Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Narodil se s Tourettovým syndromem. Má tiky, jeho projev doprovází funění a chrochtání. Navzdory všem příkořím se stal školitelskou celebritou, za hodinovou přednášku ve firmách si říká o 60 tisíc korun. Podnikatel Ivo Toman je v oblasti osobního rozvoje také jedním z nejprodávanějších autorů knih u nás. Se čtenáři Celostní medicíny se v dnešním rozhovoru dělí o konkrétní návody, jak zvládat hněv a přestat kouřit nebo vysvětluje principy, jak zvýšit své sebevědomí a frustrační odolnost. Řeč bude také o úspěchu, a o tom, jak se vyrovnat s minulostí.
Pane Tomane, Vy jste se narodil jste s Tourettovým syndromem. Přijde mi až neuvěřitelné, že jste se s touto nemocí vypracoval na možná nejúspěšnějšího a nejžádanějšího řečníka v Čechách a na Slovensku. Jak jste dokázal všechna příkoří zvládnout?
Kombinací určitých vlastností. Myslím si, že mám hodně velkou vrozenou frustrační odolnost, což je odolnost proti zklamání. V kombinaci s velkou ctižádostí, a také talentem, jak zjednodušovat myšlenky. Další je pracovitost. A také musíte mít štěstí. Nemyslím štěstí jako pocit, ale štěstí zvenčí – ve smyslu, že vám věci vyjdou.
A dále si myslím, že umím docela dobře zvládat hněv. Jsem cholerik, ale umím hněv transformovat ne do sebe-trápení, ale do činností a kariéry. Když se mi něco nedařilo, tak jsem si řekl „No počkejte, já vám ukážu!“
Zmínil jste frustrační odolnost. Jak si ji vypěstovat?
Frustrační odolnost (= odolnost vůči zklamání) má zaprvé fixní hladinu, se kterou se rodíme. Někdo ji má vyšší, někdo nižší. Za druhé ji pak můžeme v životě dále rozvíjet. Nazval bych to „očkováním“, což je dnes populární slovo. Dostanete malou dávku podobnou nemoci a tělo se tomu přizpůsobí. Podobné je to se strachem.
Nesmíte se ale hned napoprvé dostat do situace, která je moc silná. Nesmíte dostat plnou dávku, jinak onemocníte. Ideální je na začátek „malý průšvih“, oklepete se a jdete dál. Přijde trošku větší průšvih, pak ještě větší průšvih atd. Když hned máte velký průser, tak vás to může zabít.
Mezi lidmi je hodně rozšířená myšlenka „co tě nezabije, to tě posílí“. A úplně se zapomíná na to, že některé to zabije. Já jsem měl asi štěstí i na to, že jsem nedostal hned obrovské průsery. Naopak jsem už od dětství slýchal „hele, to je nějaké divné, co to děláš?“ A tak jste si začali pomaličku zvykat, že jste jiný a divný. Spousta lidí říká: „Jak s tím můžete žít?“ No ale já nevím, jaké je žít bez toho. Když někdo přijde o nohu, ale před tím třicet let normálně fungoval, to je opravdový náraz. Já s tím žiju od malička.
Ale vraťme se k frustrační odolnosti. Základem je hladina, se kterou se narodíte. Tu pak můžete zvyšovat jakoby tím očkováním nebo tím, že se blížíte k něčemu, z čeho máte strach. Například máte strach z hada. Napřed se na něj díváte hodně z dálky. Pak jdete blíž. A ještě blíž. Díváte se, jak třeba někdo jiný hada drží. Ne, že vám hned hodí hada kolem krku. To by byl průser. Ale vy dokážete postupně k hadovi dojít a šáhnout si na něj.
Zmínil jste, že umíte transformovat hněv a vztek. To se dělá jak?
Hněv je důležitý. Problém ale je, že vystartujeme při sebemenších nebezpečích. Například někdo řekne, že jste blbec, ale to není nic hrozného. Nejde vám o život. V minulosti jsme byli neustále ohrožovaní divokými zvířaty a jinými tlupami. Bez hněvu byste svou tlupu neochránil nebo byste se těžko vrhl na mamuta, který je vyšší. Hněv způsobil, že jste se lépe vybudil do boje. Dnes to podobně dělají sportovci, když se potřebují nabudit. Nesmí se to ale přehnat. Správná míra hněvu způsobí, že máte více energie.
