Den matek, díky všem úžasným mámám 

den matek

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Den matek slavíme v  Česku s  železnou pravidelností vždy druhou květnovou neděli. Pokud si myslíte, že je svátek vyloženě českého původu, není tomu tak, neboť byl vyhlášen v roce 1914 Woodrowem Wilsonem, tehdejším prezidentem USA. U nás se začíná slavit o devět let později, tedy v roce 1923, čemuž vděčíme Alici Masarykové, dceři prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Po druhé světové válce Den matek pozvolna upadá v zapomnění, neboť jej zastiňuje MDŽ, po roce 1989 však dochází k prvorepublikovému záměru a Den matek se opět hřeje na zaslouženém výsluní. A to je dobře, neboť uvědomit si podstatu mateřství, onoho hlubokého laskavého citu, bezbřehé lásky, porozumění, tolerance, jisté dávky trpělivosti, to, jak si mnohdy matka uvědomuje nesprávné rodinné vzorce, na kterých pracuje dnes a denně, si jistě zaslouží jeden oslavný den v roce.

Role matky a otce

Johann Gottfried von Herder, německý spisovatel, filosof, průkopník preromantické estetiky v Německu, řekl: „Jedna dobrá matka je víc než sto učitelů.“ Svou pevnou úlohu ve výchově však zastává též otec, který nastavuje dětem rozumné hranice, učí je odvaze, touze po dobrodružství, schopnosti nést následky za jejich chování. Způsob, jakým se chová ke své ženě, nevědomky vštěpuje i svému synovi, který s největší pravděpodobností pojede ve stejném módu jako jeho táta. Způsob, jakým se chová ke své dceři, pak opět s největší pravděpodobností předurčuje volbu dcery ohledně budoucího partnera. A to je tak neuvěřitelně silné stigma, až se z toho téměř zatočí hlava. Táta je též hlavou rodiny, střechou, která chrání před deštěm, zatímco matka v domě utváří teplo, příjemně a útulno. Díky ní, ve společné interakci s otcem, je možné utvořit laskavé, férové prostředí, kde to jednoduše funguje, kde to jednoduše běží, kde děti sílí a rostou v lásce, empatii, pravdě a porozumění. Zatímco maminka pofouká koleno, otec podporuje ve výkonu, v úspěchu, upevňuje ve vnějším světě. Matka nastavuje zase vnitřní svět, učí tomu, co je nehmatné, učí jemným potřebným dovednostem, díky kterým dítě obstojí ve vnějším světě. Matka je loď plující po moři, zatímco otec je onou odvahou, se kterou se na moře jednoho dne vydáme. Spojíme-li tyto dva atributy, vydáváme se na moře silní a moudří.

Jedna dobrá matka je víc než sto učitelů

Vrátím-li se k citátu Johanna Gottfrieda von Herdera, ráda jeho myšlenku o něco víc rozvinu. Vůbec nechci zpochybňovat úlohu učitele, jakožto studnice poznání, dovednosti, zručnosti a motivace, nicméně nyní pohleďme na matku. Svým chováním, komunikací, tím, jak přistupuje k sobě samé, ke světu, druhému člověku, ale též samozřejmě k dítěti, učí jej nevědomky neuvěřitelnou spoustu věcí, na které bohužel ve škole čas nezbyde. Umění jemnocitu v podobě empatie, schopnosti naslouchat, smyslu pro spravedlnost, neodkládat, nehromadit, mít kolem sebe, ale hlavně též uvnitř sebe samého čisto a útulno. Přiběhne-li dítko po těžkém dnu, máma jej obejme, uklidní, vyslechne, což následně s největší pravděpodobností časem dítě, již v podobě dospělého člověka, bude schopno poskytnout nejenom sobě, ale též druhému. Dle mého ona komunikace a něha doplněná laskavostí, toť hlavní úloha v životě matky, neboť dokáže-li dítě porozumět samo sobě, vyznat se uvnitř svého spletitého světa, který nakonec rozplete a urovná, je to dobrým předpokladem, jak potom, později, prožít šťastný život.

„Mateřská láska! Ach, ta nezná hranic! Je jako fontána, jejíž pramen nikdy nevyschne.“(Marguerite Gardiner)

Máma je vážně moc důležitá, bez ní budou děti v životě bez kořenů

Minule, bylo to při práci ve školce, když jsem s malými dětmi tvořila cukroví, měla jsem možnost celé dvě hodiny pozorovat, jak se děti v doprovodu svých maminek chovají. A jak se chovají ony maminky. Přítomná něha tam byla vždy, jakožto i povzbuzení, motivace, radost, která se přelévala jednotlivými momenty jako voda ze studny. Pak přišly též děti z dětského doma s jednou společnou tetou, která se, ruku na srdce, opravdu snažila. Šlo však vidět, jak je neustále upozorňuje na to, co je potřeba: „Utři si ruce, pozdrav, poděkuj, nejez toho tolik, bude ti špatně…“ Jako by naučit děti pravidlům bylo mnohem více, nežli je obejmout. V těch skupinkách, kde děti přišly v doprovodu vlastních maminek, byla situace zcela jiná: „Vidíš, jak jsi šikovná, taková pěkná kulička, pojď, dej ji sem, doma si ji sníš.“ Anebo: „Páni, to jsem nevěděla, že to tak hezky zvládneš. Uděláš-li ještě jednu, dáme ji sestřičce, bude mít radost.“ „Ty jsi můj šikula, to přeci nevadí, že se to ani trošku nepovedlo, pojď, pomůžu ti. Když se to naučíš, příště se už povede…“

Vidíte to – máma je jednoduše přístav, kam se můžeme přijít zatulit a schoulit. Mělo by tomu tak být, od toho tu přeci mámy jsou. A neplatí to pouze u malých dětí, neboť ve své podstatě jsme dětmi stále, jen pozvolna vyrosteme o něco víc do výšky.

 „Matky a děti mají zcela vlastní kategorii. Není silnějšího pouta na celém světě. Není jiné lásky tak okamžité a odpouštějící.“ (Gail Tsukiyama)

Sama jsem mámou pětiletého syna. Až s ním získal život hluboký smysl. Neboť mi došlo, že s dětmi se rodíme také my samotní, najednou si uvědomujeme ony špatné vzorce, které se tu skrze generace přelévají věčností. Nefunkční vzorce, kterými již nechceme zatěžovat děti. A pak, jakmile si dojdeme k tomuto poznání, nám do života přicházejí lidé a události, které nás vedou, zkouší a posunou právě jen tak, jak rychle chceme jít. Pro nás samotné, pro naše děti. Jeden můj kamarád mi kdysi řekl: „Až si budeš myslet, že nejsi v ničem výborná, stoupni si v tichu a klidu někde venku ke stromu. Zavři oči a představ si, že za tebou stojí v dlouhé řadě všichni tví předci, kteří ti poklepou na rameno za to, co jsi konečně zvládla, zatímco oni se s tím prali a nakonec i vzdali. Jen tohle, nic víc. Ty dobré věci, které jsi měla sílu vykonat. Jistě jich nebude málo…“

Tak tedy, milé mámy, přeji vám krásný Den matek se silným a milujícím mužem po vašem boku, šťastnými a spokojenými dětmi, které vás jistě obdaří plnou náručí lásky a do rukou vtisknou ono pověstné a tolik milé přáníčko.