Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
V posledních letech je v křesťanských kruzích často poukazováno na životní příběh lékařky, bývalé homeopatky, která homeopatii veřejnosti prezentuje jako druh okultismu, protože došlo k tomu, že při touto lékařkou aplikované homeopatické léčbě byla negativním způsobem ovlivněna psychika poté, co zmizely fyzické potíže. Přestože homeopatie nikdy nebyla součástí praktik, jako je např. čarodějnictví, věštění, astrologie, výklad karet, exorcismus či čtení z ruky, bývá s okultismem, jakožto naukou o mimo-smyslovém vnímání, které nejde vysvětlit žádným vědeckým principem, neprávem spojována.
V tomto článku se pokusíme objasnit, proč je homeopatie naopak vědou s pevnými zákonitostmi, které by měl každý, kdo ji praktikuje, znát a dodržovat, aby nedocházelo k podobným závěrům a šíření nepravdivých informací. Výše zmíněná situace se dá totiž velmi snadno vysvětlit pomocí základních homeopatických principů a každému pak bude jasné, že se nejedná o žádný projev temných sil, ale že pro tento fenomén existuje velmi jednoduché vysvětlení, které nespočívá v okultní povaze homeopatie, ale v porušení hned několika homeopatických principů uvedenou lékařkou při výběru homeopatického léčebného prostředku.
Sám Dr. Hahnemann, zakladatel homeopatie, ve své knize Lesser writings píše o přirozených zákonech, podle kterých musí probíhat vhodná homeopatická léčba nemocí.1 Druhý paragraf Organonu, základní knihy klasické homeopatie, zformuloval takto: „Nejvyšším ideálem léčení je rychlé, nenásilné a trvalé obnovení zdraví nebo odstranění a vymýcení nemoci v celé její šíři, a to co nejkratším, nejspolehlivějším způsobem, na základě jasně pochopitelných principů.“ 2 Jaké jsou ale principy homeopatické léčby a co nám v praxi říkají?
Homeopatie a zákon podobnosti
Podobné se léčí podobným je často první věta, kterou většina z nás slyší, když se poprvé setká s homeopatií. Je to zároveň hlavní a nejdůležitější princip, na kterém je tento léčebný systém založen. Slovo homeopatie vzniklo spojením dvou řeckých slov „homeo“, tedy „podobný“ a „pathos“, což znamená „utrpení nebo nemoc.“ Podobné se léčí podobným (latinsky Similia similibus curentur) nám říká: najděte lék, který vyvolává u zdravého člověka podobné symptomy, kterými trpí pacient v důsledku nemoci, a pokud je toho jeho organismus schopen, dojde k uzdravení. Pro člověka, který se s tímto principem setká poprvé, většinou vyvstane otázka, jakým způsobem může něco, co vyvolá např. rýmu, zároveň rýmu léčit? Nejde nám hlavně o to najít lék, který rýmu dokáže primárně zlikvidovat? Vždyť přece rýma nebo jakýkoliv symptom je něco, co je nám velmi nepříjemné a čeho se chceme zbavit. Proč tedy hledáme lék, který podobné symptomy vyvolává, a jakým způsobem takto aplikovaný lék nemoc léčí?
První věc, kterou bychom měli podrobně pochopit, jsou symptomy a jejich význam. Z pohledu klasické homeopatie je symptom obrannou reakcí organismu, jejímž účelem je zajištění maximální možné rovnováhy, které je v dané chvíli organismus schopen dosáhnout v závislosti na aktuálním celkovém stavu a v extrémních případech i zachování životně důležitých funkcí či života jako takového.
Životní síla a obranný mechanismus těla
Dalším často zmiňovaným pojmem v homeopatii je vitální síla. Zakladatel homeopatie Dr. Samuel Hahnemann se o ní vůbec poprvé zmiňuje ve své knize Organon racionální léčby, kde v §9 píše2: „Ve zdravém stavu, duchovní životní síla (autokracie), dynamis, oživuje hmotné tělo (organismus), vládne mu neohraničeným způsobem a udržuje všechny jeho části v obdivuhodné, harmonické, živoucí činnosti pocitů a funkcí, takže náš vnitřní, rozumem obdařený duch, může volně užívat tohoto živého, zdravého nástroje k vyššímu účelu našeho bytí.“ Tento paragraf byl v minulosti chápán nesprávně zejména církví kvůli výroku „duchovní životní síla“. Hahnemann žil v 18. století a musel popsat bioenergii. Slovo „duchovní“ v jeho době znamenalo něco nemateriálního, proto použil tento pojem.