Co mi pomáhá na všechny negativní emoce, je odečítání. Zjistilo se, že když příliš zapojíte jednu část mozku, například emoční, tak se vypne druhá, logická. A naopak: když zapojíte logickou, tak se vypne emoční. Říká se, „když se hněváš, napočítej do desíti nebo do sta.“ Ale to je příliš jednoduché. Zkuste rychle počítat: Sto mínus sedm…
Devadesát tři.
Mínus sedm…
Osmdesát šest.
Mínus sedm.
(na moment znejistím) Sedmdesát devět.
Vidíte. Není to jednoduché. Musíte se velice soustředit. Takže ve chvíli, kdy se naštvete, se zkuste donutit, že si zavřete oči a budete odečítat. Spousta lidí využívá jiný způsob – vybití hněvu, tzv. katarzi. Ale zjistilo se, že to není dobré. Když například člověk do něčeho mlátí, tak se ještě více vybičuje, protože na to myslí a je všemi myšlenkami u problému. Proto je lepší změna myšlenek na nějaký jiný logický problém. A víte, co je pecka? Zkuste „tisíc mínus třináct“. Když to uděláte po šesté, budete muset být vážně soustředěný. V ten moment naštvanost vymizí. Abych to shrnul: Základem je, že emoční část mozku ponížím tím, že silně zapojím část logickou. A na to použiji odečítání.
Vy jste také, pane Tomane, inspirací pro lidi, kteří mají mnohem lehčí situaci než vy, ale přesto se nemohou přijmout. Například jedna žena mi pro vás zaslala otázku, jak má sebe přijmout. Jak se to dělá, že se člověk přijme úplně se vším?
Jde to vůbec?
Jestliže vám něco vadí, tak závidíte. Závist je přirozená emoce. Já závidím trochu tomu, kdo při mluvení nechrochtá. Říkat „já nikomu nezávidím“ je blbost. Když si mladý kluk vylepí plakáty Jágra, je to projev závisti, ale té dobré. Z předmětu závisti je vzor.
Horší je, když pomlouváme nebo někomu klíčem sjedeme auto. Někomu v přijetí pomáhá náboženství – že to tak chce Bůh. Já jsem ale ateista, takže náboženské cesty nemohu používat. Naopak velmi uznávám, i v podnikání, teorii omezení. Když si to zadáte do google, najdete na to hodně odkazů.
Prostě mám nějaké omezení a musím s ním žít. A neřešit to. Například nemohu pilotovat letadlo. Nikdo by nechtěl, abych mu se svými tiky pilotoval letadlo. Za druhé by mi na to asi nikdo nedal ani papíry. Takže musím žít jinými věcmi.
Dále by mě zajímalo, jestli máte nějaké rituály, které pravidelně děláte?
Když někdo kdykoliv řekl, že se musí nějaký rituál dodržovat, tak jsem ho velice rád porušoval. Řídil jsem se heslem: „Hledej, co mají jiní za rituály, a porušuj je.“ Když někdo ve Zvolenu prohlásil, že kdo projde branou (kde byly dva kostely), nedostuduje, tak já jsem ptal: „kde je ta brána?“ A okamžitě jsem tou bránou prošel. Ostatní se té bráně celé čtyři roky vyhýbali. Nebo lesáci mají nepsané pravidlo, že nesmí pít jednou rukou. To jsem okamžitě porušil a demonstrativně si přehazoval pivo z ruky do ruky. Zajímá mě spíše selský rozum než rituál.
Ale máte-li na mysli rituály ve smyslu denní rutiny, tak miluji kávu. Dělám si různé druhy. Nemám rád překapávané, automatizované, mám rád primitivního turka. Ráno se pomalu probouzím a beru to jako jistý druh meditace. Přemýšlím, mám ztišený mobil, občas si něco nakecám do diktafon nebo napíši něco na papír. Nebo si rád si lehám na vyhřívanou podlahu vedle bazénu. Ale že by to byly cílené rituály, to ne.
Vy jste napsal úspěšnou knihu Absťák o tom, jak přestat kouřit. To by mě zajímalo, ten princip, který při odvykání pomáhá…
Řekl jste úspěšnou knihu. Hodně lidem sice pomohla a mám skvělé ohlasy, ale paradoxně je to má nejméně prodávaná kniha. Kuřáci ji nechtějí kupovat. Spíše je to nevhodný dárek nekuřáka kuřákovi (smích).
Útok na logiku „když budeš kouřit, tak umřeš“ moc nefunguje. Je naopak žádoucí vybavit si silné negativní emoce. Já ve chvíli, kdy si chci dát cigaretu, cítím zvratky a jak jsem za náklaďákem v tunelu. Přidám chuťový vjem: Když si dávám cigaretu do pusy, tak si představím, že jsem ji namočil do zvratků. Chcete si teď zapálit?
