Humor aneb jak se tvoří vtipy

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

V předchozím článku jsme si shrnuli základní přínosy smíchu pro náš organismus. Podstatné je, že smíchu můžeme jít naproti – nemusíme pasivně čekat, až se v našem okolí něco veselého stane. Smích či směšné situace můžeme sami tvořit. I když i zcela bezdůvodný smích má své velké kouzlo, většina lidí se nejpřirozeněji začne smát právě tehdy, kdy slyší nějaký vtip.

Ostatně výzkumy ukazují, že se třicetkrát pravděpodobněji budeme smát ve společnosti, než když budeme sami (Lancaster, 2016). Vypráví-li špičkový komik vtip, obvykle to bývá větší zážitek, než když bychom si tentýž vtip měli sami přečíst v nějaké knížce. Vyprávění vtipů se dá naučit. Prvním krokem k tomu je otevřená mysl a připravenost. O Miroslavu Donutilovi jsem slyšel vyprávět, že si kdysi do notýsku zapisoval každý vtip, který uslyšel. Často ukážeme na člověka a řekneme: „Má prostě talent od Boha.“ Už málokdo ale vidí, že za téměř veškerým rozvinutím jakýchkoliv schopností bývá tvrdá práce.

Moje osobní zkušenost je ta, že k tomu, abyste mohli vyprávět vtipné historky, velmi přispívá cestování. Nebo když se toho ve vašem životě hodně děje (Ne náhodou Donutil jeden ze svých pořadů nazval Pořád se něco děje). Tento týden jsem byl na přednášce jedné medičky o cestě do Ghany. Někdy stačí jen promítat fotky a popisovat, co jste na cestách prožili, a publikum se směje samo od sebe…

Takže vykládat historky je něco velmi přirozeného. Neříkám, že se každý může stát komikem formátu Donutila nebo Vladimíra Menšíka, ale když si budete své historky zapisovat, již brzy budete moci i vy bavit společnost. Ale jak je to se samotnými vtipy?

Anatomie směšnosti: Co musí každý vtip obsahovat

„Vtip není nikdy logický. Kdyby byl vtip logický, ztratil by veškerý smysl, kvalitu smíchu, protože pak byste ho mohli předvídat,“ vysvětluje Osho (1992: 106). A o to jde. Klíčovým je faktor překvapení. Vyprávění sleduje určitou jednu linii a najednou se udělá nečekaný a mnohdy absurdní obrat, který nás rozesměje.

Poněkud vědečtějším jazykem: Základní struktura vtipu má dvě fáze: uvedení do situace (expozici) a pointu. Pointa přichází často až v úplném závěru. Příklad, který kdysi koloval internetem:

Žena řekla, že ji zlobí auto. Prý má vodu v karburátoru. Vzal jsem tašku s nářadím a zeptal se, kde je auto.

Odpověděla, že v rybníce.

Oblíbené vtipy obsahují i princip převahy

Lidé milují vtipy o někom dalším – blondýnách, policistech, politicích, duchovních, a tak bychom mohli pokračovat. Podle Lancastera, by zábavný vtip měl kromě překvapení obsahovat i tzv. „převahu“. Efektivní jsou také známé vtipy postavené na tzv. pravidlu tří („Sejde se Američan, Rus a Čech…“).

Lancaster však varuje, obzvláště v dnešní době, kohokoliv zesměšňovat. To funguje jen v jediném případě. Mluvili jsme o tom již v minulém článku: a sice, když si uděláme srandu sami ze sebe.

Literatura:

Lancaster, S. (2016): Úsměvy a humor (6. kapitola z knihy Na co lidé slyší). Management Press: Praha.

Osho (1992): Život láska smích. Pragma: Praha.

Celková nabídka knih o pozitivním myšlení.