Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Jak v dětech zažehnout jejich plný potenciál? Jak je více vnímat? A co dělat, abychom si i my sami dovolili více projevit svou dětskou část? O tom si pro Celostní medicínu povídám s terapeutkou a mentorkou Anežkou Horkou, která má dar vnímat svět očima dítěte. Kromě terapie Theta Healingu nebo Acess Bar Anežka pracovně působila jako au-pair, chůva nebo vychovatelka v mateřské školce. K dětem má opravdu blízko a o výchově a rodičovství říká: „Pro mnoho rodičů to paradoxně může být ta nejlepší terapie. Skrze kontakt s dítětem můžeme my sami projít transformací a uzdravit se.“
Anežko, jak děti v jejich vývoji co nejvíce podporovat?
Podle mě je hodně důležité uvědomit si podstatu dětství – s jakým záměrem a proč se k nám dítě rodí. Dítě se k nám rodí, protože nám chce pomoct. Chce nám do života přinést hodně radosti, hodně lásky a bohatý život. Chce nás zase vrátit do dětství a chce nám ukázat, že být dítětem je krásné a že i my dospělí si můžeme dovolit zase být dítětem.
Dítě touží, abychom mu vytvořili bezpečný prostor, ve kterém může být samo sebou a ve kterém může mít co největší svobodu. Důležité je hlavně uvědomovat si, že mít dítě je dar. Že ho nemáme vychovat k obrazu svému. To bychom vnucovali dítěti svoje představy a nedávali mu prostor, jak ono si to představuje.
Ideální je samozřejmě si o tom povídat: jakou mám já představu a jakou má dítě. Důležité je dítě cítit. Vnímat jej takové jaké je – a že je dokonalé. Být mu průvodcem ve světě, který ne vždy musí být příjemný. Často se dítě může setkat i s nepříjemnými situacemi, a proto je fajn, když s ním komunikuji o tom, že i nepříjemné situace mohou nastat. Ale nevytvářím mu při tom program „svět je špatné či nebezpečné místo“. Nevnáším do dítěte své představy o světě, které ho mohou do určité míry brzy zkazit, protože si je začne přenášet do každodenního života a začnou se mu projektovat v každodenní realitě.
Co všechno se může otevřený dospělý člověk od dítěte naučit? Co se od dětí učíš Ty?
Já se učím od dětí tím, že načítám jejich čistý svět. Jejich bezprostřednost a spontánnost. To, že ještě vnímají ve světě kouzla. Že jsou tady a teď. V tu chvíli s nimi můžeme zažívat, co jsme zažívali v dětství.
Děti umí také velice dobře pracovat se světlem. Uvědomují si, že jsou božské bytosti plné světla. Někdy ale na to zapomínají, když se k nim chováme tak, že jim ukazujeme, že nevědí, co chtějí. Když se jim snažíme vmanipulovat svoje představy a ony postupně zapomínají na svou božskou jiskru v sobě, která je to nejkrásnější, ten největší zázrak, který mají darem. Proto, když se ještě vrátím k té první otázce, tak to nejvíc, co můžeme dětem dát, je být jim průvodcem v tomto světě a zároveň jim pomoci co nejdéle si uchovat tuhle božskou hravost a lehkost.
Jak to udělat? Jak dětem pomoci, aby si boží jiskru v sobě uchovali co nejdéle?
Určitě je podporovat v jejich darech, v jejich talentech. Když děláme, co nás baví, co milujeme, tak díky tomu se v nás zažehává božská jiskra. Ať už věřím v Boha nebo cokoliv dalšího, tak ta radost v nás; to, co nás baví a přináší nám radost, je od Boha nebo od Vyššího Já. Takže když zažívám radost, tak to ve mně opět vytváří tu božskou jiskru. Zažehává ve mně vědomí, jímž jsem byl jako malé dítě.
Je důležité děti podporovat v tom, aby život vnímaly v hravosti. Aby si nezapomínaly hrát. Aby si uvědomovaly, že život je hra, ve které si tvoříme vlastní pravidla. Že život je v našich rukou. Že ostatní lidé náš život netvoří. Že si ho tvoříme sami. A že náš život je takové naše království, ve kterém můžeme tvořit královskou etiketu. A že je to opravdu jenom na každém z nás. Díky tomu si můžeme uchovat tu hravost a lehkost.
Říkáš, že děti umí pracovat se světlem. Co tím přesně myslíš?
Když si všimnete, jak se malinké miminko narodí, všichni ho chtějí nuňat. Všichni si ho chtějí pochovat. Vnímají v něm, že je jiné. Čisté. Že sem miminko přichází s čistým štítem. Pokud se podíváme na malé miminko, tak ono se i jinak tváří. Pokud se mu podíváme do očí, tak má jiskru. A do určitého věku, tak do pěti, šesti let, si děti tuto jiskru uchovávají.
Možná, že ne všichni lidé to světlo vidí, ale já si ho představuji jako takovou auru. Důležité je si uvědomit, že děti září něčím jiným než dospělí. Ony mají své charisma. Prostě mají převážně radost. I když pláčou, nebo jsou naštvaní. A většinou to ztrácí, když jdou do školy.
Pokud bychom se na to déle zaměřovali, tak když uvidíte dítě a rodiče vedle sebe, tak dokud mezi sebou neinteragují, tak dítě má jinou esenci než dospělý člověk. Ve chvíli, kdy si dítě s rodičem hraje nebo ho vede za ruku, se rodič dostává do světa dítěte. A díky tomu zase dostává tu záři, kterou kdysi měl.
