Duševní bolest v těle: Jak potlačené emoce vedou k bolesti těla

trauma empatie terapie

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Empatie, dětské trauma a psychosomatika jsou úzce propojené oblasti lidského prožívání a fungování mozku. Prohloubíme tedy tento vztah, abychom pochopili, jak trauma v dětství může ovlivnit empatii, fungování mozku a projevit se na tělesné úrovni prostřednictvím psychosomatických symptomů.

Empatie a její neurologické základy

Empatie, jak jsme již zmínili, má dvě základní složky: emoční a kognitivní. Tyto složky jsou výsledkem interakce různých oblastí mozku, zejména limbického systému (spojeného s emocemi) a prefrontálního kortexu (spojeného s racionálním myšlením a rozhodováním).

  • Limbický systém: Obsahuje oblasti jako amygdala a hippocampus, které jsou zodpovědné za zpracování emocí, paměti a stresových reakcí. Aktivace amygdaly hraje klíčovou roli ve vnímání emocí u druhých, což je důležité pro emoční empatii.
  • Prefrontální kortex: Tento systém se podílí na kognitivní empatii, což zahrnuje schopnost pochopit pocity a záměry druhých lidí. Tento region je také klíčový pro regulaci impulzivních emocionálních reakcí, což je důležité při vyvažování empatie a vlastních emocionálních reakcí.

Dětské trauma a jeho vliv na mozek a empatii

Empatie a dětské trauma jsou úzce propojené, protože schopnost empatie se vyvíjí v raném dětství, kdy dítě zažívá první interakce s pečovateli a okolním světem. Pokud dítě vyrůstá v prostředí, kde je jeho emocionální potřeby ignorovány, zneužívány nebo zanedbávány, dochází k narušení schopnosti navazovat hluboké emoční vazby. Takové dítě se může naučit chránit se před emocionální bolestí tím, že potlačuje své vlastní emoce, což ovlivňuje jeho schopnost prožívat empatii k druhým. Tento obranný mechanismus může přetrvat do dospělosti, kdy jedinec buď prožívá:

  • Snížená emoční empatie: Trauma v dětství může vést k tzv. emocionálnímu znecitlivění. Děti, které zažily opakovaný emoční stres, si mohou vyvinout obranné mechanismy, které jim brání cítit emoce naplno. To může snížit jejich schopnost prožívat empatii vůči ostatním, protože jejich vlastní emoční systém je zablokovaný nebo potlačený.
  • Přehnaná emoční empatie: Na druhou stranu, některé děti s traumatem mohou vyvinout hyperempatii, což znamená, že jsou přehnaně citlivé na emoce druhých lidí. To může být výsledkem toho, že se jejich mozek naučil, že předpověď a sledování emocí ostatních je zásadní pro přežití (například v domácnostech s násilím nebo zneužíváním). Bohužel dlouhodobě vede k vyčerpání a nezdravým vztahům.

Trauma tak narušuje nejen rozvoj empatie, ale také schopnost regulovat své emocionální prožitky, což má přímý dopad na kvalitu sociálních interakcí a celkové psychické zdraví.

Traumatické zážitky v dětství mohou mít zásadní vliv na vývoj mozku, zejména v oblastech zodpovědných za zpracování emocí a stresových reakcí. Tato traumata mohou zahrnovat fyzické, emocionální nebo sexuální zneužívání, zanedbávání, nebo chronický stres, například v důsledku nestabilní rodinné situace.

