Jak se žije s permanentní bolestí? Věřte, že i aktivně

Ona milá Katka byla mou spolužačkou, po celé tři roky, dokud nás nerozdělily úspěšně složené státnicové zkoušky. Každá jsme pak pokračovala svou vlastní cestou, Katka zůstala na VŠB-TUO v Ostravě, kde se i nadále věnovala studiu technických památek, geologii a hornictví, abych já následně pokračovala na Ostravské univerzitě studiem Hospodářských a sociálních dějin, později pak také postrčením osudu studiem výživy. Ať tak či tak, naše životy se tu a tam propletly, pouze však letmo, přes sociální sítě. Zdálky jsem pozorovala všechny její aktivity, pořádání mineralogických burz, kulturních akcí, hornických plesů, nekonečných výletů, ze kterých posílala zářivé fotky. Jižní Morava, i to je ona. Myslím, že nikdo nikdy nepropojil severní a jižní cíp naší krásné Moravy smysluplněji, nežli právě Katka.

Potkaly jsme se téměř po 15 letech, přijela za mnou, velmi štíhlá a bolavá. Během těch téměř 15 let se potýkala s celou řadou zdravotních neduhů, které se týkaly bolesti kloubů a oblasti trávení. Neúspěšnými operacemi přišla téměř o celou slinivku, z té zůstal jen rozšířený vývod s hrstkou Langerhansových ostrůvků. Přítomných beta buněk je však méně a méně, tudíž, stejně jako já, i ona se za pár let bude řadit mezi diabetiky I. typu. Kromě téměř absenční slinivky pak přišla také o dvanácterník, žlučník a slepé střevo. Tím, že je trávení ve velmi žalostném stavu, denně se potýká s celou řadou neduhů, od průjmů, přes bolest a těžké nadýmání a křeče ve střevech. Přese všechno však neztratila onu hlubokou touhu žít. Co myslíte? I nadále cestuje křížem krážem světem, posílá stovky zářivých obrázků, na kterých se směje, raduje, skládá hold životu. Nestěžuje si, jednoduše žije.

 

Kateřinko, jak se to všechno vlastně vůbec událo, co bylo spouštěčem toho, čím sis v tak krátkém časovém úseku musela projít?

Před více než deseti lety mě denně pálila žáha (pyróza), pobolíval žaludek, denně jsem zvracela, denně se mi vracelo jídlo zpět do pusy, bolely mě zuby a podobné neduhy. Ze začátku jsem si myslela, že je to životosprávou. Přece jen jsem bydlela na kolejích v Ostravě, chodila do školy, po brigádách, pracovala pro vysokoškolskou samosprávu a též jsem si užívala pravého kolejního života. Sem tam byla nějaká party, která se prodloužila do rána, málo odpočinku, málo spánku, ale ještě relativně hodně energie a chuti do života. Až jednoho dne jsem odcestovala jako fanoušek na hasičské závody a cestou zpět z Českého Krumlova jsem zvracela krev. Kolegové mě hned odvezli na pohotovost. Tam mi řekli, že mám zánět žaludku a hodně podrážděný jícen, asi z toho častého zvracení. Pak následovala další a další vyšetření, která potvrdila pozitivní Helicobacter pyroli.

