Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Hluboká osobní krize během mateřské „dovolené“, spojení minulosti s novými výzvami, které přinesla přítomnost, a obrovská vlna nadšení, odhodlání a důvěry, že „to klapne!“. Tak nějak vznik-nul projekt Strollering – tak trochu jiná procházka, zajímavý podnikatelský počin Edity Berkové. Když ale přijdeme blíž, objevíme, že nitky vedou mnohem hlouběji…
Způsobů, kterými lze nahlédnout do svého nitra a poznat sám sebe, existuje celá řada, podobně jako iniciačních rituálů. „Od teď jsi ženou, od teď jsi mužem“ – hotovo, tečka. Co to ale znamená do důsledků, zjistíme až v každodenním životě – tváří v tvář každé výzvě, kterou s sebou naše „nová identita“ přináší.
Součástí toho bývá i nahlédnutí do zrcadla, ať už nám ho nastaví naše tělo či naše zdraví, náš partner nebo naše nejbližší okolí. Pohled to nebývá vždy lehký; někdy se dotýká našeho nejhlubšího nitra, někdy nám dokonce ukáže samotné dno. Vždy ale současně přináší příležitost ke změně, k posunu, k rozvoji. Rozhovor s Editou přinesl od každého kousek.
O Strolleringu sama říkáš, že to je „tak trochu jiná procházka“. Čím Strollering ještě JE a čím rozhodně NENÍ?
Čím není, to je dobré… (směje se, pak přemýšlí) Rozhodně NENÍ brouzdáním se parkem v bandě ženských, jak by se mohlo zdát. Co obvykle maminky na procházce s kočárkem většinou dělají? Mohou se procházet, přemýšlet si nad svými věcmi, poslouchat hudbu, nebo když miminko usne, tak si sednout na lavičku a číst si.
Tohle všechno je moc fajn! Ale prožívat tohle každý den (zdůrazní)… Když se narodila Ella, zjistila jsem, že tohle pro mě není. Že kdybych měla takhle trávit každý den, tak se brzy zblázním. Tak vznik-nul Strollering. (směje se) Je to sice procházka, ale „tak trochu jiná“…
Dostáváme se k samotnému projektu. V čem je tedy tvoje procházka s kočárkem jiná?
Je postavená na principech sportovní dynamické chůze. Protože to není (zdůrazní) běh ale chůze coby tělu nejpřirozenější pohyb, je naprosto bezpečná pro tělo, klouby a šlachy každé maminky po porodu. Je ale dynamická (usmívá se), to znamená, že se při ní maminky zapotí. Záměrně! (směje se) Chodíme ve svižném tempu, které postupně zvyšujeme a které prokládáme různými kardiocviky a cviky na protažení těla. A pak samozřejmě cvičíme i s dětmi samotnými, aby se to líbilo i jim. (usmívá se)
Zároveň se maminky učí správně chodit a našlapovat. Když se totiž odrazí od špičky, získají potřebnou rychlost, aby byla chůze dynamická… Pracujeme také s vědomým dýcháním a zapojováním a posilováním svalů pánevního dna a celého hlubokého stabilizačního systému.
Na samém počátku projektu Strollering stála nejenom tvoje sportovně aktivní minulost a narození dcery Elly, ale především krize, do které ses dostala. Můžeš o tom říct víc?
Asi bych měla říct, že i když jsem vystudovala sportovní školu, nikdy jsem se sportem neživila – pracovala jsem v kanceláři a sportovala si ve volném čase. Pak se ale narodila Ella a já se najednou dostala do naprosto nové situace, na kterou, jak jsem zjistila, jsem nebyla dostatečně připravená.
Nevěděla jsem, že i přesto, že se mi narodí milované miminko, se budu cítit, že nemám vlastní seberealizaci. Ale ono to ani nejde! Nejde popsat, jakou obrovskou změnou pro váš dosavadní život představuje mít dítě. To se musí prožít na vlastní kůži! Jen mi přijde, že se o tom dostatečně nemluví a nepíše… V dnešní době je totiž běžné, že ženy rodí po třicítce, takže už mají v osobním i pracovním životě něco za sebou. A mateřská dovolená je najednou postaví před otázku, co teď budou dělat – kromě péče o své dítě?
