Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Někdy, každý z nás projevuje lítost nad věcmi, které by mohly být a přesto nejsou. Z nejrůznějších důvodů, kdy k některým krokům nemáme dostatek síly, ulpívají na nás vzorce z dětství, tlak z okolí, náš vlastní bič, který nám nedovolí učinit krok stranou. Jsou různé okamžiky v našem životě, nenadálá scestí, kameny, se kterými nehneme. A přesto, přesto existují momentální, přítomné věci, které jsou trvalé a zaslouží si vděčnost. A ona vděčnost je většinou klíčem, kdy člověk nad mnohým později mávne ledabyle rukou. Nikdy totiž nebudeme mít vše, kam bychom to dali? A bylo by pak vlastně vůbec ještě k žití? Žijeme v područí komfortních zón, jakmile z nich však dokážeme vystoupit, pocítíme zázraky na vlastní kůži.
A nyní, přenesme se o několik stovek let zpátky, řekněme, k roku 1817, kdy po tehdejší neúrodě, která se dotkla celé střední Evropy, překvapil všechny vrstvy obyvatelstva těžký nedostatek obilí, jenž se projevil deficitem mouky, chleba a samozřejmě hladem. Čeněk Zíbrt ve svém zajímavém díle Česká kuchyně za dob nedostatku před sto lety, 1917, píše: Hospodáři, lidumilové, znalci přírody, lékaři o překot závodili, jinde i u nás, v ušlechtilém snažení, získati náhrady, výživy posavad neobvyklé. Dokazovali, že člověk vedle obilí, chleba, při nedostatku polní úrody, má v přírodě ještě jiné výživné látky, kterých buď vůbec nezná, nebo zná, ale nevšímá si jich ze zvyku, nebo zošklivuje si je. Doporučovali vyzkoušené návody, podle kterých může se člověk nasytit rostlinami, planě rostoucími, dále poupaty, květy, listím, plody a kořínky rostlin známých, ale posavad nepovšimnutých. Hledali náhradu za mouku z obilí za mouku z vodnice, z mechu islandského, z kůry stromové, z kořínků pýrových, z dubových pupenců, z kaštanů, brambor, z jetele, ze slámy i ze dřeva. Snažili se strojiti jídla zvláštní, laciná pro hromadné stravování lidu chudého a podobně.
Překvapilo mne, že spoustu ingrediencí, ke kterým byl tehdejší lid doslova přinucen, sama běžně využívám. Tedy, ne že bych si chystala mouku z vodnice a pečlivě ji míchala s odměřeným dílem žitné mouky, z čehož bych pak pekla každodenní chléb, ráda však využívám síly planě rostoucích bylin, ať už medvědího česneku, popence břečťanolistého, mateřídoušky, ptačince žabince aj. V mém repertoáru budou také jedlé květy, pupeny, hlízy, mladé lipové lístky, také nespočet bylin, které využívám v domácí apatyce. Beru však jako zpestření, ne jako hlavní pokrm dne. Zajímavé také je, že spousta výše zmíněného dnes platí za výtečné rostlinné preparáty, po kterých je velká sháňka. Zmíním například islandský mech, který hojí dýchací cesty i žaludeční vředy a není problém jej sehnat v podobě sirupu či pastilek. Mimo jiné též vykazuje silný protizánětlivý efekt, mírní suchý dráždivý kašel. Velmi sporadicky, nicméně, mnozí zařazují častěji, se v našem jídelníčku mihne též vodnice, kterou smíme zapékat, uchystat z ní pomazánku, salát, přílohu, ale též mouku, kterou lze přidat k mouce klasické. Čímž, mimo jiné, snížíme glykemické index pokrmu, což se hodí, zejména v redukci a taktéž diabetu. O vodnici však ještě později. Nyní si představme, že bychom měli profitovat pouze z volně dostupných darů přírody. A na těch svůj jídelníček stavět. Těžko uvěřit, viďte.
„V čas nouze mohou se vařiti hlavičky červeného jetele, než rozkvetly, pak topolová poupátka, zvláště z balšámových topolů, z břízy, buku a lípy, než rozvily a připravovati k jídlu. Sušívali také nerozkvetlé hlavičky červeného jetele, nebo rozkvetlé hlavičky bílého jetele a rozměnili pak na mouku, které dvě části smíchali s dvěma částmi mouky mechové a s jednou částí mouky obilní a pekli z toho podle Kaliny chutný chléb. Morušové listí jest prý, zvlášť pokud mladé jest, neškodné, a dá se jako špenát připravovati a jísti.“ Informaci k morušovému listí mohu jen potvrdit, dá se z něj uchystat velmi chutná polévka, ale též čaj, který snižuje hladinu cukru v krvi, upravuje krevní tlak, podporuje celkové zklidnění, navozuje spánek. Listy, zejména moruše bílé, obsahují morusinol, který brání vzniku krevních sraženin, přítomné flavonoidy pak vykazují silný protirakovinný účinek.
Kniha nabádá taktéž ke konzumaci pohanky, která je velmi výživná, s výtečnými sytícími vlastnostmi. Její zrno dozrává časně z jara, což bylo pro obyvatelstvo více než výhodné. Pro naše předky závislé na obilí, bylo nesmírně důležité, aby měli něco v záloze, protože, přišla-li obilná krize se zavřenými zadními vrátky, taková situace šla ruku v ruce s hladem. A k tomu si ještě představme morové rány, které se naší zemí prohnaly poprvé v roce 1349, následně pak 1713-1715, aby zamávaly rokem 1749. Nepokoje, války, ale i tvrdá poddanská robota, která končí až na sklonku léta roku 1848. Neměli to naši předkové snadné, že? A teď se zamysleme, dá se to, s čím denně bojujeme, nějakým způsobem vyřešit? Je odpověď kladná? Dejme se do toho.
