Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Někdy přesně víme, co cítíme. Jsme naštvaní. Máme strach. Jsme smutní. A potom jsou situace, kdy pouze víme, že nám něco nesedí. Při určitém rozhovoru se objeví tlak na hrudníku. Při představě konkrétního rozhodnutí se stáhne břicho. Když o něčem mluvíme, změní se dech.
Pocit je přítomný, ale jasné pojmenování zatím chybí. Právě s touto zkušeností pracuje Focusing.
Co je Focusing?
Focusing vytvořil americký psychoterapeut a filozof Eugene Gendlin. Jeho podstatou je věnovat pozornost tělesně prožívanému významu určité situace. Gendlin pro něj používal označení felt sense.
Felt sense není jednoduše emoce ani běžný tělesný příznak. Jde o zatím nepřesně pojmenovaný celkový pocit související s konkrétní situací nebo tématem. Člověk například přemýšlí o změně práce. Logicky má sepsané všechny výhody a nevýhody. Přesto při jedné z možností opakovaně registruje určité napětí. Focusing neříká, že napětí automaticky znamená „nedělej to“. Zkoumá, co přesně je v daném prožitku obsaženo.
Nejde o rychlou intuici
Focusing se někdy zaměňuje za obecné „poslouchej své tělo“. Gendlinův přístup je konkrétnější. Člověk nejprve vytvoří prostor pro pozornost. Nechá stranou okamžité vysvětlování a snaží se určitý tělesný pocit zachytit takový, jaký je. Bez utíkání do hlavy. Potom hledá slovo nebo krátké pojmenování, které mu odpovídá.
Například: „Stažení.“ „Nechci tam být.“ „Je toho moc.“ „Potřebuji zpomalit.“
Následně si člověk všímá, zda dané pojmenování skutečně odpovídá tělesnému pocitu, nebo zda je potřeba ho změnit. Klasický Gendlinův postup obsahuje šest základních kroků, i když samotný Focusing není zamýšlen jako rigidní protokol.
Proč někdy nejdříve cítíme a až potom rozumíme?
Naše reakce na situaci nevznikají pouze ve vědomých myšlenkách. Během mezilidského kontaktu se mění dech, napětí svalů, držení těla, srdeční činnost i celková aktivace nervového systému. Část těchto změn zaznamenáme dříve, než pro ně máme přesná slova.
Například člověk, který se dlouhodobě bojí konfliktu, může při zdravém nastavování hranic cítit výrazné napětí. Tělesný pocit v takové situaci nemusí znamenat, že hranici nastavuje špatně. Může souviset s tím, že daná situace není známá a je emočně náročná.
Focusing a psychosomatika
V psychosomatické práci se často řeší otázka, zda určitý tělesný příznak souvisí s psychikou. Focusing k tomu může přistupovat bez potřeby rychlé odpovědi. Pokud se například při rozhovoru o práci pravidelně stahuje žaludek, není nutné okamžitě tvrdit, že bolest žaludku způsobuje zaměstnání. Můžeme si ale všimnout, co se v těle při daném tématu skutečně děje.
Tím se vyhneme oběma extrémům: ignorování tělesné reakce i tomu, že každému fyzickému příznaku automaticky připíšeme psychologický význam.
Co když necítím nic?
I to je běžné. Někteří lidé dokážou velmi přesně popsat své myšlenky, ale na otázku „Co při tom cítíte v těle?“ neumějí odpovědět. Nemusí to znamenat žádný problém. Schopnost zaměřovat pozornost na vnitřní tělesné vjemy se mezi lidmi liší a lze ji postupně rozvíjet.
Někdy začínáme úplně jednoduše: všimnout si kontaktu chodidel se zemí, polohy těla, dechu nebo místa, kde právě vnímáme největší napětí. U lidí, kterým intenzivní pozornost do těla vyvolává úzkost nebo nepříjemné vzpomínky, není nutné postupovat silou. Pozornost lze kdykoliv vrátit k okolí, pohybu nebo běžnému rozhovoru. Někdy pomáhá nechat se tím provést terapeutem.
Není potřeba ze sebe něco dostávat
Focusing není založený na emocionální katarzi. Člověk nemusí během procesu plakat, vzpomínat na dětství ani nalézt zásadní vysvětlení svého problému. Nabízí ale větší porozumění. Někdy člověk pouze přesněji rozpozná, co mu vadí. Někdy zjistí, že potřebuje více času. Někdy se původně neurčitý pocit vůbec nezmění. Podstatná je samotná schopnost zůstat chvíli u zkušenosti, která ještě není úplně jasná, a nevynucovat si okamžitou odpověď.