Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Pocity, jako jsou úzkost a strach, prožil pravděpodobně každý z nás. Naše přirozená tendence je k těmto psychickým stavům přistupovat s negativními pocity. Vždyť už od mala nás učí, že se nesmíme bát tmy, strašáka pod postelí, že nesmíme dát najevo, že se bojíme, jinak se nám spolužáci a kamarádi ve školce nebo ve škole budou smát, že se bojí jenom holky apod. To všechno jsou předsudky a stereotypy, a navíc opravdu velice mylné.
Ve své podstatě mají oba pocity – jak úzkost, tak i strach – ochrannou funkci. Signalizují nám, že něco není v pořádku a že bychom tomu měli věnovat pozornost. Jaký je však základní rozdíl mezi úzkostí a strachem? Mnoho lidí si tyto pojmy plete, zaměňuje je nebo používá v nesprávném významu. Strach je emocionální reakcí na určitý konkrétní podnět, stimul nebo situaci. Kdežto naproti tomu úzkost jakožto nepříjemný emoční stav pociťujeme v situacích, kdy není přítomen žádný konkrétní podnět nebo situace, které bychom se měli obecně obávat. Když kupříkladu jdeme po zahradě a v trávě uvidíme pavouka – jde o typického zástupce fobií čili strachu. Když však jdeme ulicí do práce, do školy, na nákup a z ničeho nic se nám např. sevře hrdlo, poleje nás studený pot, roztřesou se nám kolena, nemůžeme se nadechnout apod. – avšak nevíme proč, neznáme konkrétní příčinu a pouze v nás přetrvává a roste ten nepříjemný pocit (že se něco děje, že se nemůžeme nadechnout, obava z toho, že nemůžeme popadnout dech, že se nám něco stane nebo že zešílíme) – to je příznak úzkosti.
Strach trvá obvykle pouze po dobu vystavení se objektu či situaci, která v nás daný strach vyvolává. Může se však objevit už i při myšlence či představě na daný objekt. Člověk, který má fobii z pavouků, pociťuje nepříjemné doprovodné pocity nejvíc v situaci, kdy vidí pavouka, nebo i při představě pavouka jako takového nebo že by měl jít s kamarády na chatu či na piknik, kde se to pavouky jen hemží. To pak vede k typicky vyhýbavému chování, kdy člověk s jakoukoli fobii má tendence se objektu svého strachu pokud možná co nejlépe vyhnout. Člověk obávající se pavouků nikdy nejde do přírody, kde by se pavouci mohli vyskytovat, pečlivě prohlíží v bytě místa, kde by pavouk mohl eventuálně být a až když je „čistý vzduch“ vejde do místnosti, člověk se strachem z cestování metrem, vlakem či tramvají si najde takový způsob přepravy do práce, aby nemusel daný prostředek MHD použít, člověk se sociální fobií, si nenajde pracovní místo, kde by musel vystupovat před skupinou lidí, mít projev, vést poradu apod. Proto jsou takovýto fobikové často skrytí před svým nejbližším okolím.
Zmiňovali jsme, že úzkost a strach má pro člověka ochranný význam. Naše pocity nás informují o případném nebo hrozícím nebezpečí. Člověk s fobií (nebo úzkostní poruchou) však pociťuje strach nebo úzkost, které jsou bezdůvodné, neopodstatněné a iracionální. Převážná většina fobií vzniká zejména v dětství, a to vlivem např. nepříjemného zážitku nebo negativní jednorázové zkušenosti, nebo vzpomínky, která při druhém vystavení se dané situaci vrátí člověka zpět do situace prvotního nepříjemného zážitku – a tedy se pak tento strach posílí; nebo vznikne spojením dvou (i nesouvisejících) asociací, např. si dítě řekne: „Maminka se řízla o nožík při krájení chleba – nůž je ostrý – všechno s ostrými hranami je nebezpečné.“ Dítě si pak vytvoří strach ze všech ostrých předmětů, jako jsou jehly, tužky či propisky, špendlíky apod. Jiným vysvětlením vzniku fobií je prožití psychického traumatu či silného negativního zážitku, nebo vlivem jiné psychické poruchy či např. povahového rysu a vlastnosti osobnosti (např. melancholici nebo labilnější lidé můžou mít větší tendence k rozvinutí fobie, i když netrpí žádnou jinou duševní či fyzickou nemocí).
Co se týká léčby fobií, využívají se metody kognitivně-behaviorální terapie, jako je tzv. expoziční terapie nebo systematická desenzitizace. Pacient je při terapii postupně vystavován obávaným situacím, přičemž se vychází z předpokladu, že úzkost nemůže růst „donekonečna“ a po překročení určité mezní hranice musí naopak začít jednou povolovat a ustupovat. K tomu pomáhá přivyknutí si na dané podněty, které jsou odstupňované na žebříčku od těch, které způsobují jedinci nejmenší úzkost a strach až po ty nejextrémněji obávané. Kognitivně-behaviorální terapie má při léčbě úzkostných poruch a fobií vynikající výsledky a proto se doporučuje právě pro lidi, kterým jejich strach a úzkost znesnadňuje jejich život a každodenní fungování. Rozhodující je především jejich motivace a odhodlání se své fobie jednou provždy zbavit.