Předpokládám, že to celé ale nemyslíš tak, že my, dospělí, se máme najednou ve všech situacích začít chovat jako děti. V jakých situacích je dobré dovolit si být dítětem? A v jakých ne?
Máme být obojí. Já si opravdu často ráda hraji; ale pak jsou situace, kdy svou dětskou část nemohu použít. Například, když komunikuji s lidmi a jednám ze své podstaty dospělého člověka, kde se ode mě očekává jistá zodpovědnost a stabilita, tak není v pořádku začít se chovat jako malé dítě.
Já jako dospělý člověk mám dar a mohu přepínat. Mám v sobě i to dítě a vím, že jsem byla dítětem, ale samozřejmě, že pokud já bych šla na úřad a začala bych tam šišlat, tak mi nevydají žádný dokument.
Děti mají něco, ale zase nemají to, co mají dospělí. Zkušenosti s tím, jak se funguje v tomto světě a v této době. Mistrovství spočívá v tom volit správně: někdy být spolehlivý, rozumný, zodpovědný člověk a jindy zase více hravý. Důležité je naučit se to kombinovat. Mít obojí vědomí: uvnitř být dítětem a navenek působit jako dospělý člověk.
Hezky jsi to shrnula. Měla bys nějaký tip pro lidi, kteří by si přáli svou dětskou stránku v životě více projevovat, ale nejde jim to?
Pozorovat děti. Nevím, jestli to vždy jde prakticky uskutečnit, ale každému bych doporučila jít například do školky, být tam s dětmi, pozorovat je a naučit se s nimi fungovat. Nebo třeba někomu děti hlídat. Být v bezprostřední blízkosti s dítětem je podle mě skvělá příprava na rodičovství. Protože děti mají věci jinak a mohou nastávat frustrující situace, kdy jim pak nerozumím. Děti například nefungují v časových intervalech. Nevnímají příliš čas. Když se já jako dospělý člověk snažím napasovat dítě do času, jak ho vnímám já, tak to nebude fungovat.
Takže zkuste prostě pozorovat děti. Nic lepšího neexistuje. A nehodnotit je. A nesnažit se je vnést na dospělou vlnu. Místo toho se zkuste naladit na dítě. Jak ono vnímá svět. Já to dělám tak, že si vezmu dítě do náruče a představuji si, jaké to je pro dítě. Jak ono kouká na tento svět. Jak ono funguje. Jaký ono má pocit z tohoto světa. A jak je pro něj také důležité, že se dívá na svět s obdivem – z perspektivy, že vše kolem mě je dokonalé a božské, stvořené v té největší kráse.
Když se začnu dívat na lidi, že jsou dokonalí a nádherní a když se sama začnu vnímat jako dokonalá a nádherná, tak tím se vracím do dětského vnímání. Že vše okolo nás je božské a stvořené z té největší dokonalosti a světla.
Dítě také hodně důvěřuje, je naivní a svoje rodiče vnímá jako svoje bohy. Hodně od nich nasává, hodně pozoruje. Tj. je pozorovatelem děje, nehodnotí. Všechny miluje a uchovává si bezpodmínečné přijetí a bezpodmínečnou lásku. Postupně ztrácí iluze a často přichází zranění. Tím, jak svět bere dětem jejich původní čisté vnímání, postupně ztrácí i svou představivost.
Poslední otázku budu mít ke starším dětem, v podstatě už k dospívajícím. Co je klíčové například ve věku 14 nebo 15 let, kdy už se rozhodují o své budoucnosti?
Na jednu stranu jsem v tom věku byla v podstatě nedávno, na druhou stranu je to už dávno. Současná generace dětí prochází už zase něčím jiným. Technologický vývoj i doba se tak rychle mění, že je to odlišné. Dnešní děti prochází velkým technologickým boomem, což já jsem měla ještě takové pozvolné.
U těchto dětí je hodně dobré hodně si s nimi povídat. Respektovat jejich jiné názory. Dospívající může v něčem třeba odporovat, ale je to pro něj zdravé. V patnácti letech jsou už tyto děti prakticky dospělí.
Nebo lépe řečeno: Někdy jsou v tomto věku už i moudřejší než dospělí. Důležité je nemanipulovat je a respektovat, že mají svou hlavu. Myslím si, že v tomto věku už toho jako rodič moc neuděláme. Důležité je podporovat v jejich darech a talentech. Také je pro ně důležité být bezpodmínečně přijímaní. Potřebují 2-3 nejbližší přátele, se kterými budou cítit souznění, se kterými se nebudou hádat a ubližovat si.
Kdybych byla učitelka, tak bych se je v jejich věku snažila vnímat co nejvíce v jejich jedinečnosti a co nejvíce bych je vedla do jejich individuality. A k harmonii mezi sebou. Aby byli schopni vytvářet harmonické vztahy a harmonické společenství.
Anežko, moc Ti děkuji za rozhovor a přeji vše dobré!
Webová stránka Anežky Horké: www.folouflou.cz.
Anežka připravuje také program pro mladé dívky – dívčí kruhy. V jejím pojetí je to klíč k sebeúctě, sebepřijetí, naplněnému životu a odhalení vlastních darů a talentů a ještě mnohem více.
Jiří Hamerský