„Děti s ADHD? Nejdůležitější je důvěra a zájem,“ říká Karla Miková

ADHD = porucha pozornosti s hyperaktivitou. O výchově těchto dětí, jak se do nich vcítit a jak je pochopit, vedu rozhovor s Karlou Mikovou. Karla založila web Adhadimama.cz a podpůrnou Facebookovou stránku i skupinu. Ostravská spisovatelka a malířka je máma dítěte s touto diagnózou a s ADHD problematikou se předtím setkala jako asistentka pedagoga. Karla má schopnost zaujmout a vtáhnout do problematiky – pro rozšíření obzorů doporučuji k četbě úplně všem!

Karlo, co je vlastně ono ADHD? Mají podle Tebe lidé reálnou představu, co tato čtyři písmena vlastně obnášejí?

ADHD je porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou. Jedná se o neuro-vývojovou poruchu, ne důsledek špatné výchovy, jak si bohužel stále ještě někteří lidé myslí. Mám pocit, že větší část veřejnosti děti s ADHD vnímá prostě jen jako divoké a nevychované, a nejraději by je srovnala do latě postaru, tedy fyzickými tresty. Jenže trestat dítě za něco, za co nemůže, je nejen neúčinné, ale i hloupé. Pro děti s ADHD je typický vnitřní neklid, který logicky potřebují nějakým způsobem ventilovat. Pokud jej dítě ventiluje nevhodným způsobem, lepší než trestat jej za to, je ukázat mu, jakou jinou vhodnou činnost může dělat.

Dalšími typickými znaky, kromě hyperaktivity, jsou nepozornost, impulzivita, omezená schopnost sebeovládání, oslabená pracovní paměť a většinou i emoční nezralost. V praxi to může vypadat například tak, že dítě má potřebu neustále něco dělat, a to bez rozmyslu. Neustále mluví, něco si drmolí nebo vykřikuje, neumí v klidu sedět, často něco díky své roztěkanosti a nepozornosti zničí, neustále něco ztrácí; zapomíná na to, co se mu řeklo a pokud je i emočně labilní – rozpláčou nebo rozčílí jej i maličkosti.

To musí být náročné. Přesto jsem si všiml, že se na svých stránkách k ADHD snažíš přistupovat pozitivně. Věříš, že nás mohou děti s ADHD něčemu naučit? Ty sama máš doma hyperaktivního syna – dá se říct, že Ti on sám a jeho výchova změnili život?

Je hezké, že se ptáš právě na tohle, protože málokdo je ochoten připustit, že by nás děti s ADHD mohly něčemu naučit. Ano, já osobně v to věřím. Přestože mají tyto děti problémy s pozorností, pokud je něco zaujme, pro změnu nic jiného kolem sebe nevnímají – omezená pozornost už je nepustí dále. Jsou velmi hravé a originální a potřebují si věci dělat po svém. Mohou nás naučit přistupovat k životu hravěji, zvědomnit, zda prožíváme život jako rutinu anebo jako zábavnou hru. Je fajn, dovolit jim objevovat svou originalitu, namísto toho, abychom se je snažili vměstnat pouze do svého světa.

Mohou nás také naučit lépe přijímat negativní emoce – tyto děti bývají velmi impulzivní a mají sníženou schopnost ovládat se. Běžně má člověk přibližně dvě tři vteřiny na to, aby se rozhodl, jak reagovat. Děti s ADHD jako by měly tuto vnitřní kontrolu vypnutou. Pokud ale člověk reaguje na hněv dítěte také hněvem, je jasné, že akorát přilévá do ohně. Rodič by měl být ten, kdo poskytuje oporu a pochopení. Jak říká profesor lékařské psychologie Radek Ptáček, který se mimo jiné zabývá i tématem ADHD u dětí, výchova je především o sebeovládání rodičů, ne o ovládání dětí.

Další kvalitu, kterou můžeme po boku dětí s ADHD získat, je trpělivost a plná pozornost – protože potřebují cítit spojení s námi a ne to, že jsme sice s nimi, ale pozorností někde úplně jinde – a v neposlední řadě věřím také v to, že tyto děti mají schopnost poukazovat na to, co je ve světě špatně, protože mívají zvýšenou potřebu smysluplnosti a zároveň jim chybí stud, takže nemají problém říci, co jim připadá nefunkční, zbytečné, beze smyslu. Mnohokrát mne překvapilo, jak pravdivé postřehy ve školách či školkách mají, bohužel se ale málokdy setkají s kladnou odezvou.

