Jak český člověk kávě navykl

kava e1610295389116

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Máte rádi kávu? Já ano a moc, do svého dne však zařazuji jeden šálek denně, což zcela stačí. Svůj život se snažím skládat tak, aby mi vždy zůstala záložní energie, kterou nemusím popohánět dalším kofeinovým dopingem. Nicméně, ten jeden šálek kávy miluji, skutečně, je to vždy okamžik, kdy si najdu prostor, abych se rozplynula, v klidu a tichu, sama v sobě. Jako když sedíte na sklonku léta v parku na lavičce, ze stromů se snáší první listí a tím šťastnějším, které stále ještě odolává pádům, probleskuje jemné, loučící se slunce.

„Káva musí být horká jako peklo, černá jako ďábel a sladká jako láska.“

Charles Maurice de Talleyrand (1754-1838)

Nechci dnes vůbec vznášet otázku, zda káva škodí či naopak prospívá, existuje totiž nespočet studií, kdy jedna vyvrací druhou, aby se pak pro změnu opět někde sešly. Dle mého, byť kávou velmi často suplujeme hlavní pokrm, na který nemáme čas, maskujeme jí bezesné noci, případně si ji dopřáváme, abychom si k ní užili pořádný kus dobroty, existuje spousta dalších zlozvyků, kterým káva nesahá na špičky. Takže, jsme-li milovníky kávy horké jako peklo, která nám na chvíli dovolí zvolnit, zkusme se nyní společně podívat, jak na kávu nahlíželi předkové. Není však káva jako káva a k té zrnkové vedla předlouhá cesta.

Zrnková káva byla u nás poměrně dlouho neznámá. Z Arábie pronikla do Evropy poprvé roku 1554, a to pouze do Cařihradu, do střední Evropy se dostala kolem poloviny 17. století. První kavárna v Itálii, přesněji v Benátkách, vznikla v roce 1647, v Londýně pak o pět let později. Nebyla to však legrace, Londýňanky vydávaly petice, které hlásaly o negativním vlivu kávy na mužskou plodnost. Příliš platné to však nebylo, káva se brzy hřála na výsluní. Dostaneme-li se na naše území, první kavárnu v Praze založil roku 1714 Giorgio Diodato Damascenus. Do té doby byla káva pouze lékem. Doslova se tradovalo: Pakli se spaní o člověka mocně pokouší, dobře bude nějaký koflíček kávy po obědě užívati. Předpisovala se však také při nastuzení sleziny, rozlití žluči a jiných podivných případech. Zrnková káva byla velmi dlouho vzácná a také drahá, proto si ji z počátku mohli dopřát pouze urození páni či bohatí měšťané. Teprve později proniká od majetnějších i mezi běžný lid, který mnohdy ušetří jinde, jen aby bylo na tu kávu. Z těch dob pochází i krátká zveršovaná báseň:

Rač v poledne kousek chleba suchého jísti budu,

rač střevíce bez špalíčků na nohách nositi budu,

rač rukávy samý díry a košile mít můžem,

dyť je tak žádný nevidí, bez kafe bejt nemůžem.

Pražená káva byla vskutku luxusním zbožím, na které se zpočátku pohlíželo skrz prsty a tak, mnohé hospodyně braly za vděk kávovinovou náhražkou, ať už z žaludů, čočky, hrachu, šípkových jadérek, které po upražení odrážejí vzdáleně vanilkovou chuť. Podobně se užívaly také plané třešně, které se sušily, pražily a posléze i s peckou tloukly na kávu. Největší oblibě se těšily ječné kroupy, které hospodyně sypala cukrem a poté sama doma pražila, případně, dalo se také zakoupit v krámě a doma pak jen připravit. Káva však stále zasekává svůj drápek, jemně a pravidelně, neboť je černá jako ďábel a sladká jako láska. A je v ní kofein, samozřejmě. A kdo jednou kávě navykne, proč by také přestával. A tak, i chudší rodiny vaří kávu, mimo neděle také o svatbách a hodech, na Štědrý den a jiné svátky, jakožto i při nemocech. Bývala servírována ženám po porodu odpočívajícím v koutě, případně mužům po těžké práci. Kávové zrno se tedy prolíná se zmíněnou kávovinou z čekanky neboli cikorii. Ta, když se praží, uvolňuje kofeol, vonnou silicí vznikající právě tímto zahřívajícím procesem, který zastře i nepříjemnou chuť přítomných tříslovin. V běžné chalupě to pak vypadá tak, že hospodyně ráno uvaří velký hrnec kávovinové náhražky, kterou popíjí po celý den. Což samozřejmě ubírá žaludku místo pro pořádné jídlo. Dokonce i čeládka se hlásí o slovo a začíná si k snídani poroučet rozličné kávoviny, není-li tedy o svátcích klasická zrnková káva, kterou s rozdrobenou houskou či koláčem snídá. Dřívější polévky, které tak dlouho utvářely staročeský snídaňový jídelníček jsou tedy vystřídány „bryndou.“ Netřeba se bát, že by nezasytila. Servíruje se v půl litrovém hrnku, který se doplnil 1/8 plnotučného mléka a nejméně 40 g cukru. A do toho krajíc chleba, celý, rozdrobený, případně houska či koláč. 

Klasické kávě, jak ji známe dnes, se začíná dařit až mezi světovými válkami, kdy se začínají rozrůstat velkolepé kavárny. Ty jsou obrázkem nového životního stylu. Druhá světová válka však kávě opět utne štipec, aby nastalo období kávového půstu. Ke slovu se hlásí znovu náhražky. Po válce navíc dochází ke znárodnění domácích pražíren, kávovary se stávají luxusním, nákladným zbožím, což nahrává na smeč klasickému „turkovi.“ U kterého mnozí zůstali dodnes. Jen pro zajímavost, turecká káva, oproti kávě překapávané či espressu, jemně navyšuje hladinu LDL cholesterolu.

A tak to je, a tak to bylo. Jen si představme, my všichni milovníci kávy, že bychom si tuto voňavou, horkou záležitost dopřáli třeba jen několikrát do roka. Každou neděli, o Velikonocích, Vánocích a svatbách. Nebo, že bychom raději ušetřili na botách, abychom si k hokynáři zaběhli pro jeden lot kávy, který měl vystačit právě na neděli a zahrnul 16,05 g.

Přeji krásný nový rok, nechť je takový, o jakém sníte. Dovolte si jej naplnit zázraky a vůněmi.

Knihu Zdravou stravou proti únavě naleznete zde.

V článku jsou použity informace z knihy:

ÚLEHLOVÁ-TILSCHOVÁ, Marie. Česká strava lidová. Praha: Triton, 2011. 448 str. ISBN: 978-80-7387-421-6.