Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Nejčastější věc, kterou lidé řeší, jsou vztahy. V zamilovanosti nebo v připoutanosti k druhému člověku jsme jak v zúženém stavu vědomí. Veškerou naši pozornost pohltí přemýšlení o tom, jak vztah napravit, co dělat lépe. Tím se však kolikrát do celé pro nás nelichotivé situace ještě více zaplétáme. K vytoužené změně vztahu to bohužel obvykle nevede.
Všichni prahneme po pozornosti, obdivu, lásce, uznání. Často jsme druhým naprosto posedlí – tím více, čím je nedostupnější nebo když si přejeme vzájemný vztah zlepšit. A je neuvěřitelné, jak daleko jsme schopni zajít a sebe přitom ponížit. Jenom za minulý rok jsem měl možnost ve svém okolí nebo v terapiích slyšet příběhy, které více než o lásce byly o brutálně nezdravé závislosti, připoutanosti a zašlapané sebehodnotě.
Neberte si osobně, když nedostanete žádnou reakci
Vzpomínám si, jak já jsem dříve i několik dní řešil, když mi někdo neodpověděl na zprávu. Dnes vím, že nemá cenu ztrácet ani vteřinu času člověkem, který si mou pozornost nezaslouží. Přesto ale u mnoha i mně blízkých lidí opakovaně vidím, jak se stále zabývají člověkem nebo vztahem, jež jim ubližuje. Žena, která například dostane od partnera mnohoznačnou SMS, je schopná to skoro do nekonečna řešit s kamarádkami: „Co mi tím jako chtěl říct?“ Další se zase pořád se svým miláčkem celý rok rozchází a znovu dává dohromady. A třetí svému chlapovi dělá ústupky a toleruje jeho prohřešky s nadějí, že se to časem zlepší. Tak to plyne měsíc za měsícem a někdy uteče i nějaký ten rok, než dotyčná žena nebo muž dospějí k rozhodnutí, že daný vztah je třeba ukončit. A často až zpětně lidé litují, kolik času zbytečně ztratili. Uvědomí si, co všechno si nechali líbit (co do té doby nechtěli vidět). Řešením je, nedělat si z druhého středobod svého vesmíru a být si zároveň vědom své vlastní velké hodnoty.
Přestaňte dávat lidem hodnotu, kterou si nezaslouží
Naše spokojenost a štěstí nemá nikdy záviset na tom druhém. Dávat si partnera na první místo je jak v rozporu s duchovními zákony života, tak výrazem naší bezradnosti a prázdnoty. Nejen S. N. Lazarev, ale i další zdůrazňují, že na prvním místě má být vždy Bůh/Vesmír – a z jiného, trochu širšího, pohledu, práce na nás samých: náš růst; to, že se sami stáváme stále krásnějším a vybroušenějším diamantem, který může zářit pro druhé.
Snažit se o přízeň druhého, to je jako honit svůj vlastní stín. Nikdy ho nedohoníme. Naopak čím více posílíme hodnotu vlastní, tím atraktivnější se pro své okolí staneme. Místo žebráka můžeme být králem, ke kterému se automaticky druzí budou chovat s úctou a respektem – člověkem, kterého budou milovat.
Tím úplně odpadne potřeba usilovat o lásku druhých a řešit, aby se k nám chovali lépe. A aby bylo jasno: Jsem pro dlouhodobé vztahy, ne proto, aby se lidé při první krizi rozcházeli. Příklady, o kterých byla řeč, však s funkčními vztahy nemají nic společného.
Buďte k sobě upřímní: Prožíváte lásku, nebo jen pořád něco řešíte?
Jak již z napsaného vyplývá, sami sobě ubližujeme už tím, že s člověkem nebo ve vztahu, který nám ubližuje, setrváváme. Pokud si klademe otázku „Mám se rozejít, nebo zůstat?“, je spíše pravděpodobné, že jenom sbíráme odvahu nebo, že je to jen otázku času, a nikoliv, že bychom odpověď na tuto otázku někde v hloubi duše neznali. Protože už to, že nás tato otázka vůbec napadne, o něčem svědčí (šťastné a úspěšné páry také řeší krize a zažívají těžké období, ale v jejich realitě by je otázka na rozchod obvykle nenapadla).
Vezměte si zpět svou sílu
Člověk závislý na lásce a pozornosti druhého člověka se dobrovolně připravuje o energii. Jakoby byl vtažen do temného myšlenkového víru, jakéhosi vězení a hypnózy, která ho ovládá a činí z něj otroka vlastních méněcenných a ustrašených myšlenek. Někdy si dokonce vytvoří dokonalou iluzi toho, že nemá žádnou volbu a že vztah stejně ukončit nemůže (obzvláště rafinované jsou hlasy ega: „vždyť k sobě patříme“ nebo „přeci to všechno, co bylo doteď, nezahodím“).
Ale vždy máme volbu. Vždy si můžeme vzít svou sílu zpět. Konkrétně a prakticky se to dělá přenesením pozornosti k sobě. Uvědoměním, že mohu zažívat a vytvořit si jakoukoliv realitu. Nekompromisním stanovením si hranic – „tohle a tohle nebudu akceptovat“.
Cestou je vytvořit si tak bohatý a naplněný život se spoustou zájmů, že absolutně přestaneme být na štěstí plynoucím z „lásky“ našeho protějšku závislí. Z nové úrovně štěstí a vlastí hodnoty si dále můžeme položit otázky: „Jaký vztah si zasloužím? Jak se ke mně musí chovat člověk, který mě je hoden?“ V momentě, kdy přestaneme na původním člověku viset a lpět, mnohdy (ne však vždy) se stane „zázrak“. Najednou si nás začne více vážit a chtít být s námi. Karty se mohou úplně obrátit. Protože druzí lidé si nás váží jenom do té míry, do jaké si vážíme sebe my sami.
A vážit si sám sebe znamená, mimo jiné, vnímat téměř nevyčerpatelnou hojnost lásky, vztahů, a vlastních možností. Vážit si sám sebe naopak neznamená myslet si, že pro mě na světě existuje jen jeden člověk, a navíc ten, který mi právě ubližuje, nebo který se ke mně absolutně nehodí.