A teď ke tvé druhé otázce: Myslím si, že každé dítě člověku svým způsobem změní život, ale je pravda, že děti s ADHD jsou náročnější na výchovu, trpělivost a psychickou odolnost. Náročné je i to, že výsledky rodičovského snažení nejsou vidět hned – děti s ADHD se mnohdy učí ovládat svůj zrychlený mozek až do dospělosti – a někteří celý svůj život. Díky synovi jsem musela přehodit priority – a nyní je u mne na prvním místě psychický odpočinek. Hyperaktivní dítě totiž dokáže spotřebovat obrovské množství fyzické i psychické energie. Je běžné, že hypermánek neustále mluví, skáče, dělá neuvědomělé pohyby, kterými ohrožuje sebe nebo i své okolí, a potřebuje mnohem více pozornosti a péče od svých rodičů než jiné děti. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že abych měla dostatek sil pro syna, nejsem schopna chodit 8 hodin denně do práce a pak se ještě věnovat své rodině, a synovi především.

Na druhé straně, díky tomuto uvědomění jsem se vrhla na to, co mne skutečně baví – maluji obrazy a píšu, což je má forma terapie i seberealizace snad odjakživa, jen témata se v různých etapách mého života mění.

A zda můj syn změnil i mou osobnost? Částečně určitě ano. Já sama jsem velmi smířlivý typ a nejraději bych vše řešila jen po dobrém. Po boku syna jsem se musela naučit stanovit si vnitřní hranice, naučit se říkat ne a zůstat důsledná.

Co je podle Tebe na výchově dětí s ADHD nejtěžší?

Každé dítě s ADHD je trochu jiné, takže to asi nelze paušalizovat. Ale asi nejtěžší je pro nás nutnost být neustále ve střehu a řešit problémy, které háďata svou nepozorností, impulzivitou a hyperaktivitou často způsobují. Psychicky náročné bývají i jejich emoční výkyvy a tvrdohlavost, ale s pevným a klidným přístupem se to dá zvládnout.

Hodně na toto téma bloguješ. S jakými nejčastějšími dotazy se na Tebe maminky obracejí (a co jim na ně odpovídáš)?

Většinou chtějí vědět, jak ke svému dítěti přistupovat. Odpovídám jim svou vlastní zkušeností, která ale samozřejmě nemusí být aplikovatelná na všechny hypermánky, protože každý je trochu jiný, má jiné potíže, žije v jiných podmínkách. Hodně důležité je podle mne být na své dítě napojen – což znamená plně jej vnímat, každý den si vyhradit chvilku na povídání s ním a neodbíhat u toho k jiné činnosti a být přítomen i mentálně – tedy neodbíhat myšlenkami jinam. Nebo ho pozorovat u hraní a stát se na chvíli součástí jeho světa. Toto napojení umí dělat divy. Navíc, hlavním projevem lásky je přece zájem.

A pak je tu ještě jeden klíč, a tím je rodič sám a jeho vnitřní svět. Je prokázáno, že pokud začne brát rodič dítěte s ADHD antidepresiva, projeví se to příznivě i na jeho dítěti. Tím nechci podporovat užívání chemie, ba naopak. Jde o to, že vnitřní zklidnění vede ke zklidnění projevů dítěte. Aby člověk mohl vnitřního klidu dosáhnout, musí se občas zastavit a ptát sám sebe, zda je se svým životem spokojen a pokud ne, co a jak změnit k lepšímu. Dobré je také průběžně zpracovávat své emoce, průběžně se, jak já říkám, čistit. Od stresů, od hněvu, od strachu… To všechno naši psychiku zatěžuje a ovlivňuje to naši schopnost být svému dítěti klidným a bezpečným přístavem. Způsobů, jak se mentálně čistit, je nespočet – meditace, vizualizace, procházky přírodou, EFT a tak dále. Každému bude vyhovovat něco jiného.