Ve FN Ostrava primář naznal, že jsem mladá, že neužívám správně léky, že nedodržuji životosprávu, a proto mi je pořád zle. Nechoval se ke mně hezky, proto jsem si vyhledala gastroenterologa na doporučení ve Vojenské nemocnici v Olomouci. Dojížděla jsem za ním několik let, pak přiznal, že už na tu moji nemoc nestačí a že bych si měla nechat udělat fundoplikaci jícnu. Tu mi nakonec dělali ve Vítkovické nemocnici v Ostravě. Vůbec jsem však netušila, co mě bude čekat. Po operaci jsem měla velmi silné bolesti břicha a hrudníku, byla jsem půl roku na kašovité dietní stravě a pila jen bylinkové čaje pomocí brčka. Zdravotní stav se mi ještě zhoršil a zhubla jsem 15 kg. Snažila jsem se hledat po internetu další možnosti, další doktory, další metody a další alternativní způsoby léčby. Až jsem narazila na jednoho doktora v Praze. Popsala jsem mu svůj zdravotní stav do emailu. Ještě tentýž den mi odpověděl, že jsem pro něj velmi zajímavý případ a že mám za ním přijet. Já se tedy vydala do Prahy za panem doktorem. Ve zdravotnickém zařízení mi udělali CT břicha, rozšířené odběry krve a moče. Panu doktorovi se to vůbec nezdálo, a tak mě poslal za svým otcem – toho času primářem III. chirurgické kliniky 1. LF UK FN Motol. Ten mi vše vysvětlil, maloval, ukazoval a říkal, co mi asi budou dělat při velké operaci břicha. Moje druhá operace břicha trvala skoro 8 hodin a doktory velmi potrápila. Odstranili mi zmiňované orgány, a pak to začalo. Probudila jsem se na JIPce se šílenými bolestmi, pak mi začala unikat žluč do těla a ocitla se na ARU. Prý to tam bylo, buď anebo. Taky se mi celý týden zdály divné černé sny, kdy nade mnou lítali černí draci a pořád natahovali křídla, chtěli si mě vzít s sebou. Nedala jsem se! Otázkou je, jestli jsem tyto stavy měla z opiátů nebo už to byl vážně konec. Každopádně jsem ani jednou nepomyslela na smrt. Vůbec mě to za celou tu dobu, kdy se léčím, nenapadlo. Pořád se snažím bojovat a bojovat a zase bojovat.

Po týdnu na ARU, jsem se dostala zpět na oddělení JIP, kde jsem nakonec byla 3 měsíce v kuse, ještě jsem musela podstoupit další již třetí složitou operaci břicha. Pak jsem se do nemocnice vracela skoro celý rok. Hned po propuštění po čtyřech dnech doma jsem dostala urputné bolesti, vypadl mi drén z břicha a museli mě vrtulníkem převážet zpět do FN Motol na JIP. Po té, co jsem prodělala další zánět slinivky, jsem bývala chvíli doma u rodičů v Miroslavi u Znojma, pak zase střídavě ve FN Motol a v nemocnici Na Homolce. Lékaři z těchto dvou nemocnic zkoušeli všechny možné metody, jak mi pomoci, aby bylo lépe. Bohužel hodně metod zklamalo a bývalo mi ještě hůře. Taky se občas stalo, že po vyšetření jsem dostala zánět nebo podráždění slinivky a místo dvou dnů, jsem byla v nemocnici klidně měsíc. Hodně náročné to pro mě bylo po stránce psychické. Já jako aktivní člověk a hlavně aktivní sportovec jsem se nemohla hýbat. Jakýkoliv pohyb byl pro mě extrémně bolestivý. Musela jsem se s tím vším srovnat v hlavě, trvalo to, ale i já jako velká „neposeda“ jsem to pochopila a zjistila, že klid a odpočinek je pro mě nejdůležitější. Nejlepší pro mě bylo vše zaspat. Snažila jsem se unavit si oči čtením pozitivních knížek, což se mi osvědčilo do dnešního dne.

Tím, že třeba zrovna slinivka vyrábí hezkou řádku enzymů, které jsou nyní dodávány substitučně, což určitě ne úplně funguje, jak vlastně vypadá Tvůj stravovací režim? Je něco, co si můžeš bez obav dát, aniž by ses potýkala s bolestí břicha?