Myslíš, že si ženy dostatečně neuvědomují, co všechno bude v jejich životě jinak, když se rozhodnou mít miminko?
To ne. Samozřejmě počítají s nočním vstáváním, přebalováním, krmením… (usmívá se) Ale nikdo je nepřipraví na to, co na mateřské budou dělat. Vezmi si: do té doby, řekněme od svých dvaceti, takže nějakých deset let, se žena pohybuje ve „svém“ prostředí, které jakž takž zná, má práci, partnera, byt…
A teď přijde miminko…. A mít dítě je skvělé, je to nádherný bonus od života, a když navíc vznikne z lásky…! Ale ženě se najednou změní celý její dosavadní svět, který znala a ve kterém uměla „chodit“. V jednom článku jsem použila přirovnání, na které řada lidí reagovala negativně, ale je to pouze přirovnání, jako kdybys teď dostala nádherné, slaďounké štěňátko a řekli ti: Tak a teď se o něj budeš tři roky starat o něj a o domácnost a nebudeš dělat nic jiného. A budeš při tom šťastná z toho, že ho češeš a chodíš s ním na procházky a to je celé tvoje naplnění.
Samozřejmě existuje spousta žen, pro které právě tohle smysl života JE! Pro mě to ale seberealizace nebyla. Myslela jsem, že se z toho zblázním… A trvalo mi dost dlouho, než jsem na to přišla! Že právě tohle (zdůrazní) stojí za tím, proč jsem nespokojená a uvnitř napjatá a protivná na svého muže!
Věřím, že to byl pro tebe jako ženu asi velký tlak. Na jedné straně šťastná, že máš dítě, a na straně druhé frustrovaná, že někde uvnitř zase tak šťastná nejsi…
| Přesně! Právě proto jsem hledala, co se to děje, protože jsem se rozhodně necítila nešťastná nebo nenaplněná vůči Ellince! Tak vůči čemu?! Nakonec jsem to objevila… (usmívá se) A co na tom bylo a je překvapivé a zároveň neskutečně posilující, je fakt, že potom, co jsem tohle téma vynesla ven a začala o něm víc mluvit, spousta žen zareagovalo, že jsou na tom úplně stejně…
Mně samotné to hodně pomohlo, protože jsem do té doby žila v domnění, že jsem špatná máma, když mám tyhle pocity a když mi nestačí mít zdravé dítě a potřebuji něco víc. To s tím ale nemá vůbec nic společného, to jsou dvě naprosto odlišné věci! Protože i jako mámy jsme pořád lidi a potřebujeme mít svoje sny a vize! |
 |
Takže jakmile jsi objevila tuhle spojitost, ledy se hnuly a na scénu přišla „tak trochu jiná procházka“?
Tak nějak. (směje se) Když mi tohle došlo, spadla ze mě obrovská tíha a teprve tehdy jsem si začala mateřskou užívat! A díky tomu se teď také na ni dívám jinak: Jaké velké štěstí my, ženy máme, že máme možnost mít v životě dva, tři roky čas, kdy můžeme zjistit, co chceme v životě skutečně dělat!
