Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Pokud necháváme svou náladu řídit pouze vnějším světem (tj. tím, co se nám stane), není se co divit, že vrcholné okamžiky štěstí zažíváme zřídkakdy. Kdykoliv cítíme jakoukoliv nespokojenost, má to dvě hlavní příčiny, o nichž si povíme v tomto článku.
Kdykoliv se já sám přistihnu při tom, že se necítím dobře, je to právě z následujících dvou důvodů:
První příčina: JSME ODPOJENI OD PROŽÍVÁNÍ VDĚČNOSTI
Můj kamarád Tomáš Opravil je známý svým radikálním výrokem, že prožívat cokoliv jiného než lásku nebo vděčnost je od nás nezodpovědné. Podle něj bychom si měli neustále hlídat, zda jsme zamilovaní. Zamilovaní do lásky, do života, do všeho.
Jak to dělám já, když na chvíli z tohoto stavu vypadnu? Například se snažím najít co nejvíce odpovědí na otázku: „Za co mohu být právě teď vděčný?“ Nebo si začnu psát na papír seznam lidí, ke kterým cítím lásku. A přitom tu lásku prožívám. Tomu se nic nevyrovná – často je to spojeno s husí kůží či slzami štěstí.
Kdy přestáváme naopak vděčnost cítit? Tehdy, když začneme věnovat pozornost čemukoliv jinému. Vždy máme volbu – vždy se můžeme „k vděčnosti zase připojit“. Žádná vnější okolnost by neměla být výmluvou pro jakékoliv naše stížnosti na osud! Například sv. Terezie z Lisieux byla vděčná i za to, že mohla prožívat utrpení. Jinými slovy: prožívat bolest, smutek nebo utrpení je hluboce lidské; uměním je pak zvládnout si na to ale nestěžovat.
„Připojení k vděčnosti“ je nutné neustále obnovovat. Bohužel naše psychika funguje tak, že když se do někoho zamilujeme nebo se nám něco hodně povede, cítíme na začátku euforii, štěstí, vděčnost – a pokud se pak už jen pasivně na této vlně vezeme, začne naše štěstí a naše vděčnost postupně slábnout. Proto je podle Esther a Jerry Hicksových tak důležité, neustále hledat pro štěstí a pro lásku důvody – nacházet každý den co nejvíce věcí, za které můžeme být vděční.
Druhá příčina: JSME ODPOJENI OD SVÉ NITERNÉ TOUHY
Nejšťastnější lidé mají něco, co je přesahuje. Hlubokou vášeň, která je žene vpřed; předmět zájmu, který je zcela pohltí a fascinuje. Albert Einstein byl posedlý vědou, Jaromír Jágr je hokejem a někdo ze čtenářů zase třeba hledáním a sbíráním léčivých rostlin.
Jakmile jsme svou největší touhu našli a plně se jí oddali, máme vyhráno. Tato touha může a nemusí mít i spirituální podobu (někdo je nejšťastnější, když medituje nebo rozmlouvá s Bohem). A jak jsem již uvedl, ať už je to cokoliv, vždy jde o něco, co nás jakoby přesahuje, naplňuje smyslem.
Důležité je, že štěstí není cíl, ale samotná cesta. Vzpomínám si, jaké to bylo, když jsem před léty nechodil na univerzitu. Ještě jsem tam nebyl, ale už samotná představa, že budu psychologii jednou studovat, mě naplňovala právě zmiňovaným pocitem smyslu, živosti, nadšení.
Pokud jsme největší touhy svého srdce pohřbili, můžeme si o trvalé životní spokojenosti nechat jenom zdát. Ignorace vlastních tužeb je právě onou druhou velkou příčinou, kdy se cítíme doslova odpojeni od Proudu života, od štěstí.
I mně se občas stane, že pod náporem různých povinností pozornost na klíčovou touhu mého života zeslábne. Jak se znovu připojit? Tak jako u vděčnosti – aktivně se předmětem své touhy začít zaobírat. A to buď přímo v činnosti, nebo pouhým pocitem (představou). Viz můj příklad s univerzitou – napojení na štěstí nám může přinést i pouhý pocit těšení se z naší touhy.
Neboli, závěrem, jak říkají Esther a Jerry Hicks: „Buď vděčný za to, co máš, a těš se z toho, co přijde.“
Celková nabídka knih o pozitivním myšlení.