Ve vodnici lidé vkládali hlubokou naději, neboť ona doslova nadějí dýchá. Výhodou je, že od doby výsevu uplyne zhruba šest týdnů, aby se tato šťavnatá, na vlákninu bohatá, sirná potravina směla servírovat v největší parádě na stůl. Za velký přínos pokládám také její antibakteriální účinek, což se našim předkům zkoušeným kdejakým zdravotním svízelem, hodilo. Vysel-li hospodář v polovině dubna vodnici, na konci května či v polovině června již mohl sklízet úrodu této křupavé pochoutky. A hospodyně z ní pak kouzlit, většinou do podoby pečiva. Nečekejme však perfektní chléb, jehož skýva láká k večeři, v čase nouze kručelo v břiše a mnohdy, to, co přišlo na běžný denní stůl, byla spíše z nouze ctnost nežli večeře, po které bychom se s chutí utloukli. Mouka z vodnice se pak mísila se zbytky mouky žitné, mnohdy i vikou, čím více žita, tím byl chléb chutnější. Především šlo však o to, aby se žitem co nejvíce šetřilo.
Chléb rovněž nesl často stopy islandského mechu: Mech islandský jest velmi živná a zároveň sílící potrava pro lidi, neboť Islanďané a Lapové, žijící v studených krajinách, kde málo obilí roste, mimo maso a ryby živí se výhradně tímto mechem. Přitom jsou jídla z něho připravovaná zdraví nanejvýš prospěšná. Islanďané tvrdí, že dvě měřice mouky z toho mechu připravené jsou tak výživné, jako jedna měřice pšeničné mouky. Zde toliko nutno znáti způsob, jak by se hořkost mechu tomu odňala a z něho dobré vařivo, živná chutná polévka, hustá kaše a mouka, ze které by se přimícháním obilní mouky chléb a jiná moučná jídla dělati mohla, připravovati dala, a to se stává následujícím způsobem. Nashromážděný islandský mech se přebéře, by v něm žádný jiný mech, mezi ním rostoucí, ani tráva, ani jehličí, ani zemní neb jaké jiné částky nezůstaly, rozkrájí se na drobné kousky, tak dlouhé, jako řezanka. Pak vezmeme čistý prosypaný popel z borovic, jedlí, smrků. Na libru mechu potřebuje se čtvrt libry bukového nebo půl libry jiného čistého popele ze dřeva. Popel mícháme se studenou vodou na kaši, pak dáme vyčištěný mech do dřevěné nebo hliněné nádoby, rozprostřeme kus čistého plátna přes ni, vlijeme do něho kaši z popele, dolévajíce zponenáhla, kdykoli se voda skrze plátno procedila, studenou vodou. Tímto přiléváním vody musíme tak dlouho pokračovati, až jsme dvanáctkráte tolik vody přilili, kolik máme mechu v nádobě k vylužení. Ve své podstatě se mech neustále promýval a promačkával, až zcela pozbyl své typické hořkosti. Proces to byl pozvolný a náročný na čas. Jakmile se však dílo povedlo, většinou se mech připravoval na způsob špenátu, tvořil hlavní ingredienci polévky, kaše, platil za mouku, kdy se dovezl do mlýna a tam se semlel podobně, jako zrno. Mechová mouka měla tu výhodu, že k upečení chleba vyžadovala namísto žita levnější oves. A takto upečený chléb byl prý rovněž i celkem chutný.
Když se mechová mouka s vodou vařila, a po svaření se na ni mléko nalilo, obdržíme kaši, která tak záživná jest, jako kaše z mouky.
V knize nechybí zmínka ani o mouce z břízy či obilí napršeného z oblak, kterým nebylo nic jiného než větší množství semínek rostlin, která silný vítr roznesl do míst, na která pak doslova spadla z nebes. Semena byla však paradoxně výživná a chudý lid je taktéž semlel na mouku. Mimo to, člověk chodil na lesní plody, nejčastěji houby, ale i drobné zvířectvo, jako jsou hlemýždi, slimáci, veverky, potápky a lysky, vyhlášenou pochoutkou byly též žáby. Opět však pouze v uvozovkách, jen si představme, jak náročný musel být jejich lov, aby došlo k nasycení početné rodiny.
Předpis na žabí karbanátky
Vezmi pěkné velké žáby, pazourky uřež, kůstky jim vyndej, naklepej je jako karbanátle, posol je, nech as čtvrt hodiny ležeti, osuš je šatem, namoč je do omastku, posyp drobnou žemličkou, rozpal na rendlíce omastek, vlož tam karbanátky, vypeč hodně po obou stranách, vyklop je na mísu s máslem, s citrónovou šťávou a zelenou petruželí.
Kniha Česká kuchyně za dob nedostatku před sto lety od Čeňka Zíbrta jistě stojí za přečtení, nicméně, zkuste zabrousit také k dílům Terezy Novákové, např. Úlomky žuly, kde člověk pokorou kolikrát nedýchá. Jsme obklopeni luxusem, každý, každičký den.