Když jsem končil s kouřením, tak ve chvíli, kdy jsem dostal chuť na cigaretu, jsem prožil nejhorší smyslové vjemy. A najednou byla chuť nižší. A s dalšími opakováními přicházela později a později. Pak už jenom jednou za pár dní. Kdykoliv jsem měl šílenou chuť na cigaretu, tak jsem ji přebil něčím horším, těmi zvratky. Je to o negativní manipulaci. Lidé slovo manipulace nemají rádi. Ale ono to funguje.
Někde jste uvedl, že je dobré přímo negativní myšlení. K čemu je to dobré?
Je hodně příkladů. Když si řeknete, že něco určitě vyjde, tak jste zklamaný, když to pak nevyjde. Například u různých projektů. Musíte být optimista, že to vyjde, ale zároveň si být vědom, že se věci mohou i pokazit.
Pozitivní myšlení se často používá tam, kde nemá. Jedna žena mi kdysi řekla, když šla do lesa „řekni, že mě nikdo nepřepadne“. Chápete to? Ještě chce dodávat pozitivní myšlení. Říkám jí: „Nechoď do lesa.“ Zde je negativní myšlení žádoucí – vyhodnocení situace, že ji může někdo přepadnout.
Ale lidi chtějí ubezpečování druhých a ptají se úplně hloupě. Vezměte si klasickou situaci. Venku je buď velké vedro, nebo velká zima a někdo se zeptá: „Co si bereš na sebe?“ To je přeci úplně jedno v ten moment! Nebylo by žádoucí se zeptat: „Co bude špatně, když si to nevezmu?“ Když si nedám dobré boty, tak mi bude zima. Místo, aby se lidé „čuměli“ na teploměr, tak se ptají druhého, co si bere na sebe.
Když použiji váš termín manipulace, tak jak se zmanipulovat k většímu sebevědomí? Jaký na to máte tip?
O tom jsem napsal celou knížku a v lednu vydal i video-školení. Je to o přizpůsobování. Někdo se narodí jako sebevědomý pablb a někdo jiný s malou sebedůvěrou. Důležité je, že sebevědomí máme vždy na něco a také, že se sebevědomí zvyšuje úspěchem.
Můžete být sebevědomý ve škole, ale totálně zamindrákovaný ve vztahu k ženám. To se třeba dělo mně. Nebo můžete být sebevědomý ve sportu a totálně nesebevědomý ve studiu. Sebevědomí můžete zvyšovat vlastními úspěchy. Například hodně nesebevědomý člověk udělá kariéru ve sportu, a najednou zjistí, že se princezny objevují.
Lidé nerozlišují sebevědomí a sebedůvěru. Sebevědomí se nedá měřit, ale sebedůvěra ano. Na stupnici od 1 do 10 si mohu říct: „jak si věřím ve vztahu k druhému pohlaví?“, „jak si věřím ve vztahu k cizímu jazyku?“ Když se zaměřím na sebedůvěru v nějaké oblasti, tak ji mohu zvyšovat.
Hodně se mluví o zóně pohodlí a o zóně diskomfortu. Málokdo si ale uvědomuje, že zóny jsou tři. Zóna komfortu, zóna učení (diskomfortu), a pak je ještě zóna zděšení. Když má někdo strach z hloubek, nemůžete ho do ní hodit. Musíte nebýt v pohodlí, ale nesmí to být to zděšení, poněvadž to pak člověk úplně vzdá. Když je někdo úplně plachý, musí začít mluvit před dvěma lidmi, nikoliv před tisícovým sálem.
Když už jsme u úspěchu, tak jaká je tato doba pro vás?
Totálně jsme přišli o příjmy z přednášek a školení. Kvůli kampaním a následným rušením jsme i prodělali. U knih je propad tak o třetinu. Člověk by řekl, lidi budou aspoň více doma a budou více číst, ale sice trochu stoupl prodej přes internet, ale nenahradilo to pokles, jako když se prodávalo v knihkupectví. Nejvíce to vidím na Radimu Uzlovi, kterého čtou především starší lidé, kteří nejsou zvyklí kupovat knihy, aniž by si je prolistovali.
Tak jsem se vrhl na webináře. Naučil jsem se stříhat videa v Premiéře. Vždy mi to někdo stříhal a já jsem se s ním dohadoval. Teď si to dělám sám. Nebo se učím dělat v canvě ebooky a celkově více pracovat s technologiemi.