Vliv na neurobiologii:

  • Chronický stres a hyperaktivace amygdaly: Děti a lidé, kteří zažili trauma, mají často chronicky zvýšenou aktivaci amygdaly, což znamená, že jsou citlivější na stres a hrozby. Tato hyperaktivita může vést k problémům s emoční regulací a může negativně ovlivnit schopnost empatie, protože tyto děti mohou mít tendenci přehnaně reagovat na negativní podněty nebo se stáhnout, aby se chránily před emocionální bolestí.
  • Oslabený prefrontální kortex: Dlouhodobý stres z dětství může narušit vývoj prefrontálního kortexu, což může ovlivnit kognitivní funkce, včetně schopnosti porozumět emocím druhých lidí (kognitivní empatie). Děti s traumatem mohou mít obtíže s rozlišováním mezi vlastním prožíváním a emocemi druhých, což může vést k přehnané emocionální reakci nebo naopak k potlačení emocí.
  • Dysregulace osy HPA (hypotalamus–hypofýza–nadledviny): Dlouhodobý stres v důsledku traumatu vede k nadměrné aktivaci stresové osy HPA, což způsobuje zvýšenou produkci stresových hormonů, jako je kortizol. Tato dysregulace přispívá k problémům s regulací emocí a může vést ke zvýšené citlivosti vůči stresu i v dospělosti.

Jak se duše propisuje do těla?

Psychosomatika se týká propojení mezi psychologickým stavem a tělesnými symptomy. Dětské trauma může ovlivnit nejen emocionální a kognitivní procesy, ale také způsobit psychosomatické projevy, protože tělo a mozek jsou úzce propojeny.

Neurobiologický mechanismus psychosomatiky:

  • Stres a tělesné projevy: Chronický stres a trauma mohou vyvolat změny v autonomním nervovém systému, který řídí tělesné funkce, jako je srdeční tep, trávení a dýchání. Dlouhodobý stres může vést k tělesným příznakům, jako jsou bolesti hlavy, trávicí potíže, bolesti svalů, únava nebo poruchy spánku. Tyto symptomy jsou reakcí těla na neustálý stresový stav, i když si člověk nemusí být vědom původu tohoto stresu.
  • Somatizace: Jedinci, kteří zažili trauma, mohou trpět somatizací, což znamená, že psychické problémy (například úzkost nebo potlačené emoce) se projevují jako fyzické symptomy. Mozek a tělo tak vlastně „převádějí“ emocionální bolest na tělesnou. To může být způsobeno jak dysregulací osy HPA, tak autonomního nervového systému.
  • Alexithymie a psychosomatické poruchy: U lidí s traumatickými zážitky z dětství může být rozvinuta alexithymie, což je stav, kdy má jedinec potíže rozpoznat a popsat své vlastní emoce. Kvůli neschopnosti uvědomit si nebo vyjádřit své emocionální prožitky se tyto emoce mohou přeměnit na fyzické symptomy.

Základem je emoční regulace

Jedním z důležitých spojení mezi těmito oblastmi je emoční regulace. Když člověk není schopen správně prožívat a vyjadřovat své emoce, může tyto pocity potlačovat, což může vést k psychosomatickým projevům.

  • Potlačené emoce a tělesné symptomy: Lidé, kteří potlačují své emoce v důsledku traumatu, mohou prožívat tyto emoce na tělesné úrovni, například jako chronickou bolest, zažívací problémy nebo jiné zdravotní potíže, aniž by si uvědomovali emocionální souvislosti.
  • Empatie a vlastní tělo: Pro správné fungování empatie je důležité, aby člověk byl schopen správně vnímat své vlastní pocity a tělesné signály. Pokud však trauma naruší tento proces, člověk může být odpojen jak od svých vlastních emocí, tak od tělesných vjemů, což ztěžuje prožívání empatie i rozpoznání psychosomatických problémů.

Dětské trauma má hluboký vliv na vývoj mozku, zejména v oblastech zodpovědných za emoční zpracování a empatii. Dysregulace mozkových systémů spojených s traumatem může vést k potlačování emocí, snížení empatie a psychosomatickým projevům, kdy se emoční bolest převádí do fyzických symptomů. Celý tento proces je dynamický a vyžaduje citlivý přístup při léčbě, kdy je třeba zaměřit se nejen na emocionální zpracování traumatu, ale také na obnovení správného vnímání tělesných a emocionálních signálů.

Zabývali jste se někdy vlastním dětstvím?