Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Možná to znáte, možná víc než dobře. Pocity zmaru, frustrace a smutku, kdy si zároveň na vše přijdete tak sami, bez pomoci, bez přízně, bez možnosti cokoli druhému člověku sdělit či povědět. Možná však o své bolesti pro změnu hovořit nedovedete, tutláte ji v sobě, svým způsobem utužujete a tím ji též násobíte. Možná jste se jen sami sobě ztratili, kdy do života vplula hrstka nepříjemných událostí, které vám na chvíli vzaly vítr z plachet. Oněch možností existuje nespočet, výpověď z práce, neúspěšně složená zkouška, problémy ve vztahu, rodinné hádky, nevěra, nemoc, cokoli, cokoli, co nám bere dech. A pak, pokud zrovna nevládneme silou, která nám v těžkých časech vlévá energii do žil, může se stát, že všechny tyto problémy začneme překrývat. Něčím, co sice na moment uleví, nicméně později vyživí jádro zastřeného problému.
Jedním z příkladů může být alkohol, kterým na chvíli spláchneme to, co nás tíží. Jenže ráno, když slunce zaklepe na okenní tabulky, problém se opět vyloupne na povrch, tíží a tíží, jako bludný balvan někde v polích. Někdo se pro změnu utěší nákupy, nové boty, šaty, kabelka či klobouk, opakovaně, často, klidně i denně. Jenže, tohle vše je jen chvilkové pozlátko, neboť každá věc je svým způsobem zbytná a to zejména, nasytíme-li košík nezbytných potřeb. Problémy samy od sebe nezmizí a pokud ano, jsou to milostivé projevy osudu, který tam na cestě někde mávne vlajkou. Pro štěstí, dárkem, protože jsme možná někde jinde věnovali více, než jsme zrovna museli.
Máme-li problém, řešme jej, dokud je stále řešitelný!!!
Jak jsem zmínila již výše, problémy samy od sebe většinou nezmizí. A jediným, kdo s nimi může cokoli udělat, jsme právě a jen my samotní. Výše jsem zmínila alkohol, nákupy, ale, jednou z cest, jak si na malou chvíli nepatrně ulevit, je také emoční přejídání. To znamená, že kdykoli mne něco tíží a trápí, sáhnu po něčem dobrém, většinou sladkém, co na moment uspokojí můj pocit frustrace. Sladká chuť je totiž tělu vlastní a je to vlastně vůbec první chuť, se kterou na světě přijdeme do styku. Sladké je totiž mateřské mléko a pak i většina prvních jídel, ať už se jedná o mrkvové pyré, kaši z dýně či sladkého jablka. Jenže opět, je to jen berlička, se kterou se možná něco málo posuneme, nikdy však nedojdeme tam, kam skutečně chceme a patříme.
Emoční přejídání je opravdu k ničemu, na malou chvíli nás uklidní, utiší, abychom později opět zjistili, že tato cesta nevede domů. Navíc, díky nadbytku potravy se můžeme projíst až k nepotřebné nadváze, obezitě, dokonce i chorobám, jako je diabetes 2. typu, vysoký cholesterol, tlak. Z přílišných mlsot i k časté kvasinkové infekci. A pak, najednou, celý problém vyroste do gigantických rozměrů, kdy se v člověku začne ozývat pochybnost: „Kdybys to tenkrát okamžitě vyřešil, nemusel jsi dnes řešit deset dalších věcí.“
Já sama jsem nutriční terapeutkou a lidí, zejména žen, které ke mně přicházejí s problémem emočního přejídání, existuje opravdu mnoho. Jedno však mají, více méně stejné. Prvotní problém přikryli kobercem, aby se pod ním mezitím naakumuloval další a další nepořádek. A ten již, bohužel, koberec neskryje. Jenže, kde vzít sílu na to, abychom došli až k samotnému jádru, toto jádro rozlouskli a následně vyžehlili i další výmoly na naší cestě?
Věřte mi, nebo ne, emočním přejídám si opravdu nepomůžeme
Pokud jen trošku můžete, po jídle ani alkoholu nesahejte, dokonce ani po nákupech, cigaretách, po rychlých milostných pletkách, které opět zastírají prvotní trable. Namísto toho začněte hned, ještě teď, žádné zítra, pozítří, až bude lépe. To lépe totiž nastane, až se o něj zasloužíme. A zasloužíme se tak, že se na něj zaměříme, věnujeme mu pozornost. A tam, kam jde pozornost, jde následně i energie.
Jak z bludného kruhu ven?
Uveďme si jeden příklad z praxe.
Můj muž požádal o rozvod. Našel si mladší, atraktivnější ženu, se kterou tráví veškerý svůj volný čas. Já jsem zůstala sama, sama na vše, na děti, na práci, na všechnu tíhu, kterou tu muž zanechal. Pokud si každý večer zpříjemním alkoholem, což se, bohužel, viz má nutriční praxe, opravdu děje, ráno se pravděpodobně budu budit unavená, ne v úplně nejlepší kondici, časem i obézní, nazlobená v nelásce. To vše pravděpodobně odnesou také mé děti, kdy se jim životem mihne utrápená, zanedbaná máma, která dávno ztratila něhu a jiskru, protože prostě ztratila sebe.
