Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Pokračování rozhovoru s mezinárodní koučkou, spisovatelkou a tvůrkyní on-line programů Evou Paclíkovou na téma zdraví a tvoření vlastní reality. Mimo jiné se dozvíte, proč je dobré být si po celý den vědom své vlastní sebemluvy a jak nestát svým snům v cestě. A protože vás kromě zdraví zajímají i vztahy, dotkneme se i jednoho lehce kontroverzního tématu: Máme právo zasahovat do reality druhého člověka a přát si zlepšení konkrétního vztahu?
Pokud jste nečetli první díl rozhovoru, připomenout si ho můžete zde: Přesuň se do reality, kde už jsi zdravý (rozhovor s Evou Paclíkovou)
Co nám vlastně, Evo, ve změně toho, co si přejeme, nejvíce brání?
To je velmi dobrá otázka. Především je to navyklý způsob myšlení. Zvyk je jako ta železná košile a lidé moc změnu rádi nemají. Zvyknout si můžete i na nemoc, a pak je těžké uzdravit se a vidět se jinak, vnímat se opět jako zdravý člověk. Lidé se s nemocí ztotožní a přijmou ji jako svoji identitu. Ale řekla bych, že je toho víc. Máme spoustu strachů a zvyků. Myslím si, že největší brzdou všech lidí je strach vystoupit z řady, být jiní. A to teď nemyslím rovnou být jiní než většina populace, ale třeba v rodině. Mluvím teď i o sobě. Již před mnoha lety jsem měla sen, vydělávat i když spím, být finančně nezávislá. Možná proto, že jsem ze čtyř dětí a velké rodiny a peníze prostě moc nebyly. I to byl jeden z důvodů, proč jsem před sedmnácti lety odjela do Londýna, naučit se anglicky a vydělat nějaké peníze. Po třech letech jsem toho měla tak nějak dost a hledala dál. Tehdy jsem se začala mnohem víc zajímat o mysl, hypnózu a vnitřní změnu. Až po letech snažení vydělat si dost peněz, abych nemusela žít, jak se říká z ruky do huby, jsem zjistila, že můj největší blok, dokonce větší než „nejsem dost dobrá/dostatečná“, který máme podle mě všichni, je „mám strach mít se dobře, když se naši zas tak dobře nemají“. Tedy jsem se strašně bála být jiná než moje rodina a lidé kolem mne a ti prostě moc peněz neměli. Vím, že se dnes bavíme spíš o zdraví, ale peníze jsou u lidí hned za vztahy na prvním místě.
S většinou svých klientů řeším vztahy, pak jsou hned na řadě finance a pak zdraví. Ne že by o zdraví zájem lidé neměli, ale to většinou řeší, až když je vážně pozdě. A u peněz a vztahů bývá největší strach lišit se. S nejednou klientkou jsme během koučinku objevily strach být šťastná, když jsou kolem ní všichni nešťastní. Nebo mít peníze a finanční svobodu, když kolem ní všichni dřou a peníze nikde.
Splní se vlastně všechna naše přání?
Ne, bohužel ne. Ale ne proto, že by to nebylo možné. Je to proto, že nevěříme, že by to pro nás možné bylo. Všechna naše přání jsou v podstatě splněná už ve chvíli, kdy daná touha vznikne. Naším úkolem je vlastně naladit se na dané přání, vnímat jej jako splněné, a pak uhnout z cesty, aby mohl vesmír doručit.
Jakou roli hraje v celém procesu naše podvědomí?
Zásadní. Vše, co je uloženo v našem podvědomí, se v našem životě buď děje anebo dít bude. Podvědomí je jako projektor, který na plátno života posílá to, co je v něm uloženo. A právě proto se někdy lidem nedaří vystoupit ze zóny zvyku. Jejich život je téměř totožný s tím, který žili jejich rodiče, a to samé se týká zdraví. Jakmile má někdo v rodině cukrovku, je velká šance, že jí bude mít také. Podle mě to ale není proto, že je to v rodině, ale protože tento člověk je na to odmala připravován, je to zapsáno v jeho podvědomí. Je tady ta šance, že může mít cukrovku. „Máme to přeci v rodině“. To je věta, která mu běhá hlavou.
Proč je důležité všímat si během dne i vlastní „sebemluvy“?
