Chronické a autoimunitní nemoci

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Je dobré, že naše společnost komunikuje s lidmi, ti nám píší příspěvky, chodí si o radu do poradny. Jedna čtenářka dokonce podala návrh na téma tohoto článku. Píše: „Chorobou naší společnosti je bída, nezaměstnanost a bezdomovectví a neustálé zvyšování duševních chorob a rakovin. Jsme jeden organismus – celek a tyto choroby zametáme pod koberec. Jak je léčit dřív, než nás sežere rak jako celek?“

Protože s lidmi, kteří mají diagnózy chronických a autoimunitních chorob, pracuji mnoho let, musím konstatovat, že příčiny jsou mnohem hlubší a krutější, než naše čtenářka uvádí. Například bída, nezaměstnanost a bezdomovectví jsou také jen následky. Jsou urychlovači těchto nemocí. Základ nemoci si každý takto nemocný člověk vytvořil někde v hloubi své duše a v duchovní prázdnotě a často na něj přechází jako „dědictví“ předků…

 

Zamyšlení nad výrokem

Ale chtěl bych se zamyslet nad výrokem naší čtenářky, že tyto choroby zametáme pod koberec…

 

Příklad revmatoidní artritidy

Tak například: Pacientce byla stanovena diagnóza revmatoidní artritidy. Klasický postup zařadil tuto nemoc do rubriky autoimunitní – revmatoidní. Laboratorní hodnoty to potvrdily a byla nastavena léčba imunosupresí a protizánětlivými léky.

 

Jenže pokud nad tím budeme přemýšlet a zamyslíme se nad laboratorními nálezy, které potvrzují diagnózu, zjistíme, že ty výsledky nám pouze ukazují, jak naše tělo reaguje, jaké pochody se tam dějí. Ale nevysvětlují nám, proč se tak děje.

 

Jsou přítomné vysoké revmatoidní a imunitní hodnoty, je přítomen zánět, pacient trpí bolestí. Ano, lékař přichází s léčbou, která toto zastaví. Pacientovi se uleví.

 

Jenže podstata toho, proč tak tělo reaguje, se tím nevyřešila, a pokud podstata pokračuje dále, je jen otázkou času, kdy se nemoc projeví znovu. A lékaři to pochvalně sami říkají – dosáhli jsme remise – pacientko, jste v bezpříznakové fázi, a když budete užívat tyto léky dále, remise bude pokračovat a doufáme, že se nemoc nevrátí.

 

A tento stav u jmenované pacientky trval skutečně několik let, revmatoidní artritida přestala obtěžovat, jenže ouvej – objevila se rakovina.

 

Pochopitelně byla pacientka přesunuta z revmatologie na onkologii, kde se v lékařské zprávě píše: Pacientka léčena pro revmatoidní artritidu, nyní ve fázi remise. A následuje popis nálezů, které potvrzují rakovinu.

 

Tento bod lze chápat jako zametání pod koberec. Je totiž jasné, že obě nemoci spolu souvisejí. Základem je problém imunologického systému, který z určitých důvodů nedovede správně pracovat, nedokáže rozlišovat, co je pro tělo dobré a co je pro ně špatné, a v této nejistotě si začne tvořit protilátky, které obracejí svou pozornost na synovii kloubu – a tam vznikne zánět. Byla nasazena léčba, jak jsem uvedl výše, která zastavila zánět a poplašenou imunitu, ale vlastní podstata, že ona imunita nedokáže správně rozlišovat, co je pro tělo dobré a co špatné, zůstala, a je dokonce pravděpodobné, že imunosuprese tuto podstatu ještě více zaslepila.

 

U každého člověka se tvoří rakovinné buňky a náš imunitní systém je rozpozná a zlikviduje je. To se děje běžně a vůbec to netušíme. Jenže v tom případě, že imunita je slepá, rakovinné buňky nerozpozná, ba umožní jim, aby se rozmnožily, a důsledky si každý domyslí sám.

 

Nyní jde však pacientce o život. Nastává úplně stejná situace jako na začátku revmatoidní artritidy.

 

Je stanovena diagnóza a potvrzena nálezy o tom, jak tělo reaguje, doloženo histologií, rentgeny, magnetickou rezonancí. Vzniklý obraz je perfektně popsán. Ale podstata o tom, proč tak tělo reaguje, opět není zpracována, ani není řešena… Následuje operace, chemoterapie, ozařování – a konstatování ´jsme v remisi´, nebo ´je nám líto, ale proces již nedovedeme zastavit´. A „zametání pod koberec“ je v mnoha dalších případech.

 

Příklad autoimunitní sklerodermie

Jiná pacientka trpí autoimunitní sklerodermií a podle podobného, výše popsaného postupu se její nemoc posunula k poničení ledvin a nyní musí dojíždět na dialýzu.

 

Příklad autoimunitní poruchy štítné žlázy

Mnoho, mnoho pacientek zápasí s autoimunitní poruchou štítné žlázy a podstata není řešena, s tvrzením lékaře, že autoimunitní podstata se nedá léčit, a pacientka je tedy léčena pouze udržovací terapií, a to tak, že je do těla dodáván umělý hormon, který si nemocná žláza sama nedovede tvořit v důsledku autoimunitního zánětu, anebo je tvorba hormonu tlumena v tom případě, že si ho „autoimunitní“ žláza tvoří hodně. Po jisté době je nemocná žláza vyoperována…

 

Příklad dětské cukrovky I. typu

Velkou kapitolou je problematika kolem dětské cukrovky – DM I. typu. Základem je opět autoimunitní princip – protilátky napadají beta buňky slinivky, která nedokáže produkovat inzulin.

