Etikoterapie – léčba zvyků

Příběhy těch, kteří dospěli k etiko-terapii, mají hodně shodných rysů.

„Nějak jsem žil (a) – onemocněl (a) – navštěvoval (a) lékaře oficiální medicíny – užíval (a) léky (rok – dva – deset – dvacet – třicet…). Nemoc nejenže nezmizela, ale i pod kontrolou moderní medicíny se stala chronickou a dále se zhoršuje. Vyhledal (a) jsem dokonce i alternativní pomoc léčitelů.“ (To už mnozí dodávají jaksi s rozpaky a jakoby s omluvou, jak hluboko klesli. Přitom chodit léta pasivně pro „léky“ k lékaři, to bylo jaksi v pořádku).
„No ale co – výsledek stejně žádný. Nevím už jak dál. Ale vím, že takhle už to nejde.“
„A řekl vám pan doktor, co je příčinou vašeho onemocnění?“
„No vlastně neřekl. On toho vůbec moc nenamluvil. Říkal, že musím brát léky, nesmím je vysadit a musím chodit na kontroly.“
„A vy to děláte celé roky, i když vám to vůbec nepomáhá?“
„No a co mám dělat?! Už je to zvyk.“ (Zvyk, obyčej – z řeckého etos).

Ano, zvykli jsme si, že o naše zdraví se stará cizí člověk – lékař. On je aktivní v našem životě a my jsme pasivní. Necháme si to líbit. Zvykli jsme si na roli pacienta. Vždyť pacient (z latinského patiens) znamená – trpně snášející. Zvyk. Zvykli jsme si trpně snášet, a nejen u lékaře. Ale čí je to život? Náš! Mnohdy až dlouhotrvající utrpení přivede člověka k tomuto poznání. Je to můj život a já se chci uzdravit. A je-li pravda, že za všechno v životě si můžeme sami, pak i uzdravit se budu muset sám.

A co stálo u zrodu mého onemocnění? Nebyl to náhodou právě ten můj trpný postoj v celém mém životě, který musel vyústit do nemoci?
Co já si všechno nechám líbit!
Ta moje pasivita!
Kde je má vůle k vlastnímu svobodnému životu?!
Kdy začnu konečně bourat zvyky starého životního způsobu? Ten nutně musel být nemocný, když výsledkem je nemoc.
Dokážu ještě vůbec procítit, co potřebuje moje tělo?
Co potřebuje moje duše?
Co potřebuje můj duch?
Dovoluji si tyto potřeby uspokojit?
Dopřávám svému tělu pravidelnou a „živou“ stravu, přiměřený pohyb, dostatečný spánek…?
Má moje duše uspokojenu potřebu porozumění, soucítění, souhlasu, pohlazení, sdílení, lásky…?
Jinak řečeno, jak zdravé a etické jsou mé vztahy s okolím?
A jaký má můj duch vztah k Bohu?

Máte v některé oblasti rezervy? Možná právě to je zdrojem vašich potíží. To je váš úkol.
Váš – to nemůže udělat nikdo za vás. Zdravý vztah k sobě – to je začátek uzdravení. Odtud pak už vedou  kroky k zdravému rovnocennému vztahu k druhým jaksi samozřejmě. Teprve když je něco samozřejmé, stane se to zvykem. Stane-li se pro vás rovnocennost s druhými samozřejmostí, budete žít zdravě bez napětí a stresu.

Zkuste to.

Knihy MUDr. Vladimíra Vogeltanze  Co s doktorem – cesta etikoterapie I. díl a Co s doktorem – cesta etikoterapie II. díl naleznete v naší nabídce.
Zpět nahoru