Rádi vám upravujeme nabídku na míru, ale abychom to zvládli, používáme k tomu soubory cookie.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací
OK
prozdravi.cz
Vše pro vaše zdraví
krasa.cz
Vše pro vaši krásu
parfemy.cz
Značková parfumerie
hodinky.cz
Značkové hodinářství
sperky.cz
Značkové klenotnictví
vivantis.cz
Být sám sebou
logo  
lékařská poradnakatalog stránekobchod pro zdraví

Najdete nás na facebooku
Zdravá výživa


Ryze ženská přitažlivost

Jak najít rovnováhu v péči o nemocného člověka

15.06.2018
Rodina
Příběh Jindřišky (34), která dlouhé roky pečovala o maminku, jež prodělala nádorové onemocnění mozku. Příběh o dávání druhým, ale také o tom, jak dávat sám sobě. A hlavně, jak mezi tím najít rovnováhu.


V roce 2003 byl mámě diagnostikován nádor na mozku. Absolvovala operaci s následnou léčbou a její stav byl poměrně stabilizovaný. I když prošla obrovskou životní i osobnostní proměnou, byla schopna se o sebe postarat, dostala invalidní důchod. Po šesti letech se operace musela zopakovat a tam došlo k velkému sestupu dolů. Byly jsme nuceni najít zařízení s celodenní péčí. Posledních sedm let máma strávila v Domově důstojného stáří,“ říká Jindřiška, která žila s maminkou po první operaci ve společném domě 6 let od první operace.

 

Jak sama říká, roli hraje to, jak dlouho se o blízkou osobu staráme. Jí bylo tehdy 19 let. Mladá holka, co chtěla poznávat svět, být svobodná: „Ze začátku jsem prožívala vztek, brala jsem to jako zátěž. Ale lidsky mě to za celou dobu velmi posunulo. Protože pak byla fáze, kdy jsem byla ráda, že s mámou mohu být.“ Potýkala se i s pocity viny, tak chodila za mámou častěji. Moc jsem neuměla rozlišit tu hranici, kdy zodpovědnost za zdraví mámy přebírám příliš na sebe. Měly jsme hodně blízký vztah.“


V posledních letech se střídala se sestrou a s matčiným kamarádem tak, aby u mámy každý den někdo byl, protože její stav se výrazně zhoršil. „Chodila jsem za ní 2 x za týden. Bylo to náročné a těžké rozlišit, kdy už jsem do toho šla na sílu a kdy by bylo lepší to uvolnit. Také jsme neznali vůli mámy, protože nemluvila a komunikovala skrze mimiku. Nevěděly jsme, co prožívá a jaká je její vůle. Co ji tady drží. Bylo to spíše přežívání.“ Jindřiška tak dlouho řešila, co by bylo nejlepší. Na konci přišla na to, že je důležité to pustit. K tomu ale, jak říká, musí člověk dozrát.

 

Když chodívala za mámou, nejtěžší to pro ni bylo tehdy, když musela jakoby splnit svou návštěvou úkol. „To bylo ubíjející. Naopak to napojení na člověka je nejkrásnější,“ uzavírá Jindřiška.

 

Ptám se dále, když třeba někdo v těchto dnech také o někoho nemocného pečuje, jak v tom má najít tu rovnováhu?

 

Nejdůležitější je najít rovnováhu

„Je to hodně individuální.,“ pokračuje Jindřiška. „Sama jsem člověk, který přirozeně a rád pečuje o druhé lidi. A kolikrát jsem se přistihla v tom, že jsem překračovala hranice. Že jsem nedávala tolik péče sobě jako druhému. Nebo přesněji řečeno: Dávala jsem péči sobě, abych se cítila dobře. A pak jsem tu energii, kterou jsem dala sobě, dala tomu druhému. Energii, kterou jsem vypěstovala, jsem tak nemohla použít pro to, abych mohla žít vlastní život, ale věnovala jsem ji do vztahu s blízkým člověkem.“


Což, jak Jindřiška říká, bylo přirozené – důležitá součást její cesty. Podle ní nejméně funguje, když jdeme za blízkou osobou s pocitem povinnosti, s takovým tím „měl bych“.

 

Dobré je zeptat se sám sebe: „Tak jak se cítím dnes? Mám na návštěvu dostatek energie? Mám tomu člověku co nabídnout? Můžeme si tu chvíli užít?“ Jinými slovy, ptát se, jestli je můj pohár plný a mohu z toho, co přetéká, dát dál. Protože, když je prázdný, je velice těžké dávat druhému. „To je pak frustrující pro mě a je to frustrující i pro toho druhého. Protože tam nejsem celá,“ popisuje Jindřiška. „Aby druhý mohl být šťastný, tak já sama musím být šťastná. Čím více budu šťastná, tak tím více toho budu moci druhému člověku přinést. To si myslím, že je základní pravidlo. Ale člověk si to těžce uvědomuje. Jsme vychováni v modelu „pomáhat druhým“, nikoliv v modelu „pomáhejme sobě“. A to je ta rovnováha: Pomáhám sobě a pomáhám druhým. Pomáhat jenom sobě není v pořádku. A pomáhat jenom druhým také není v pořádku.“


Respektovat druhého člověka a otevřít srdce

Co si Jindřiška postupně začala uvědomovat, bylo, jak někdy lidé necitlivě zacházejí se svými blízkými. Jak například dcera na návštěvě v nemocnici chtěla po mamince, aby jedla a nerespektovala, že maminka třeba v tu chvíli jíst nechce. „Sama jsem se to učila ve vztahu s mámou. Chtěla jsem něco po mámě, ale nebyla jsem schopna reflektovat, do jaké míry je schopna moje očekávání splnit. Nebyla jsem schopna vidět ji, kdo je ona, co chce ona. Myslím, že to se děje ve vztazích obecně – vnímáme ostatní přes svůj vlastní filtr a očekávání.”


A úplně největší škola byla respektovat druhého člověka a vnímat jeho potřeby: „Že to není o mě. Že je důležité vnímat srdcem. Být přítomný. To je ten největší dar. To je to nejvíc, co můžeme druhému dát. Je to však cesta.“


Související články a videa:
VIDEO: Miroslav Hrabica - Rodina, vzťahy a duševné zdravie
Harmonie zdraví, krásy a vitality
„Štěstí se dá naučit. Dělání toho, co nás baví, nás udržuje svěží, zdravé nadšené,“ říká mentalista a kouzelník Jakub Vosáhlo


15.06.2018
další články v rubrice: Psychologie

 
Čím víc léků, tím víc nemocí... aneb porozumění místo boje
Jíst jedno jídlo denně - cesta k omlazení i dlouhověkosti, která není pro každého
Priessnitzův obklad
Cukrovka - příznaky a hodnoty glykemie
Sušení ovoce a zeleniny
Hemoroidy - léčba, která zabírá
Červená fermentovaná rýže
Jaké největší stravovací chyby děláme
Nejčastější příčiny bolestí na hrudníku
Nemoc není zlo, umožňuje člověku zlepšit charakter

225,- Kč
(c) 2004-2018 www.celostnimedicina.cz
O násRSS