 

A jde často o čas: Když se projeví vysoká hladina cukru v krvi a klinické projevy nemoci, to je již hodina dvanáctá.

 

„Zametání pod koberec“ spočívá v tom, že se problém řeší pouze v rámci diabetologie – inzulinem, dietou, perfektně vypracovaným programem pro diabetiky, ale ona imunologická příčinná okolnost se neřeší.

 

Mnohdy, při včasném stanovení cukrovky, ještě nejsou buňky slinivky zcela zničeny a ještě dokážou svůj inzulin částečně tvořit. Tomuto stavu se pomůže umělým inzulinem – to je bez diskuse, stav se kompenzuje. Pokud však imunologická podstata pokračuje, dokončí „autoimunita“ své „dílo“ – tj. definitivně buňky slinivky zničí. A pak už skutečně není jiné léčby, než trvale píchat inzulin…

 

Příklad kombinace autoimunitního zánětu štítné žlázy a autoimunitního úvodu DM I. typu

Často jdou ruku v ruce autoimunitní zánět štítné žlázy a autoimunitní úvod DM I. typu, neboť oba orgány (ŠŽ a slinivka) jsou si svou strukturou podobné jako dvě sestry.

 

Praktických příkladů bych zde mohl jmenovat spousty, ale nechtěl bych, aby z mého referátu vyznělo, že za všechno může klasická medicína, která neřeší příčiny a zaměřuje se jen na následky.

 

Otázka postoje

Každý pacient je se svým tělem stále, podílí se na všem, co se s ním děje, je to vždy na něm, zda se zjistí příčina, nelze se spoléhat na to, že tu příčinu za něj někdo vyřeší… U dětí to mají řešit rodiče.

Naše čtenářka se dále ptá: „…Jak se léčit dřív, než nás sežere rak jako celek?“

 

Dostávám množství dotazů a jednotlivé nemoci mají něco společného. S každým tazatelem jeho problém řeším. Upozorňuji na ten základní princip, že dříve než se sestaví léčebný program, se má pojmenovat příčina a zjištěná příčina se má řešit.

 

A to je velký problém. Společnost jako celek na tento postup není zvyklá, lékaře to na školách sice vyučují, ale v praxi se to neděje.

 

Místo toho probíhá jiné schéma: příznak a hned lék, který reaguje na příznak. Pacient sám nutí lékaře, aby mu předepsal lék, jenom aby ho ta bolest už netrápila. Není ochoten se podrobit rozboru, neudělá si na něj čas, má životní priority nastaveny jinak, bojuje o přežití, musí platit hypotéky, alimenty, dluhy, nebo prostě jen nájem, inkaso, benzín…

 

Uschovávám si dotazy klientů do rubrik podle nemocí. Čas od času připravím seminář na jejich společné téma a dotyčné klienty na seminář pozvu. A přijedou třeba ze sta pozvaných lidí dva nebo tři, někdy nikdo. Prostě jejich nemoc je nemotivuje k prevenci, k tomu, že se musejí změnou života sami postarat, aby překonali svou nemoc. Mnohem pohodlnější je nastavený zdravotnický systém, je levnější, je při něm vidět okamžitý efekt, pacient cítí úlevu.

 

Problém přesunutý do budoucna

V daném okamžiku si pacient zřejmě neuvědomí, že si nemoc jen přesunul do budoucna a že si pomalu plní svou tělesnou nádobu nemocí, která jednoho dne nádobu přeteče, anebo tato „nádoba“ praskne.

 

Chronická nemoc je nemocí celku člověka i jeho rodiny

  • Tvrdím také, že chronická nemoc je nemocí celého člověka a jeho rodiny.
  • Je nezbytné, aby vždy zasedla „rodinná rada“, protože se zdravotní problém člena rodiny dotýká rodiny celé.

 

Nelze to oddělit. Na konzultaci, třeba k rozboru jejich situace, si zvu celou rodinu. A to byste nevěřili, jaké výmluvy dostávám, proč se členové rodiny nemohou ke konzultaci dostavit.

 

Naše čtenářka napsala: Jsme jeden organismus – celek… Ano, základem je rodina a potom celá společnost. Jedinec sám se nedovede s chronickou nemocí vypořádat, potřebuje rodinu a společnost. Trvám na tom, aby přišla celá rodina, chci, aby všichni členové věděli, jak vážná je situace, jak důležitá je prevence, jak potřebné je, aby si doma udělali změnu priorit. Aby si udělali čas na sebe navzájem – to je to nejpodstatnější a od toho má začít léčení chronické nemoci.

 

A když se sjednotí rodina a pozve do svého středu ošetřujícího lékaře, pak vznikne nová situace, najednou se otvírají cesty k vyšetřením, která předtím udělat nešla, začne se pátrat po příčinách.

 

Zájem o léčení je mocným argumentem, musí se projevit víra, odmítnutí programu, že je nemoc nevyléčitelná.