Co pomáhá tobě? Jaké metody psychohygieny využíváš?

Momentálně mi nejvíce pomáhá tibetská technika chöd, jejíž podstatou je najít psychické nebo fyzické nepohodlí, zblízka se na něj podívat, co nám chce říct, přijmout jej a tím jeho negativní působení zmírnit nebo úplně odstranit. Ve chvílích, kdy se potřebuju dostat do klidu co možná nejrychleji, používám vizualizaci a hluboký dech.

Vím o Tobě, že jsi kritikem současného systému školství. Co bys poradila například učitelkám na základních školách, jak si tyto děti získat na svou stranu? Jak je zvládnout?

Svého času jsem pracovala jako asistentka pedagoga a musím přiznat, že mne zkostnatělost českého školství nemile překvapila. Podstata vzdělávání je stejná jako v době, kdy jsem v lavici základní školy seděla já, moje maminka, a vlastně i moje babička. Tedy sedět, moc nevyčnívat, neprojevovat se, příliš se neptat. Čest výjimkám. Přitom normální, lidské a zdravé je být zvědavý, ptát se, myslet kriticky, pohybovat se a učit se to, co je použitelné pro život. Děsí mne, kolik zbytečností se děti učí, kolik přijímají informací, které nikdy v životě nepoužijí. Ty děti to samozřejmě vnímají, zvláště ty větší – ale když na to upozorní, jsou považovány za drzé. Není to ale problém pouze učitelů, ale spíše systému jako takového, který je nevhodně nastaven.

Naštěstí ale vzniká spousta škol, kde si to uvědomují a učí jinak. Jsou školy, kde dítě, které je šikovnější manuálně než intelektuálně, dostává jen jakýsi hlavní rámec učiva, a dítě nadané zase učivo nad jeho rámec. Jsou školy, kde děti nepropadají, protože není možné, aby z nějakého předmětu nevědělo vůbec nic. Jsou školy, které lpí i na sklonu písma a jsou školy, kterým stačí jejich čitelnost. Mnozí rodiče se obávají, že když učitelé povolí otěže, dítě se bude méně snažit a méně se toho také naučí, ale já jsem přesvědčena o tom, že je to jinak – dítě pak není zahlceno nepodstatným a může být uvolněn jeho potenciál k učení se tomu, pro co má samo vlohy. 

Rozdíly ve školách zdůrazňuji proto, že si myslím, že výběr vhodné školy může zabránit tomu, aby byla výuka dítěte s ADHD doslova bojem.

A teď ke tvé otázce, co bych poradila učitelkám na základních školách, jak si tyto děti získat na svou stranu, jak je zvládnout. Myslím si, že nejdůležitější esencí je důvěra. Dítě pozná, pokud je pro učitele jen přítěží, pokud se jej učitel nesnaží pochopit, nezajímá se o něj nebo si dokonce myslí, že jeho chování není projevem ADHD, ale obyčejnými naschvály. Byla jsem svědkem toho, čemu se říká Pygmalion efekt – v hodinách, které vedl učitel s nedobrým míněním o žákovi, se žák choval přesně tak, jak jej učitel viděl, kdežto v jiných hodinách, kde jiný učitel viděl v dítěti především to dobré a byl pevný, ale i laskavý – tam se žák snažil nezradit jeho důvěru, měl podvědomou touhu se více snažit.

Dále tyto děti potřebuji motivaci, více pohybu ve výuce, častější přestávky, ale to všechno pedagogové vědí. Co považuji za velký průšvih nejen pro děti s ADHD, je to, že je výuka z větší části postavena na pasivním přijímání informací. Přitom je dávno prokázané, že při aktivní formě výuky se zvyšuje zájem a chuť dětí vzdělávat se. Navíc si myslím, že děti, které mohou informace samy hledat a objevovat, mohou se otevřeně ptát a diskutovat, se naučí do života mnohem více než ty děti, které informace jen pasivně přijímají. Je otázkou, jestli to není účelem – učinit z občanů pasivní příjemce informací, bez kritického myšlení.

