Co s pocity viny? Neschopnost odpustit je tvrdá obsese

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Na jednu stranu si lidská společnost hodně ujíždí na sebe-destrukci a prožívání viny, na druhou stranu tu máme jedince, kteří vinu necítí vůbec. Jak se vyrovnat s vinou, odpustit si, a jak používat vlastní svědomí jako transformační nástroj, bude obsahem tohoto článku.

Psychologický nástroj na zbavení se pocitů viny – odčinění

Cítíme-li vinu za konkrétní čin, tak existuje základní věc: odčinění. „Uděláš něco hezkého, co bys normálně neudělal. Vyrovnáš nějak tu škodu, křivdu. Velmi to psychologicky pomáhá se pocitů viny zbavit,“ vysvětluje džňána jogín Michaela.

Odpustit znamená pustit něco někam pryč

„Nemůžeme změnit to, co se stalo v minulosti, a nemá žádný smysl se tím trápit. Chyby, kterých jsme se v minulosti dopustili, nám mají být inspirací a ponaučením, nikoli mučícím nástrojem. Vždy musíme mít na paměti, že největší odpovědnost máme za své současné myšlenky, protože ty utváří naši přítomnost a budoucnost,” pokračuje dále Michaela. „Budeme-li myslet převážně na to, co jsme udělali v minulosti špatně, tak nemůžeme nasměrovat dostatek své energie na něco užitečného v přítomnosti tak, abychom napravili své chování.”

Podle Michaely je klíčové, že minulost již nemůžeme změnit, ale můžeme ji přijmout, převzít odpovědnost a vzít si ponaučení z vlastních pochybení.

Neboli, jak kdysi v rozhovoru pro mou knihu Sedm poselství pravila Květa Fialová: „Když si uvědomím, že jsem udělala špatně něco já sama, třeba jsem nevědomky ublížila, tak si řeknu: „Nebylo to moc dobrý, příště to už nedělej holubičko. Moc si nevyskakuj, mělo tě to poučit.“

Svědomí, umírněnost a kázeň – důležité pro osobní růst

Lítost, že jsme něco mohli udělat lépe, je zdravá. Máme-li výčitky, znamená to, že máme i svědomí, jehož síla určuje kvalitu člověka. Podle duchovního Miroslava Herolda jde právě o tu míru: „U zdravého jedince se pomocí rozlišování dá dostat k vyváženému svědomí a popasování se s pocitem viny. Ale pokud by mě to mělo omezovat v osobním růstu, paralyzovat, zužovat obzory a činit ze mě otroka, nikoliv pána, který spoluvytváří s Bohem svůj život, tak se jedná o nezdravé vychýlení do až maligních pocitů viny, které nemají mít v našich životech místo.“

Herold zdůrazňuje, že vina patří k základní výbavě psychické stránky člověka, která v oné popsané malé míře může být naším spolupracovníkem a přítelem. Virtuózní schopnost rozlišování a zvládnutí vlastních pocitů viny se většinou neobejde bez pomoci druhých, kteří danému jedinci nastavují zrcadlo: „Nebudou ho vést za ručičku, ale společně budou rozlišovat, zda směr, kterým se věci ubírají, je správný. Stačí touha po otevřenosti vůči sobě, důvěra vůči druhé osobě a snaha zpracovat podněty, které od ní dostávám.“

Jak odpustit druhým

Opět si dovolím vypůjčit slova Michaely, pod která bych se mohl podepsat: Znám ve svém okolí lidi, které nenávist přímo požírá, nedovedou odpustit – neustále myslí na křivdu, kterou jim někdo jiný provedl. Myšlenka na křivdu jim úplně obsadí mozek. Mají vtíravé ošklivé myšlenky a silné negativní pocity. Nedaří se jim se těchto myšlenek a pocitů pustit, protože podle nich nedošlo k naplnění spravedlnosti. Je to tvrdá obsese.

Jenže když někdo něco provedl, je to věc toho člověka. Ne naše. Odpovědnost je plně na provinivším. Je třeba jít dál. Nevracet se k tomu, co nám kdo udělal, neoživovat staré rány.

Kdo je pokorný, nemá potřebu mít vše pod kontrolou – ani ostatní lidi, ani minulost.” Pokora je, zdá se, tedy tím klíčem.

Pokud se ještě vrátíme k odpuštění sám sobě, tak Michaela na závěr shrnuje: „Pokud jsi něco špatného udělal, nikdy se nezbavíš pocitu viny úplně – zůstane to v tobě navěky. Ale nemusí to být v neprospěch dalšího osudu, nemusí to být špatné. Díky tomu jsi mohl prozřít a stát se lepším člověkem.“