Už před coronavirem jsem hodně pracoval doma, kde mám plně vybavenou kancelář s tiskárnou, kopírkou, knihovnou. Ale teď jsem se rozhodl úplně opustit svou kancelář na Pankráci a pracovat z domu úplně stoprocentně. Ve svém domě mám dvě místnosti pro návštěvy, tak jsem si z jedné udělal nahrávací studio pro webináře a video-školení.
Současná doba u mnoha lidí znamená přehodnocení kariéry. Popisují to třeba tak, že stojí na křižovatce a neví, kterou cestou se vydat, jak začít znovu. Jaká by byla Vaše rada pro ty, co přišli v této době o své podnikání nebo o svou práci?
Je důležité, jestli jsem manuálně pracující, nebo tzv. znalostní pracovník. Pokud kopete kanály, po nějakých třiceti, čtyřiceti letech jste skončil. V padesáti už nejste tak silný. Ale jste-li znalostní pracovník, co pracuje hlavou, můžete být výkonný prakticky až do smrti. Jak stárneme a naše kognitivní schopnosti se zhoršují, tak se zhoršují mimo oblast naší profese. Například tlumočník má 70 let a neví, co měl nakoupit nebo kde nechal ponožky, ale v tlumočení bude pořád skvělý.
Pro znalostní lidi věk nemusí být vůbec problém, pokud mají velkou vnitřní motivaci a chuť něčeho dosáhnout. Spousta lidí odchází po padesátce z korporací a věnují se tomu, čemu se věnovat chtěli. Dělají mentora nebo se rozhodnou, že budou malovat a další věci.
Vím, že přednášíte i studentům. Co myslíte, že je pro ně důležité vědět na samém počátku jejich dráhy?
Nevěřit líbivým pravdám. Důležité je, aby měli kritické, a někdy i negativní myšlení. Nevěřit tomu, že každý může uspět. Já si myslím, že to tak není. Že jsou lidi, kteří jsou netalentovaní. Asi by bylo nejlepší číst životopisy. Ale co jsem tak vypozoroval, tak životopisy, které někdo o někom napsal. Protože pokud vy sám byste psal o sobě, tak tam nedáte celou pravdu. Publikujete jenom to, co je líbivé, co je dobré. Ale když by někdo jiný o vás napsal, tak napíše i vaše průsery, kdy jste se zachoval zle atd. Člověk se poučí, když bude žít životopisy, ale ne autobiografie.
Když jsme u těch mýtů, pomohlo vám někdy rozebírat svou minulost?
No tak to je průšvih. Vždy, když jsem rozebíral minulost, jsem se trápil. Když se s někým bavím a říkám mu „neřeš to“, tak mi řekne „já to ještě nemám zpracované“. To je to nejhorší. Lidi si myslí, že potřebují věci nějak zpracovat. Vůbec nemusí nic zpracovat!
Podívejme se například na manželství. Moje paní je veliký milovník esoteriky, já nejsem. Museli jsme si dát tabu, jinak bychom se pořád hádali. Podobně se člověk hádá sám se sebou, když si sám říká, že to nemá ještě zpracované. Já lidem říkám: „Neřešte to.“
Hodně se také mluví o odpuštění. Ale odpustit znamená myslet na minulost. Má mě zajímat, co je teď a co bude. A pokud jde o minulost, je dobré si říci „dobře to dopadlo“. Řeknu vám příklad: Budete mít manželství, které deset let fungovalo, a pak jste u soudu o všechno přišel. A budete říkat, že to nestálo za nic. Naopak budete mít skvělé manželství a u soudu všechno vyhrajete. A budete říkat: „to bylo fajn.“ Velice důležitý je vždy konec. Proto si ve chvíli, kdy si vzpomenu na svou hnusnou minulost, musím říct: „ale dobře to dopadlo“. Když se teď o tom s vámi bavím, tak více jak polovina z těch, co mě dříve šikanovali, je už mrtvá. Uchlastali se. Takže ještě jednou: Směrem k něčemu ze své minulosti doporučuji si říct, že to dobře dopadlo. A konec. Už se k tomu nevracet.
Čím více se budete vrtat v minulosti, tím jste méně šťastný. A navíc vám to bere energii na to, abyste se mohl posunout k tomu dobrému a správnému.
Pane Tomane, moc vám děkuji za rozhovor a přeji Vám i nadále ve všem, co děláte, nekompromisní úspěch! Webová stránka Ivo Tomana: https://www.ivotoman.cz/