Nebo, jsem mužem, který přišel o práci, o práci, které zasvětil svůj život. Onu křivdu nedovedu unést, můj život ztratí docela smysl, zbyde mi jen laciná zábava se stejně „poškozenými“ lidmi, se kterými budu ledabyle trávit čas, předurčen do role oběti, namísto toho, abych tvořil. Zanedbaný, ztracený, nemající sebe. Tyto příklady jsou si navlas podobné. Přitom, stačilo tak málo, uvědomit si svou vlastní hodnotu, na úplném začátku, svou vlastní hodnotu, další otevřené dveře, nic víc, nic míň. Jen tohle, což stačí.
Odešel ode mne muž? Bylo nám spolu opravdu dobře? Viděl všechny ty dary, které v sobě mám? Viděl mou veselou, pečující povahu? Uměl být v mé přítomnosti skutečně šťastný? Co mi dával, co mi naopak bral? Ve své podstatě to nebylo třeba ani ideální a jen mi opravdu otevřel další dveře, pro toho někoho, kdo ještě přijde. Mezitím se poučím ze svých chyb, zapřemýšlím, zda jsem já sama nebyla tím důvodem, kdy jsem se na muže věšela jak závaží, kdy jsem jej dusila, nedala mu volnost. Až on nakonec nalezl tu sílu, to, aby odešel, aby začal znova.
Věci, které se nám dějí, se dějí proto, abychom se učili. Proto v těžkostech spatřujme své životní lekce, možnost, jak dát vyniknout své nesmrtelné duši.
Přišel jsem o práci? Je možné, že jsem v ní polevil? Je možné, že i můj zaměstnavatel začal mít problémy? Jak mohu využít to vše, co jsem se naučil? Jak s tím nyní naložit, soustředit se skutečně na to, co bych ještě rád? Zcela nové vody, zcela nový vítr, energie, lidé, příležitosti, zkušenosti. Vždyť to je úžasné prožít ještě jednou něco nového. Hned teď si tedy začnu hledat práci, kdy do tohoto aktu vložím co nejvíce pozornosti. A ono místo si začnu vizualizovat. Možná to znáte, onen zákon přitažlivosti. Má-li sen konturu, zajisté se splní. Máte to tak? Já to tak mívám. Pevné, viditelné kontury, aby se věci samy daly do pohybu. Tu na mne vyskočí lákavý inzerát, tu někde v davu zaslechnu útržek dobře mířených vět, které jsou vyloženě pro mé ucho.
Berličky nás podepřou jen na malou chvíli
Dobře, je určitě příjemné na moment si ulevit. Natáhnout se a spát, chvíli si poplakat, ale, jak dlouho smysluplně dovedeme truchlit? Když se mi osobně událo v životě něco velmi těžkého, sebrala jsem poslední zbytky síly, abych si sepsala, co vlastně od života žádám a chci. Jak potřebuji, aby se všechno rozpohybovalo a uskládalo.
Co mohu použít a co už nést nelze?
Jak mohu vyplnit čas, kterého mám najednou obrovskou spoustu?
Jak mohu podpořit samu sebe?
Jak se o sebe mohu nyní postarat?
Věnovat sobě samé drobné, malé radosti? Jak se mohu připravit na své velké zítra, to až se opět rozběhnu a začnu žít?
-
– Sepište si seznam, bod po bodu, od těch nejjednodušších bodů, až po ty nejsložitější.
– Když to bude zrovna moc těžké, oblečte se a jděte ven, běhejte, vylezte na vysoký kopec a tam vše těžké vykřičte do světa.
– Anebo, třeba jen tvořte, malujte, pište, pracujte s hlínou, v hlíně, z hlíny.
– Sedněte do auta a jeďte jen tak, na zdař Bůh. Tam někde vystupte, sedněte si do trávy, nechte kolem sebe míjet náhodné kolemjdoucí a vychytejte si ty své vlastní osobní příběhy. Jen něco udělejte, dodá vám to sílu. Něco, co vás rozesměje, upevní a naladí. Naladí na vaše zítra.
– Myslete na to, co v životě máte, i to si sepište. Možná si na konci seznamu uvědomíte, že jste vlastně neuvěřitelně šťastným, naplněným člověkem. Co na tom, že někdo ze života zmizel, zmizela na chvíli práce, onemocněl jsem. Vždyť tohle nyní je tak pomíjivé. Zítra už zase může být vše jinak.
– Cvičte, dýchejte, klidně i zpívejte. A také sdílejte, nebojte se mluvit. Vím, někdy nám to naše ego nedovolí. Ta utkvělá představa, kterou jsme vtiskli do okolního světu. Ta naše nedotknutelnost, ta naše síla, odvaha, ta lživá, nereálná maska, kterou denně nosíme. No a co, že tu nyní stojíme svým způsobem pokoření, na dně a v slzách. Vždyť takto jsme stáli do jednoho všichni. Sdílejme, protože se vždy najdou srdce, duše, ale i náruč, která nás obejme, ukonejší, nechá na chvíli odpočinout a vydechnout.
– Buďme autentičtí. Neboť tohle je náš život a přesně takto si jej potřebujeme prožít. A žijme tak, abychom se nikdy nemuseli dostávat do područí závislostí, berliček a propastí.
– Žijme prostě tak, abychom si jednoho dne řekli: Páni, tento život byl prostě do puntíku úžasný. Jo, dal bych si to ještě jednou!!!
Pokud s něčím bojujete, učiňte ten krok. Právě teď, protože není lepší okamžik, věřte mi. Teď je totiž jediná chvíle, kterou skutečně máme. Držím vám moc pěsti.