Děti s ADHD jsou jiné, nebývá jim lehké porozumět. Mohla bys na závěr shrnout, jak vnímají svět? Jak běžné životní situace vypadají z jejich pohledu? Možná, že by to všem, kdo s těmito dětmi přicházejí do styku, pomohlo k jejich lepšímu porozumění…

Dlouho jsem si kladla stejné otázky a několika dětí s ADHD jsem měla čest tak trošku vyzpovídat. Jeden chlapec popisoval, že mu hlava přikazuje určité věci dělat, a že si nemůže pomoci. Něco podobného mi jednou řekl i můj syn. Několikrát za sebou neposlechl a pil čaj rovnou z konvice – a čaj pak samozřejmě i rozlil. A pak mne s pláčem prosil, abych tu konvičku schovala, protože má strach, že se neudrží, že si prostě nemůže pomoci. Tyto děti mívají opravdu velký problém se sebeovládáním.

Typický je pro ně vnitřní chaos, těkavé myšlenky a s tím spojené problémy se soustředěním, ale i uspořádáním věcí – proto mají všude nepořádek a neustále něco ztrácejí nebo hledají.

Jeden dvanácti-letý chlapec s ADHD mi vysvětlil, že je pro něj opravdu těžké přemýšlet jen nad jednou věcí, protože mu v hlavě neustále naskakují nové a nové. Díky tomu ale zase mívají originální nápady a řešení, často jsou velmi dobří v logickém uvažování. Protože jsou zrychlení a uvažují mimo zaběhnuté koleje, běžní lidé jim mnohdy připadají pomalí a nudní a já se jim vlastně ani nedivím. A taky mívají, jak už jsem zmiňovala, velkou potřebu smysluplnosti. Pokud mají dělat něco, co jim nedává smysl, obvykle se zablokují nebo minimálně projevují odpor. Nátlak v nich obvykle spouští zlost, čekání a rutina spouští nervozitu.

Jejich mysl si představuji jako místnost plnou několika puštěných televizí, kdy v každé hraje úplně jiný program. Velmi těžko se asi budeme soustředit na jeden film, když do toho zároveň slyšíme zprávy, reklamy, přenos ze sportovního utkání a tucet dalších programů. Na druhé straně, existuje spousta účinných způsobů, jak jim pomoci se zklidnit a možná to bude znít jako klišé, ale jedním z nejúčinnějších je láska. Ovšem ne taková ta opičí, kdy dělá máma všechno za své dítě a tím mu nakonec více ublíží, než pomůže, protože v něm nerozvíjí samostatnost. A aby člověk dokázal milovat, a přitom zůstal pevný, myslím, že musí pracovat na svém vnitřním světě, podívat se do sebe, jaké nefunkční rodinné programy převzal, jak silné jsou jeho vnitřní hranice a podobně. Co má člověk v sobě, se vždycky projeví navenek a to, co se děje venku a jaké reakce to v něm vzbuzuje, mu zase ukazuje, na čem má ještě v sobě zapracovat.

Děti s ADHD mohou být obrovským stimulátorem osobního vývoje, pokud jsme tedy vůbec ochotni na sobě pracovat. Všímám si, že maminky, které pojaly ADHD u svého dítěte jako výzvu, a ne jako problém či smůlu, jsou celkově více přijímající, umí druhé motivovat, chápat jejich problémy, neodsuzovat a poskytnout podporu. Mnohé z nich by klidně mohly zastat roli kouče či psychologa. Také to, co tyto děti potřebují ve škole, aby jí bez větších potíží prošli – smysluplnost, více pohybu, více důvěry od učitelů, aktivnější formu výuky – to potřebují i všechny ostatní děti.

Věřím, že děti s ADHD tady mají své zasloužené místo, protože, jak řekla jedna americká profesorka a autistka, Temple Grandinová – svět potřebuje všechny druhy mysli!

Moc Ti děkuji a přeji nadšené čtenáře Tvého blogu a stále se rozrůstající FB komunitu.

Webová stránka Karly Mikové: https://adhadimama.cz/

Zpět nahoru

NOVÉ ČLÁNKY KAŽDÝ TÝDEN ZDARMA NA VÁŠ E-MAIL?

Přihlaste se zdarma k odběru novinek z webu Celostnimedicina.cz a už Vám neunikne ani jedna zajímavost ze světa celostní a alternativní medicíny.