Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Velký exkluzivní rozhovor s Jiřím Charvátem pro Celostní medicínu je tady! Stand-up komik, básník, spisovatel a moderátor Jiří Charvát je dvojnásobným mistrem České republiky ve Slam poetry a jeho blog byl v roce 2017 nominován na cenu Magnesia Litera. Jiří se vyjadřuje i k tématům osobního rozvoje a začíná být u nás čím dál populárnější.
„Tykání, nebo vykání?“ – „Tykání,“ vypálil Jiří velmi spontánně – ostatně tak, jak má ve zvyku. A náš rozhovor mohl začít.
Jiří, za Tvé velké přednosti pokládám otevřenost, flexibilitu a hravost. Jak to děláš, že jsi ochotný každé ráno nebo snad i každý okamžik vytvářet svůj život nově, od znova?
„Nevím, jestli je to ochota. Spíš je to něco, čeho jsem si všimnul. Každý okamžik je úplně nový. Když si ráno sedám k meditaci, mysl by hádala, že to bude to samé jako včera. Týpek se zavřenýma očima sedí na polštáři. Ale když jsi opravdu pozorný, vidíš, že je to jiné nejen každý den (jiná nálada, jiné myšlenky, jiné zvuky…), ale i z vteřiny na vteřinu. Když si opravdu všímáš, každá vteřina je nová. Řekl bych, že je to zvyk si všímat.
Zjistil jsem, že když chce být člověk tvůrčí, je to ta nejúčinnější taktika. Nepředpokládat, ale všímat si, co přichází. A to nejen při improvizaci, ale i při tvůrčí činnosti, kterou je potřeba vysedět. Knížku nenapíšeš tak, že ji předpokládáš. Musíš si sednout, všímat si okamžik za okamžikem, co se ti děje v hlavě, a pochytat to do písmen.
Někdy se tomuhle životnímu a tvůrčímu přístupu říká mysl začátečníka. Nastavíš si nějaký rámec, ale pak už si jen všímáš a necháš se to dít. Proto dovede být hodina ve Wordu zábavnější než hodina na Facebooku. Ani ve Wordu totiž nevíš, co bude.“
Co vidíš, když zavřeš oči?
Proč jako dospělí už nejsme obvykle tak zvědaví?
„Prvním důvodem je škola. V té jsme si spojili učení se něčeho nového se stresem a ohrožením vlastní sebehodnoty. Když se člověk učí něco nového, tak mu to nejdřív nejde a dělá chyby. To dá rozum. Právě to je podstatou učícího procesu. Zkoušíte, selháváte, optimalizujete. Škola v nás zakořenila strach z chyby. Za chybu je stupeň dolů, posměch spolužáků a pokárání od rodičů. Proto pro nás může být dokonce i jenom dozvídání se nových věcí nepříjemné. Když si čtu něco z oboru, který mi není blízký, cítím v sobě nekomfort, protože tomu úplně nerozumím. Automaticky mi naskakuje, že jsem hloupý, nedostatečný. Je pro mě daleko příjemnější číst si o něčem, v čem už jsem zběhlý. Takhle se držím ve své komfortní bublině toho, co už vím, místo abych byl zvědavý, co všechno tam venku ještě je.
Druhým důvodem je podle mě to, že aby se člověk nezbláznil, musí si z chaosu světa vytvořit nějaký svůj řád. Tenhle řád je čistě jeho výtvorem, ačkoli ho považuje za realitu danou zvenku. Člověk potřebuje vědět, jak to je, protože v nejistotě a nesmyslnosti trpí. Když už si nějak poskládal, jak to je, nechce si to za žádnou cenu nechat měnit/bořit, protože to ho vrhá zpátky do muk nejistoty. Proto ten zásadní důvod, proč nejsme zvědaví je: strach. Že bychom se dozvěděli něco, kvůli čemu bychom si museli zase pracně přeskládávat svět. Jenže právě tohle neustálé přeskládávání je život. Poznávání. Zkoušení nového. Zahazování toho, co už nefunguje.“
Pojďme trochu k jinému tématu. Oslovilo mě, jak systematicky a účelně pracuješ na proměně svých zvyků. I v kontextu Celostní medicíny je to velké téma: Jak si nové, zdravé zvyky vybudovat?
„Když jsem odešel z práce a přišel o režim daný zvenku, můj den se rozplizl do jednoho velkého neforemného blogu. Byl jsem neorganizovaný, věnoval jsem se tomu, co mě zrovna cvrnklo přes nos, přestal jsem směřovat a začal se propadat do chaosu. Vyhovoval jsem nahodilým přáním lidí okolo a začal ztrácet svůj vlastní příběh. Negativně se to promítalo do mojí produktivity, nálady a vztahu k sobě i ostatním.
Došlo mi, že pokud se chci opravdu stávat tím, čím chci být, neobejdu se bez pravidelnosti, soustavnosti a konzistence. Jinými slovy: potřebuji zvyky. Člověk je chumel zvyků. Neexistuje lepší prediktor toho, co dneska uděláš, než to, co jsi udělal včera.