Jde o to podívat se na to z jiného úhlu pohledu. Což je na jednu stranu pravda; nemáme to lehké, i proto, že je podle mě naše společnost v tomhle postavená na hlavu, co se podpory státu a rozložení péče o dítě mezi ženu a muže týče. To by ale bylo na jiný rozhovor…
Jak to myslíš, že má žena čas zjistit, co chce v životě dělat? Jak jsem slyšela, označení mateřská „dovolená“ není tak úplně výstižné, co do smyslu slova „dovolená“…
Řada žen se v tom našla, cvičení se jim tak zalíbilo, že se přihlásily na školení a teď jsou samy lektorkami Strolleringu! V České republice je už celá stovka lektorek, které organizují hromadné aktivní procházky pro jiné maminky! (usmívá se)
Jiné ženy zase objeví, že se jim vlastně líbí práce s malými dětmi, a tak se začnou zajímat třeba o jógu pro děti natolik, že se stanou jejími lektorkami. Jiné maminky objeví, že je jim daleko bližší práce s dospělými, s rodiči dětí, se kterými se na lekcích potkávají, a začnou se profilovat tímto směrem, práci s dospělými.
Nikdy nevíš, co o sobě ještě nevíš. (směje se)
Co dává Strollering maminkám, už víme. Co dává dětem samotným?
Dětský kolektiv, děti se spolu postupně seznámí a pak se na svoje kamarády těší! Ellinka sama se pak už začala ptát: Mami, kdy už půjdeme cvičit? (smích) Děti také vidí, že se s mámou zažije spousta legrace i jinak než při klasickém hraní. Navíc si zvykají, že hýbat se je normální! A také vidí, že v parku se dá dělat spousta zajímavých věcí a nejenom krmit kachny nebo si stavět bábovky z písku. (usmívá se)
A co až děti odrostou kočárku, co s nimi dál? A potažmo co dál aktivní maminky?
Pro větší děti jsem loni na podzim spustila projekt Hrajte si cvičením. Snažím se totiž maminky vést k tomu, aby cvičily s dětmi. Vím, že je hodně těžké najít si během dne půl hodinu na cvičení, navíc když máte děti.
Ale zase to je jenom úhel pohledu, který je možné otočit a udělat z toho, že máte malé dítě, výhodu: Cvičit s ním!
Náš tip:
Čtenářky-maminky, kdybyste chtěly zažít „tak trochu jinou procházku“ na vlastní kůži, podívejte se na stránky Strollering.cz (http://www.strollering.cz/), kdy a kde ve Vašem okolí se takové právě konají. Čtenáři-tatínkové jsou samozřejmě vítáni také!
A pokud máte rády/rádi výzvy, nenechte si ujít patnáctou hodinu odpolední v neděli 13. dubna – tehdy se totiž koná už třetí ročník Závodů kočárků – lokaci si můžete vybrat ze třiceti míst po republice. Tak hodně štěstí a rychlé nohy!
Pár slov na závěr – který vlastně žádným závěrem není, spíše naopak:
O Editě jsem věděla, že jí je blízkých několik životních kréd, mimo jiné mně velmi sympatických. „A jaké krédo je pro tebe právě teď aktuální ze všech nejvíc?“ ptám se. Čekala jsem vše – ale odpověď, jaká přichází, ne. Její poselství je až příliš silné na to, abych si ho nechala jen pro sebe. Je to velmi pohnutý příběh, proto uvádím jeho zkrácenou podobu – celý si můžete přečíst na Editině blogu:
„Třicátého prosince jsem přišla o miminko… Přestalo mu u mě v bříšku bít srdíčko… Teď už o tom můžu jakž takž mluvit, i když to pořád bolí… Naučilo mě to spoustu věcí, třeba to, jak my jako lidi neumíme být empatičtí! I když tak moc chceme druhým pomoci, vlastně to neumíme! Řeči jako „Hele, příroda ví, co dělá“, „Buď ráda, že se to stalo tak brzo“ nebo „Neboj, za dva měsíce budeš určitě zase těhotná!“ ženě v takové chvíli vůbec, ale vůbec nepomohou! Tyhle věty ji uzavírají a ona se cítí, že je sama. A to je to poslední, co v té chvíli potřebuje: Mít pocit, že je na to sama…
A to krédo? To mi přineslo samotné miminko: Když jsem se probudila z narkózy, první myšlenka, kterou jsem zachytila, byla: Dokud ti bije srdce, tak žij, mami!“ /Edita Berková/