Dnes víme, že se jedná o bioenergii. Víme, že srdce pracuje s elektrickou energií, která je měřitelná pomocí EKG, že mozek generuje elektromagnetickou energii, která je měřitelná pomocí EEG, že svaly generují elektrické biopotenciály, které lze měřit pomocí EMG, atd. Krátce řečeno – na této energii není v pravém slova smyslu nic duchovního. Hahnemann měl na mysli tutéž energii, která pohybuje tělem a oživuje ho. Důkazem toho je, že o 20 let později ve svém díle Chronické nemoci5 změnil označení a nazval ji organickou vitální silou, což je velmi blízké modernímu chápání, podle kterého chápeme životní sílu jako bioenergii.
O objasnění mnoha otázek ohledně homeopatické léčby, které byly dříve nejasné, včetně pojmu životní síla, se zasloužil jeden z nejznámějších žijících homeopatů a držitel Alternativní Nobelovy ceny Prof. George Vithoulkas. Právě on zavedl do homeopatie pojem „obranný mechanismus“, který je ekvivalentem k termínu „vitální“ nebo také „životní síla“ používaný Hahnemannem. Ve své knize New Model for Health and Disease píše, že organismus je vybaven komplexním obranným mechanismem, který se neustále vyrovnává se stresy všeho druhu, aniž bychom si toho byli vědomi, a snaží se udržet organismus v maximální možné rovnováze, které je v daný okamžik schopen.3 Tento obranný mechanismus je neustále aktivní na všech rovinách, tedy fyzické, emoční i mentální, a to i ve stavu zdraví. Dokonce i v tomto stavu se musí neustále vyrovnávat se všemi vlivy, které na nás působí, ale dokud se mu daří udržet organismus v relativní rovnováze (což je jeho jediný úkol), nevnímáme sami na sobě žádnou z jeho aktivit.
Rovnováhu se mu daří udržet do té chvíle, dokud je silnější než vlivy, které na něj působí. V závislosti na individuální síle či slabosti obranného mechanismu (vitální síly) má tedy každý člověk různý stupeň rezistence (citlivosti) vůči vlivům (stresu). Stresem máme na mysli cokoliv, co má potenciál narušit rovnováhu a celistvost lidského organismu. Stres tedy může být emocionální (např. zármutek, šok, úlek), mentální (např. nadměrné studium, přepracování), fyzický (např. úraz, nevhodné jídlo, nedostatek spánku). Může se také jednat o vlivy prostředí (např. změna teplot, slunce, chlad, průvan), toxické vlivy (např. otrava) nebo stres chemický (např. léky, chemické látky) a biologický (např. viry a bakterie).
Zcela jiná situace však nastane ve chvíli, když je stres silnější než obranný mechanismus a je překročen práh rovnováhy. Pokud k tomu dojde, obranný mechanismus pokračuje dále ve své snaze obnovit zdraví a dosáhnout nejlepší možné rovnováhy, které je v daný okamžik schopen s tím rozdílem, že jeho aktivity se stanou výraznými. My je vnímáme jako pocity nepohody, které se mohou projevit na jakékoliv rovině našeho bytí (fyzické, emocionální a mentální). Tyto činnosti obranného mechanismu, jež většinou, ale ne vždy vnímáme jako pocit nepohody, označujeme jako symptomy. Symptomy jsou tedy důsledkem činnosti našeho obranného mechanismu, které se projeví ve chvíli, kdy je organismus vyveden z rovnováhy. Pokud k tomu dojde, není již nadále schopen vyrovnávat se s vnějšími a vnitřními vlivy tak, abychom to subjektivně necítili. Cílem této činnosti (symptomů) je opětovné nastolení rovnováhy a zdraví.
Citovaná literatura:
- Hahnemann, S. The Lesser Writings. Místo neznámé: William Radde, 1852
- Hahnemann, S. Organon of Medicine. India: B. Jain, 2008. §2,9. ISBN 978-81-319-0223-3
- Vithoulkas, G. New Model for Health and Disease. Athens: International Academy of Classical Homeopathy, Centre of Homeopathic Medicine S.A., 1995. s. 120-125. ISBN 1-55643-087-6
- Vithoulkas, G.; van Woensel, E. Levels of Health: The Second Volume of The Science of Homeopathy. Athens: International Academy of Classical Homeopathy, Center of Homeopathic Medicine, S.A., 2010. s.38-51. ISBN 978-9-6087-4294-9
- Hahnemann, S. Chronic diseases: Their peculiar nature and their homoeopathic cure. India: B. Jain, 2005. ISBN 978-81-319-0092-5