Jak léčit a nehřešit slovem (první ze Čtyř dohod v praxi)

jak lecit a nehresit slovem

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Pokud jste jako většina lidí, tak první z legendárních Čtyř dohod NEHŘEŠTE SLOVEM, byť třeba nevědomě, porušujete. Každý si může v dnešním článku odpovědět na dvě otázky a zjistit, jak na tom s využíváním energie slov je. Proč je to tak důležité? Vědomější používání slov nás podle Dona Miquela Ruize může zbavit veškerého emocionálního jedu a pomoci k uzdravení.

Sám se ve své psychologické praxi setkávám s tím, jak lidé svými slovy druhým i sobě ubližují. Pouhá jedna věta může zasáhnout zraněné místo nebo nové zranění vytvořit. Pokud nechceme přispívat k utrpení světa, měli bychom si více hlídat, co ze svých úst vypouštíme. Naše rádoby vtipná poznámka totiž může někomu na celý život zdevastovat sebevědomí. A dodnes si vzpomínám, jak v začátku mé „kariéry“ psychologa v psychiatrické léčebně mě naopak slova jedné vrchní sestry neskutečným způsobem povzbudila a po pracovní stránce velmi pomohla.

Jaké dvě věci nám tedy mohou pomoci stát se v používání slov více vědomými? První je mluvit pravdu. Nelhat. Patří do toho i bezpodmínečné dodržování slibů. A právě k tomu patří první ze dvou slibovaných otázek:
Když něco slíbíte (například i tak zdánlivou „drobnost“, že se v určitý čas někomu ozvete), vždy to bezpodmínečně dodržíte? Aneb:

Neplýtvejme sliby a 100 % je dodržujme

Dříve mělo slovo svou váhu. Člověk dbal na svou čest a důstojnost a nedovolil si už jednou vyřčené nesplnit. Dnes se naopak často vše relativizuje, omlouvá a rozmělňuje. Informací je přes den tolik, že jsme se dostali do fáze, kdy je běžné slíbené odbýt větou „promiň, zapomněl jsem…“

Můžeme si nalhávat, že je to v pořádku, že se přeci nic nestalo, „že jsem nemohl včera přeci tušit, jak to bude dnes“. Ale ruku na srdce: Jsme schopni si sebe za to doopravdy vážit? A pokud tak činíme často, chápeme, kolik nepříjemností tím způsobujeme druhým (kteří se slibem počítají)?

Ano, i já někdy něco opomenu. Ale právě proto, že jsem si vědom své vlastní (lidské) nedokonalosti, snažím se téměř nic neslibovat.
Nežilo by se totiž nám všem lépe, kdybychom přestali nadužívat své sliby, které – když je neplníme – stejně nemají skoro žádnou váhu? A kdybychom to, co slíbíme, potom bezpodmínečně dodrželi? Podle Ruize je totiž důležité mluvit pravdu. A nedodržení slibu je vlastně lež.

A ještě druhá otázka: Používáte co nejčastěji slova, která druhé i vás samotné energetizují a pomáhají cítit se lépe?

Volme slova, která pozvedávají a léčí

Don Miquel Ruiz píše, že slovo je nejmocnějším nástrojem, který jako lidé máme: „Stejně jako má meč dvě části, dokáže i naše slovo vytvořit ten nejkrásnější sen, anebo vše okolo vás zničit“ (2001: 36).

Měli bychom, i podle mě, dbát na myšlenkovou ekologii. Střežit se pomluv. A volit slova, která zvýší naše vibrace.

Zkuste si malý experiment. Tři minuty opakujte slovo LÁSKA: láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska, láska… Jak se cítíte?

Vzato do důsledku, neexistuje silnější léčivá síla než právě láska. A samotné slovo LÁSKA je velmi mocné. Kdybychom si v nějaký den dovolili mít v mysli nebo vyslovovat nahlas stále dokola „LÁSKA“, začaly by se možná dít věci netušené…

A teď zkuste naopak minutu opakovat slovo P*DEL (které někteří rádi používají v sousloví „pasuje tam, jak p*del na hrnec“ nebo se moderně objevuje v názvech knih, např. „důmyslné umění, jak mít všechno u pr**le“): p*del, p*del, p*del, p*del, … (Tento druhý experiment osobně nemohu praktikovat ani pár vteřin – je to doslova na pozvracení).

Samozřejmě, že jsem proti úzkostlivému vyhýbání se tomu, říci jakékoliv negativní slovo nebo slovo s předponou „ne“, což jsem u některých fanatických lidí z osobního rozvoje též zažil. I jadrnější slovo občas může oživit debatu nebo někoho vyprovokovat k činu. Avšak měli bychom si být vědomi toho, že slova zanechávají v energetickém světě stopu (větší, než si myslíme), a že je pro nás tudíž mnohem výhodnější volit slova, která nabíjejí, pozvedávají či nás otevírají ještě většímu vnímání krásy.

Závěr: Využívejme slova ve směru pravdy a lásky k sobě, jak ponouká Don Miguel Ruiz. Šetřeme svými sliby. Nechť má to, co vyslovujeme, váhu a svět je díky našim slovům lepší. Neubližujme svými slovy ostatním – mějme na paměti, že i jediné slovo může ublížit. Zároveň nebuďme v používání slov úzkostní: buďme si vědomi celkové kvality našeho gigantického proudu slov v průběhu dne, týdne, měsíce, roku. A toho, že pokud tato slova radikálně změníme, změní se i naše realita.

Literatura:
Don Miguel Ruiz (2001): Čtyři dohody. Praha: Pragma.
Jiří Hamerský