Protože sebemluva, tedy naše myšlenky a vnitřní dialogy, vytváří naši realitu a často přebije vše, co jsme si představovali ve vizualizaci. Dá se říci, že když začneme pozorovat naši sebemluvu, vidíme přesně to, co se děje v našem podvědomí. Vizualizace má sílu začít naše podvědomí přepisovat během pár desítek minut. Jenže když pak celý den chodíme a myslíme na to, jak jsme nedostateční a nikdy ničeho nedosáhneme. Našim se také nedařilo a celá rodina je prokletá nebo cokoli jiného, pak tím rušíme veškerou naši vizualizaci. A to je právě ten důvod, proč jsou lidé, kteří mi píší a tvrdí, že jim to „nefunguje“. Lidé si neuvědomují, že tvoří 24/7, tedy neustále, 100% času. Není to o tom, že si teď něco vizualizuji, a tedy tvořím svůj život. A pak jdu do práce a svůj život už netvořím. Tvořím stále, tentokrát skrz svoji sebemluvu, o které lidé často ani nemají tušení, protože se víc dívají kolem sebe a na druhé lidi, než aby se podívali dovnitř, co se děje v jejich vnitřním světě.
Jedna věc mi u Vás přijde trochu kontroverzní. Říkáte, že je možné si přát a vizualizovat lásku a vztah s konkrétním člověkem. Opravdu můžeme zasahovat do reality druhého člověka?
Musím se usmát. Před pár lety bych já sama měla skoro strach, že můžu někomu ublížit a zasahovat mu do reality. Dnes je mé myšlení někde úplně jinde. Podle mého názoru záleží, kde se člověk ve svém myšlení nachází a jaká jsou jeho přesvědčení. A mé myšlení je dnes nastaveno na to, že já mám svoji bublinu, svoji realitu, ve které jsou všichni kolem mne jenom mým zrcadlem. Jsou ve mně zakořeněni, a tedy je ovlivňuji neustále a ve všem. Oni vlastně ani nemají šanci dělat cokoli beze mne. Ať se mi to líbí nebo ne. Tomuto tématu se hodně věnuji ve své nové knize.
Může se to zdát kontroverzní, jenže když pak člověk začne vidět příklady toho, jak druhé lidi skrz své myšlení ovlivňuje, tak nejprve dostane až strach. To je opět nejenom moje zkušenost, ale i mnoha mých klientů. Najednou vidíte, jak pár „hloupých“ myšlenek změní toho druhého k nepoznání. Většinou to děláme v negativním smyslu, ale protože většina lidí není vědomými tvůrci, tak jim to ani nepřipadá, nepozastaví se nad tím a ihned si řeknou: „No jo, to je ale člověk, podívejte se, jak se ke mně zachoval.“ Mají pocit, že se k nim ten člověk nechová dobře, protože je od nich oddělen a má svoji svobodnou vůli. Jenže ono je to přesně naopak, ten druhý člověk ve vaší realitě svobodnou vůli nemá. Pokud by to tak bylo, pak by vaše negativní myšlení o něm nemělo na váš vzájemný vztah žádný vliv. Ale protože ho vaše myšlení zásadně ovlivňuje, pak jste to vy, kdo ho svým myšlením „změnil“. Najednou se k vám již nechová hezky nebo s vámi dokonce ani nechce být.
Každý člověk v mé realitě vlastně neexistuje, existuje pouze díky mému vědomí a je jen odrazem mého vnitřního světa. Podle toho se chová, ke mně i k jiným lidem. Závisí tedy na mě, jaký ten člověk bude. Já ho ovlivňuji ve 100% případů dle svého smýšlení o sobě, o něm a o lidech všeobecně. Když o něm budu smýšlet špatně, ten člověk se ke mně nebude chovat hezky. Je to proto, že ho tak vnímám. Stejně jako dokážu lidi „změnit“ negativně a odpudit je, tak je díky svému myšlení mohu „změnit“ pozitivně a přitáhnout zpět. Jediný člověk, kterého ve skutečnosti měníme a ovlivňujeme, jsme my sami. Měníme své myšlenky, a tím měníme lidi kolem sebe. A to jen dokazuje, že existujeme pouze my a ti druzí jsou na nás vlastně závislí.
Co bych opravdu ráda zdůraznila je, že já nezasahuji do reality druhého člověka. Já mám svoji realitu, ve které jsou všichni kolem mě mým odrazem, a tedy je ovlivňuji svým vlastním myšlením a oni pak mají své bubliny, své reality, které jsou na mé realitě nezávislé a jsou od ní oddělené. To už je kvantová fyzika, které se věnuji i v knize, protože je pro pochopení toho, jak ovlivňujeme druhé lidi důležitá. Podotýkám, že nejsem expert na kvantovou fyziku, ale i mně logikovi před lety pomohlo určité věci lépe pochopit. Díky svým myšlenkám píšeme příběh svého života a také příběh svého vztahu s konkrétním člověkem.