Každý den je jiný. Jednou jídlo sedne, jednou nesedne, i když se jedná o povolené potraviny. Určitě se musím vyhýbat tuku, rafinovanému cukru, nadýmavým jídlům, ostrým pokrmům, kořením, pecičkám, zrníčkám, slupkám, mléčným výrobkům, citrusovému ovoci, rýži (kvůli fundoplikaci jícnu), masu (už mi maso nechce vůbec trávit). Velmi ráda jím kaše (jáhlové, pohankové, ovesné, bramborové, a podobně), ty si bez obav můžu dát. Taky mám velmi ráda listovou a kořenovou zeleninu, tu jím přímo s chutí. Denně jím tvrdé sýry a kozí produkty, které jsou u mě též v pořádku. Všemožné těstoviny mi taky vyhovují a chutnají, taktéž kuskus, guinoa, amarantové zrno a podobně. Pokrmů, které si můžu dovolit je opravdu hodně. Vše různě kombinuju s vařenou zeleninou. Často si taky vařím bezlepkové pudinky s bezlepkovými piškoty a domácím zavařeným ovocem. Čas od času si taky upeču buchtu v podobě piškotu s ovocem. Mám velmi ráda ovoce, jím hlavně banány a loupaná jablíčka. V sezóně meruňky, broskve, nektarinky, loupané hrozny a to je tak vše, ostatní ovoce mi buď nedělá dobře, nebo v sobě obsahují pecičky. Co se týče zeleniny, upřednostňuji listovou a kořenovou zeleninu, červenou řepu, dýni, cherry rajčata nebo domácí loupaná rajčata. Bohužel ostatní zelenina je pro nevhodná, včetně vodního melounu. Jídlo si připravuju sama, snažím se, aby vše bylo čerstvé, vhodně povařené a veselé. Vždyť člověk jí i očima. Když nemám chuť a ani hlad, tak do sebe žádné jídlo necpu. V minulosti to bylo kontraproduktivní a jídlo jsem většinou vyzvracela nebo měla průjem.

 

 

Během nekonečných operací, které jsi neustále podstupovala, se udála ještě jedna těžká věc. Mráz mnou obcházel, když ses mi svěřila. A přesto jsi dokázala odpustit a jít. Přes vše těžké se posunout ještě více kupředu. Co přesně se tenkrát vlastně událo, co Ti pomohlo odrazit se ode dna?

Byl čtvrtek kolem 15 hodiny dne 11. 6. 2015, kdy jsem jela na svém oblíbeném bicyklu z práce (z VŠB-TUO) do centra Ostravy (asi 12 km). Ten den bylo nádherně, krásně jasno a sluníčko příjemně hřálo. Na Svinovských mostech v Ostravě mě srazila nepozorná řidička svým Superbem. Procitla jsem u svodidel a už jsem se nepostavila na nohy. I když jsem chtěla sednout na kolo a pokračovat v jízdě, už to hold nešlo. Odvezla mě RZ do FN Ostrava. Tam mi řekli, že mám prasklé obratle a že jak splaskne otok, že mi záda sešroubují. Byla jsem 14 dní v nemocnici a pak jsem nosila 3 měsíce korzet v domácím prostředí. Mohla jsem jen stát nebo ležet. V roce 2015 panovalo velmi teplé léto s 40 °C vedrem. Ozvalo se i moje zažívání, vše se zastavilo, byla jsem dehydratovaná, přestala jsem jíst a pít a musela jsem být převezena do nemocnice ve Znojmě. Pak se ještě tato situace opakovala. Prakticky toto zažívám každé horké léto. Po této nehodě jsem se více zklidnila, více času jsem začala věnovat svojí rodině a uvědomila jsem si, že opravdu zdraví je jen jedno. Že musím více odpočívat, více spát a více být s lidmi, na kterých mi záleží. Toto všechno mi trvalo, ale došla jsem na to. Před nehodou jsem jela jako „tajfun“, musela jsem všude být, všechno stihnout, denně sportovat, denně jezdit na kole, byla jsem jak neřízená střela, ale unavená, vyčerpaná a bez energie.

Během léčení jsi jistě narazila na spoustu lidí, kteří se Ti snažili podat pomocnou ruku. Které z léčebných technik Ti nejvíce pomohly, co zajímavého, o čem jsi nikdy dříve neslyšela, jsi nyní mohla zažít?

