Dar prostoty. O Jožikovi, který miluje Dopravní podnik

Čisté srdce, absence vnitřní namyšlenosti a nadřazenosti. V dnešním světě jde o výjimečnost a vzácnost. Už více jak pět let vám pátek co pátek přináším na Celostní medicíně články z psychologie a osobního rozvoje, zpovídal jsem mnoho známých i slavných osobností. Dnes vám netradičně představím muže, který je prostým z nejprostších. Čtěte srdcem a svými duchovními smysly. Možná vás pan Jožik okouzlí stejně, jako uchvátila jeho dobrota a světlo mě…

 

Kdo je vlastně Jožik? Svou plnou identitu si tento pořád ještě mladý muž přál uchovat v utajení. Každopádně se od něj můžeme mnohému naučit a v mnohém nás může inspirovat. „Nejsme-li prostí, nemůžeme být vnímaví vůči stromům, horám, větrům a všem dalším věcem,“ napsal kdysi Krishnamurti.

 

Prostota jako projev lásky

Jožika mi představila má kolegyně, psycholožka Lucie Švancarová. Jožik k ní chodí na terapii. „V tomto světě je naruby úplně všechno,“ zní mi v uších slova Květy Fialové, která si mnohem více než „lidí z kamene“ vážila „lidí z pavučin“, jak tyto křehké a poetické duše nazývala. Pro mě je Jožik „velikán“ a ne on, ale my všichni, kdo v sobě máme stopy vypočítavosti, zištnosti, předstírání a ctižádosti, máme nemocnou duši.

 

Nejkrásnější a nejpodstatnější věci – jako je především láska – se někdy obtížně odívají do psané podoby. Budu tedy doufat a přát si, ať se ale i tak alespoň trocha vnitřní krásy do vás z následujících Jožikových výroků přenesou. Slovo dávám Lucii Švancarové:

 

Šťastný bez vyrušení

 Velkou vášní tohoto člověka, který žije s řadou menších handicapů, takže jen málo pracuje, je láska k Dopravnímu podniku. Ve volném čase si fotografuje tramvaje, autobusy a trolejbusy nových typů, sleduje všechny novinky a využívá všechny akce i atrakce dopravního podniku města Brna. Každou svou terapeutickou hodinu začíná výčtem inovovaných vozidel, které hodlá nakoupit Dopravní podnik nebo svých vlastních zážitků z různých cest po Brně.

V terapii používáme relaxaci. Jožik mě nejdříve trochu rozčiloval tím, že nezavíral oči a já měla strach, jestli se tím pádem vůbec zklidní. Proto jsem mu poté nabídla meditaci laskavé všímavosti, která se dá praktikovat s otevřenýma očima.

Meditovali jsme jednou takto spolu čtvrt hodiny, a pak jsem se ho zeptala: „Co se ve vás dělo?“

„Byl jsem šťastný,“ odpověděl zpříma.

Bylo to na něm vidět, celý zářil. Tak jsem se zeptala dál: „A ještě něco jiného jste v sobě postřehl?“

A on jednoduše odpověděl: „Ne.“

Kromě něj jsem zatím nepotkala člověka, který by dokázal zůstat patnáct minut šťastný bez jediného vyrušení a tak jsem se zeptala: „A postřehl jste, nad čím jste byl šťastný?“

A on povídá: „Ano, protože ve vozovně Medlánky bude zítra den otevřených dveří.“

 

Od té doby už se v duchu neusmívám ani jeho prostotě, ani jeho zájmu o Dopravní podnik, pochopila jsem, že obojí tvoří základ jeho podivuhodné vnitřní stability…“

 

Tolik psycholožka a má kolegyně Lucie Švancarová. Mohu její slova jen potvrdit. Jak jsem už říkal, měl jsem možnost před napsáním tohoto článku poznat Jožika též osobně.  Na otázku, za co je v životě nejvíce vděčný, odpověděl: „Že jsem se mohl potkat s ředitelem Dopravního podniku.”

A co se Jožikovi na Dopravním podniku líbí nejvíce? „Že dopravu mění pořád k lepšímu. Parciální trolejbusy jsou toho důkazem.“

 

Na závěr ještě prozradil, na co se v životě nejvíce těší: „Až poprvé vyjede plecháč s vlečňákem na lince 10 v rámci provozu retrotramvají.“

Zpět nahoru