Pracujete jako koučka a sama se tzv. zákonu přitažlivosti a tvoření reality věnujete spoustu let. Podělila byste se na závěr o Vaši nejzajímavější zkušenost nebo zkušenost Vašich klientů?
Já dnes vnímám tolik věcí jako zázrak, že je těžké vybrat jeden nebo dva. Ono také záleží, jak se podíváme na slovo zázrak. A vždy záleží na tom, kdo se dívá spíš než na tom, na co se díváme. Já osobně zažívám se svými klienty zázraky každý den. Vidět je, jak nevěří, že by mohli být šťastní a po pár týdnech koučinku jsou jako znovuzrození, šťastní, a hlavně vnitřně spokojení, to samo o sobě je zázrak. Když vám přijde na koučink člověk, který vám prozradí, že mu lékař napsal antidepresiva a on už několikrát myslel na sebevraždu a po pár týdnech vám děkuje, jak je šťastný a spokojený se svým životem a sám se sebou a začne vám vyprávět své malé i větší úspěchy, kdy si něco jen představoval a ono se to splnilo, tak to je pro mne ten největší zázrak a já mám to štěstí, že díky svým klientům tyto zázraky zažívám opravdu denně.
Mnoho mých klientů si přitáhlo zpět svého partnera, a i když je to pro někoho kontroverzní téma, já vidím jejich vnitřní změnu a ta je vždy mnohem důležitější než samotný návrat partnera. Navíc lidé se k sobě vracejí, aniž by znali zákon přitažlivosti nebo na sobě jakkoli vnitřně pracovali, ale nad tím se nikdo nepozastaví. Vždy když mám novou klientku, která chce zpět svého partnera, tak jí říkám: „první koho vám vrátíme zpět jste vy sama, pak sama uvidíte, koho budete chtít“. Protože když odejde partner, tak to nikdy není o něm, ale o nás a ten, kdo odešel, jsme byli jen my sami.
Pro mě je opravdu největší zázrak, když se do sebe lidé zamilují a začnou žít spokojený život, ve kterém se cítí dostateční a milovaní, ať už se k nim někdo vrátí nebo ne. Protože začnou být spokojení sami se sebou a sebeláska je základ. Těch příběhů bych mohla zmínit hodně.
U mne samotné to byl návrat k sobě. I já trpěla depresí a v jednom životním období uvažovala o sebevraždě. Za těch posledních šest let jsem toho vytvořila hodně, své vlastní podnikání, které mě naplňuje a baví a neustále mě podněcuje k další tvorbě. Vnitřní práce je vlastně způsob života a já považuji za zázrak, že jsem se ze šedé myšky plné strachů a obav stala oblíbenou koučkou, která má svoji „online rodinku“, která jí má ráda. Já to z těch lidí cítím a je to krásné. Vytvořila jsem si finanční nezávislost, jsem zdravá, mám krásný vztah. Dříve by se mi o takovém životě ani nesnilo. Je mi hlavně dobře se sebou, jsem se sebou spokojená, a dokonce jsem na sebe pyšná. Nejsem perfektní, ale cítím se být vnitřně krásná, a to mi dřív chybělo. Pořád jsem si něco vyčítala, že nejsem dobrá dcera, nejsem dost inteligentní a nevím, jaká ještě. Dnes vím, že jsem dobrá dcera, možná ne nejlepší, ale své rodiče miluji a respektuji. Dnes neusiluji o to zalíbit se druhým, ale chci být sama sebou, a to se mi myslím daří.
Pokud bych měla zmínit úspěchy svých klientů. Většina by zněla hodně podobně jako ten můj, který jsem právě popsala. Mí klienti získávají zaměstnání, o kterých se jim ani nesnilo, jejich finance rostou, vztahy se zlepšují. Většinou mi reportují hned po prvních dvou třech koučincích, jak jim okolí říká, že jenom září, jestli nejsou zamilovaní. Vždy se tomu smějeme, protože se zamilovávají do sebe a svého života a lidé kolem to cítí a vidí, což je krásná zpětná vazba. Ten největší zázrak v poslední době je těhotenství jedné z mých klientek, která měla mnoho přesvědčení, jež jí bránila v tom, aby otěhotněla. A to jedno nejčastější bylo, v sedmatřiceti letech jsem moc stará, abych kdy otěhotněla.
Moc Vám, Evo, děkuji za rozhovor a přeji vše dobré.
Webová stránka Evy Paclíkové www.lawofattraction.cz