trénujte logiku řešením sudoku, zabývejte se různými hlavolamy, slovními a matematickými úlohami, věnujte se cizím jazykům.

Pomoc z přírody

Vitamin B (především B-komplex) a lecitin posilují mozek. Pravidelné užívání přípravků z jinanu dvojlaločného neprokázalo viditelné zlepšení paměti u mladých a zdravých lidí, u osob, které již pociťují výpadky paměti, však ke zlepšení došlo.