Zkoušela jsem nejrůznější metody přes léčitele, bylinkáře, vyšetření z oční duhovky, automatickou kresbu, automatické písmo, rodinné konstelace, šamany, věštce, výklad karet, hlubinné terapie, etikoterapii, TČM, aplikování jehliček, kineziologii, psychologii, psychiatra, meditace, dechová cvičení, rehabilitační cvičení, cvičení jógy, baňkové masáže, rehabilitace… metod bylo opravdu hodně, zdaleka jsem nevyjmenovala všechny. Nejvíce mi pomohl kaučink spíše taková psychologická analýza u kamaráda Vlastíka, který se tím zabývá už více jak 10 let. Poznala jsem ho jako lektora na VŠB-TUO. Na terapiích jsme otevřeli spousty témat, na které jsem si sama na hlas nedokázala odpovědět. Pořád jsem odpovědi odkládala, nevyřešila jsem si to sama v sobě. Sezení s Vlastíkem probíhala skoro rok. Současně jsem také chodila na psychoterapie ke kamarádce Evičce, která se to na mě prakticky učila. I zde se mi povedlo otevřít mou další 13. komnatu, a že jich ještě bylo! Potřebovala jsem si spousty věcí uvědomit, vyříkat si v sobě, vypsat se z toho, odžít si svoje nekonečné aktivity. To jsem kombinovala s rehabilitačním cvičením, jógou, masážemi. Pořídila jsem si infrasaunu, v které se mi dobře píše rukou, dobře medituje a odpočívá. Zkombinovala jsem tedy více metod, každá totiž zabírá různě v dané situaci či problému.

 

Tělo a duše jedno jsou a každému z nás ke štěstí třeba, aby tyto dvě úzce propojené složky, dílky naší životní mozaiky, udržoval v harmonii. Vím, že jsi životní optimista, klidná, stojatá hladina. Jak pečuješ o svůj barevný duchovní svět?

Jednoznačně mám radost ze života. Já jsem holt takový typ, že se mi všechno a všude líbí, ze všeho jsem nadšená. Až to lidem leze na nervy. I když je něco negativního, tak si na všem najdu to pozitivní. Když mě nebaví práce, tak si na ni najdu něco pozitivního a zapálím se pro danou věc. Dělám to tak odmalička. Je to zkrátka ve mně. Ten můj vnitřní motor, pohon, který mě žene dál a dál. Pořád něco objevuju a hlavně pořád chci žít. Život je krásný barevný, občas pozitivní, občas negativní, ale tak to má být, tak je to v pořádku. Zažila jsem hodně negativních dnů, které mi změnily život. Na druhou stranu mi neuvěřitelně pomohly k tomu, abych byla zase více pozitivní a více si vážila života. Toto si ale uvědomuji zpětně, až po několika letech, i když tenkrát mě to hodně trápilo a bolelo.

 

Před více než rokem vstoupila do Tvého života láska. Někteří lidé jsou si souzeni. Jak jinak, havířská princezna s cennými minerály z mineralogických burz potkala stejně uvažujícího prince. Jak se to vůbec stane, že člověk narazí na druhou půli sebe. Na člověka, který je naprosto totožný.

kateřinaByl to osud! Kdysi mi toho mého havíře přisoudila jedna kartářka v Ostravě. Já jak jsem zvyklá si všechno psát, tak i výsledky z karet, jsem si zapsala. Ale nevěřila jsem ničemu, co mi paní kartářka řekla, tak jsem si papír s výkladem karet hodila na skříň a nevěnovala jsem tomu pozornost. Loni, když mě zase moje tělo zradilo a připoutalo mě na lůžku (měla jsem spálené, oteklé a plné puchýřů chodidla, která mě nedokázala nést), tak mi můj Peťulka nevědomky tento papír podal do ruky a já začala číst. Bylo tam psáno: „že potkám mladšího muže s vlnitými vlasy, který bude zajištěný, bude mít auto, dům a bude zklamaný životem“. Já ho opravdu potkala, dva roky od této věštby. Poznali jsme se v Hornickém muzeu na Landeku v Ostravě-Petřkovicích při akci svátku svaté Barbory (největšího hornického svátku u nás). Oba dva jsme byli v hornické uniformě a prý jsem mu hned padla do oka. Náš vztah se vyvíjel pomalinku, zato intenzívně. Dnes spolu bydlíme buď v domečku v Moravanech u Brna, nebo u mých rodičů v Miroslavi u Znojma. Často také jezdíme do Ostravy a často spolu pracujeme v Oslavanech u Brna. Jak já říkám, jsme všude zdejší.