Jaký chceš být? Chceš mít v mysli větší klid? Začni každý den meditací. Chceš si zlepšit vyjadřovací schopnosti, a když už se ti má něco honit hlavou, chceš, aby to byly zajímavé a inspirativní myšlenky? Čti v MHDčku knížky. Chceš se každý den profesně posunout o krůček dál na cestě, kterou chceš jít? Vytvoř si zvyk nerušené hluboké práce a začínej úkolem, ze kterého máš největší bobky. A tak dál.
Já jsem naštěstí na tuhle obrodu nebyl sám, protože jsem objevil aplikaci Fabulous na budování zvyků, na které spolupracují behaviorální ekonomové z Dukeovy univerzity. A behaviorální ekonomové znají triky mozku. Vědí, co na tebe mozek zkouší, a vědí, jak ho přechytračit.
Díky Fabulous jsem si poskládal den z mnoha užitečných rituálů. A tyhle rituály zase den za dnem poskládávají mě. Dělám věci, které mi dřív připadaly nemyslitelné: medituju, běhám, cvičím, vedu si sebereflektivní deníčky, nejím cukr. A stávám se tím, čím jsem si vybral.
Vytvářet si každý okamžik od znova je sice pěkné, ale nechci každých 15 minut od znova přemýšlet, jakou další věc je pro mě teď nejužitečnější udělat. Rituály a zvyky jsou mapa, která mi připomíná, kam jdu a drží mě na cestě. Šetří mi mentální energii, která by padla na rozhodování, a zbývá mi jí pak víc na všímání a tvoření.
Pak je tu ještě jemnější úroveň: mikrozvyky. Dostanu se třeba při psaní do slepého bodu, drhne to, nevím, jak dál. Chci zatnout zuby a pokračovat, ale cítím odpor. Mám chuť si ulevit odskočením na Facebook. Všimnu si toho. Když zatnu a pokračuju, je zítra větší šance, že zase zatnu. Že se naučím tyhle okamžiky překonávat a pokračovat v psaní. Když si odskočím na Facebook, vyplaví se mi dopamin, odmění mě a zítra bude volání Facebooku ještě silnější. Kterou neuronovou dráhu chci posílit a kterou oslabit? Jakým člověkem chci zítra být?
No a tou nejjemnější úrovní, na které už začínáte fundamentálně přepisovat sebe sama, jsou návyky přemýšlení. Vyhovuje mi, jak přemýšlím? Je pro mě tahle myšlenka užitečná? Zase mě napadla. Co s ní? Je možné ji nechat jít? Je možné ji nahradit jinou, laskavější? Co je pro mě užitečné myslet si o sobě a o světě, aby mi tu bylo líp? Přemýšlíte o svém přemýšlení. Posilujete žádoucí. Redukujete nežádoucí. A žasnete, jak se vám vaše zkušenost (čili vy a realita) mění před očima.
Na téma zvyků doporučuju fascinující knihu Charlese Duhigga Síla zvyku.
Jak přesně Tvá každodenní ranní meditace vypadá?
„Meditace tak, jak se do ní dostávám, spočívá v podstatě ve střídaní „mentálního konání“ a „nechání jít“ podle toho, kdy je co třeba. Vysvětlím:
Fáze 1: Tvá mysl se vydá na procházku.
Fáze 2: Metapozornost. Všimneš si toho. Ah! Zase jsem se ztratil v myšlenkách.
V tuhle chvíli konáš. Ovládneš svou pozornost a vrátíš ji k dechu.
Pak je potřeba udělat ještě dvě věci:
Nechat jít jemný negativní pocit zklamání ze sebe, že mysl zase odvandrovala.
A další věc, kterou musíš nechat jít, je: pocit snažení, který byl součástí navrácení se k dechu.
Čili úplně ve zkratce je ta formulka: Myšlenky. Metapozornost. Mínus negativní pocit. Mínus úsilí. A je to: jsi v TEĎ.
Když se tohle zadaří, může nastat kýžený meditační stav, a sice: já zmizí. Spočineš v nefragmentované nedualistické nesnažící se všímavosti. Zjistíš, že tu ve skutečnosti není nikdo, kdo k meditaci usedá. Zůstane jen zkušenost samotná, která je zároveň vším a ničím. Ne nadarmo se říká: „Největší překážkou v meditaci je meditující.“
Začátečníkům doporučuju aplikaci Headspace, která obsahuje balíčky vedených meditací zaměřených vždy na nějaké konkrétní téma. Od soustředění přes sebevědomí a vděčnost až třeba po vyrovnávání se s rakovinou. To je pro konceptuální mysl, která potřebuje nějaký cíl, pro začátek dobré. Pak přesedlat třeba na aplikaci Waking Up od filozofa a neurovědce Sama Harrise, který vám udělá díru do hlavy a hlavně do já. Potom v tichu. A potom už… kdykoli kdekoli.“
Web Jiřího Charváta: https://iwrite.cz/
Jiří Charvát na MALL.TV: https://www.mall.tv/jiri-charvat
Pokračování rozhovoru příště.