Dar prostoty. O Jožikovi, který miluje Dopravní podnik

autobus e1567146470841

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Čisté srdce, absence vnitřní namyšlenosti a nadřazenosti. V dnešním světě jde o výjimečnost a vzácnost. Už více jak pět let vám pátek co pátek přináším na Celostní medicíně články z psychologie a osobního rozvoje, zpovídal jsem mnoho známých i slavných osobností. Dnes vám netradičně představím muže, který je prostým z nejprostších. Čtěte srdcem a svými duchovními smysly. Možná vás pan Jožik okouzlí stejně, jako uchvátila jeho dobrota a světlo mě…

 

Kdo je vlastně Jožik? Svou plnou identitu si tento pořád ještě mladý muž přál uchovat v utajení. Každopádně se od něj můžeme mnohému naučit a v mnohém nás může inspirovat. „Nejsme-li prostí, nemůžeme být vnímaví vůči stromům, horám, větrům a všem dalším věcem,“ napsal kdysi Krishnamurti.

 

Prostota jako projev lásky

Jožika mi představila má kolegyně, psycholožka Lucie Švancarová. Jožik k ní chodí na terapii. „V tomto světě je naruby úplně všechno,“ zní mi v uších slova Květy Fialové, která si mnohem více než „lidí z kamene“ vážila „lidí z pavučin“, jak tyto křehké a poetické duše nazývala. Pro mě je Jožik „velikán“ a ne on, ale my všichni, kdo v sobě máme stopy vypočítavosti, zištnosti, předstírání a ctižádosti, máme nemocnou duši.

 

Nejkrásnější a nejpodstatnější věci – jako je především láska – se někdy obtížně odívají do psané podoby. Budu tedy doufat a přát si, ať se ale i tak alespoň trocha vnitřní krásy do vás z následujících Jožikových výroků přenesou. Slovo dávám Lucii Švancarové:

 

Šťastný bez vyrušení

 Velkou vášní tohoto člověka, který žije s řadou menších handicapů, takže jen málo pracuje, je láska k Dopravnímu podniku. Ve volném čase si fotografuje tramvaje, autobusy a trolejbusy nových typů, sleduje všechny novinky a využívá všechny akce i atrakce dopravního podniku města Brna. Každou svou terapeutickou hodinu začíná výčtem inovovaných vozidel, které hodlá nakoupit Dopravní podnik nebo svých vlastních zážitků z různých cest po Brně.

V terapii používáme relaxaci. Jožik mě nejdříve trochu rozčiloval tím, že nezavíral oči a já měla strach, jestli se tím pádem vůbec zklidní. Proto jsem mu poté nabídla meditaci laskavé všímavosti, která se dá praktikovat s otevřenýma očima.

Meditovali jsme jednou takto spolu čtvrt hodiny, a pak jsem se ho zeptala: „Co se ve vás dělo?“

„Byl jsem šťastný,“ odpověděl zpříma.

Bylo to na něm vidět, celý zářil. Tak jsem se zeptala dál: „A ještě něco jiného jste v sobě postřehl?“

A on jednoduše odpověděl: „Ne.“

Kromě něj jsem zatím nepotkala člověka, který by dokázal zůstat patnáct minut šťastný bez jediného vyrušení a tak jsem se zeptala: „A postřehl jste, nad čím jste byl šťastný?“

A on povídá: „Ano, protože ve vozovně Medlánky bude zítra den otevřených dveří.“

 

Od té doby už se v duchu neusmívám ani jeho prostotě, ani jeho zájmu o Dopravní podnik, pochopila jsem, že obojí tvoří základ jeho podivuhodné vnitřní stability…“

 

Tolik psycholožka a má kolegyně Lucie Švancarová. Mohu její slova jen potvrdit. Jak jsem už říkal, měl jsem možnost před napsáním tohoto článku poznat Jožika též osobně.  Na otázku, za co je v životě nejvíce vděčný, odpověděl: „Že jsem se mohl potkat s ředitelem Dopravního podniku.“

A co se Jožikovi na Dopravním podniku líbí nejvíce? „Že dopravu mění pořád k lepšímu. Parciální trolejbusy jsou toho důkazem.“

 

Na závěr ještě prozradil, na co se v životě nejvíce těší: „Až poprvé vyjede plecháč s vlečňákem na lince 10 v rámci provozu retrotramvají.“