 

Kateřinko, lidé, jejichž život je svým způsobem těžký, na jejichž záda osud naložil skutečně objemný náklad, se často setkávají se zázraky. Událo se ve Tvém životě někdy něco, co by se dalo zázrakem nazvat?

Můj největší zázrak je to, že mám vnitřní velký pohon, který mě žene dál a dál. Mám chuť žít a i když mám už za sebou 8 zánětů slinivky (prý je to v 10 – 30% smrtelné) a těžkou autonehodu, tak jsem vždy vyvázla. Jak se říká, „vylízala“ jsem si rány a jedu dál. Mám asi 9 životů jako kočičky. Já totiž zvířata zbožňuju, nevadí mi ani hmyz, ani pavouci, ale nejvíce miluju kočičky a pejsky. Kočky jsou pro mě posvátné bytosti. Mám jednu černou Rajušku. I když tato kočka je velmi svérázná bytost, líbí se mi, jak vrní, jak mě zahřívá, když na mě leží na břichu, jak mi dává najevo svojí lásku. Už se zase rozplývám blahem.

 

 

Jak nejraději trávíš svůj volný čas? Umíš vůbec odpočívat? Co děláš, když je opravdu ouvej, co pomáhá a zabírá v okamžicích, které známe do jednoho všichni? Vzýváš svatého Prokopa či Barborku?

Když mám průjmový záchvat či šílené bolesti nebo hypoglykémii, tak v první řadě zjistím, jak na tom jsem. Změřím si cukr, krevní tlak, vezmu si prášky od bolesti (více jak rok beru opiáty od bolesti), hroznový cukr a odpočívám. Hned si lehnu, pokud to jde. Odpočinek, spánek, bylinkové čaje, klid, ticho a totální vypnutí. Často chodím do infrasauny, nahřívám si záda pomocí rašelinového nosiče, cvičím SM systém a pravidelně dýchám. Už s tím umím pracovat. Zásadně nejedu na plný výkon, protože pak si to tělíčko hodně vyčerpám. U mě vyčerpání = bolest, šílená bolest. O co tu jde? V minulosti jsem své tělo vůbec neposlouchala, pak jsem vše dělala na úkor zdraví, což můj zdravotní stav ještě zhoršovalo. Navíc mám svého havíře, který dbá na to, abych odpočívala a hodně spala. Pokud mi není dobře, tak ležíme v posteli, Peťulka leží vedle mě, drží mě za ruku a je se mnou. U toho si čte nebo taky odpočívá. Co více si přát? Mít po svém boku někoho, s kým si velmi dobře rozumím, s kým sdílím své názory, myšlenky a koníčky. Musela jsem si však počkat na takového člověka a na svoji černou Rajušku (13 letá kočka středoevropského typu).

Jak trávím svůj volný čas? Snažím se denně rehabilitačně cvičit, meditovat, denně psát rukou, denně pozitivně myslet a radovat se z každé maličkosti. Někdy je to tak, že se rozplývám nad každou maličkostí. Taky hodně čtu časopisy, prospekty, knihy a píšu různé články ze svého života. S přítelem rozvíjíme svoji sběratelskou činnost v oblasti hornictví a geologie.

 

Je něco reálného, co by sis moc přála? Cokoli? I kdyby to bylo reálně bláznivé?

Přání v minulosti bylo hodně. Už jsem z nich slevila, protože vím, jak by to zase dopadlo, buď totálně bolavá či zničená, tak že pak vypadám na umření. To často říkávala moje sestra, že vypadám tak, že bych měla umřít. Snažím se tedy velmi, abych takhle nevypadala. Pochopila jsem a uvědomila jsem si, že nemusím být za každou cenu všude a dělat všechno! Chci stále cestovat, chci stále objevovat krásy naši vlasti a ráda bych se vydala k moři. Vše ostatní v životě mám. Už jsem velmi skromná, protože vím, že materiální věci se dají nahradit, ale ztráta orgánů ne. Musím se tedy snažit, abych i při svém hendikepu žila plnohodnotně a šťastně. Miluju život, svého přítele a svoji rodinu.

 

 

Zpět nahoru