Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Táta mi řekl, ať si zavřu oči a řeknu, co vidím. Tak to všechno začalo. Většinou jsem představám, obrazům a vizím, vůbec nerozuměl. Jenom jsem prostě a jednoduše mluvil o tom, co mi před očima běhá za obrázky. Chodili za mnou či tátou, že to naprosto všemu odpovídá, že jim to dává smysl, že přesně tam se nachází onen problém a strašně děkují. Nechápal jsem proč, vždyť jsem jenom zavřel oči a řekl, co vidím. Až teď jsem pochopil, co mi bylo do vínku dáno…
ZAVŘI OČI A POVÍDEJ…
Všechno to započalo, když mi bylo dvanáct let a byl jsem tedy studentem základní školy. Jednoho dne si mne táta zavolal do jeho kanceláře, tehdy ještě v Uherském Hradišti, a řekl: „Zavři si oči a mrkni se tady na pána, pak mi řekni, co vidíš.“ Nenechal jsem se tedy dvakrát pobízet a tento úkon provedl. Ani už nevím, jaké byly mé pocity v okamžik mých prvních náhledů do nitra. Vzpomínám si jen, že to byla poměrně rychlá akce. Zavřel jsem oči a už diktoval, na jakých částech těla klienta vidím černé skvrny nebo jiné anomálie, což v mé terminologii značí určitý zdravotní problém.
Ve svých dvanácti letech jsem z toho neměl rozum, i když si mě pak táta volal na tyto vhledy, ani mě vlastně nenapadlo se vyptávat, že jaký to má efekt nebo co mu to přináší. Nicméně to nějak fungovalo.
Uběhlo pár měsíců a já jako vždy mířím směrem k tátově kanceláři, jak jsem byl zvyklý. To jsem ale nepředpokládal, že mě čeká nevšední zážitek s další nadstavbou, kterou už jsem měl pocítit a měla ovlivnit celý můj budoucí život.
JAKO BLESK Z ČISTÉHO NEBE
Vejdu dovnitř místnosti, kde táta pracoval se svými klienty, v křesle tam seděla paní, kterou jsem neznal. Táta mi říká: „Tohle je Slávka Červená, zavři si oči a jak jsi zvyklý, mi pověz, co na ní vidíš.“ Jak řekl, tak jsem učinil. Vnitřním zrakem „skenuji“ její tělo shora – dolů. Začínám diktovat: „V pravé části hlavy září zlatá barva. V levé je černé kolečko, od kterého se šíří šedá až do krku a části hrudníku. Zlatá barva se tam snaží proniknout, ale šedá ji stále utlačuje.“
Později se dozvídám, že tato diagnostika byla naprosto přesná a Slávka nebyla běžným klientem, nýbrž redaktorkou deníku Blesk. O svém zážitku se mnou tak stvořila článek, který byl naprostým trhákem. Telefony u nás nepřestávaly zvonit, chodilo mraky dopisů, nejrůznější korespondence a dokonce se mě lidé snažili konfrontovat na, tehdy ještě, základní škole.
Nicméně vzhledem k tomu, že Blesk čte vysoký počet čtenářů, nemohli si toho nepovšimnout i přátelé a známí z mého nejbližšího okolí.
OBDOBÍ TEMNA
Tohle období bylo pro mne poměrně složité v tom smyslu, že většina mých přátel to brala jako naprostý nesmysl, výmysl a prostředek k tomu, aby si ze mě mohli utahovat. Proto jsem se trošku uzavřel a ani se testování nechtěl věnovat dál, chtěl jsem spíše zapomenout a co nejvíce se tomu vyhnout. V teenegerském věku jsem ještě těžko něco mohl brát s nadhledem, nic si z toho nedělat nebo to prostě jen tak pustit a jít si po svém. Bral jsem si to osobně. Hodně.
Dokonce, si tedy myslím, že i hrozilo, že o tuhle schopnost přijdu, pokud ji nebudu žádným způsobem rozvíjet. Což se úplně nestalo, poněvadž jsem stále docházel k tátovi a jeho nejužší klientele či známým sem-tam něco vytestoval. V tomto věku se totiž láme chléb.
Nějakým způsobem plynu životem dál, sen o profesionální kariéře fotbalisty se rozplynul už v brzkém věku vinou četných zranění. Ovšem od sportu, konkrétně fotbalu, jsem se v žádném případě úplně odklonit nechtěl. Nastoupil jsem tedy na česko-americké gymnázium, následně na Akademii žurnalistiky, abych o mých idolech a vzorech mohl psát. Prošel si i pár běžných zaměstnání, strávil téměř rok v Deníku Sport, ale stále mě vše vracelo k testování bylin našim klientům, známým i přátelům.
PROZŘENÍ
Až teprve teď, ve svých pětadvaceti letech chápu, co jest mým cílem a posláním. Konečně jsem si našel cestu k povolání, které mne baví a naplňuje. Zejména proto, že je velmi zajímavé sledovat, jakým způsobem člověk, se kterým absolvujeme společné testování či terapeutická sezení, reaguje na svůj postupný proces sebeuzdravování.
Kdo jednou ochutná ten slastný pocit, kdy za vámi přijde klient, po pár dnech, týdnech, měsících, někdy klidně i letech, a řekne vám, že se teď cítí skvěle, děkuje a je plně v kondici a zdráv, je opravdu k nezaplacení. Ta upřímná radost, která vás zahřeje u srdce, jest mým životním palivem.
Byla by tedy z mé strany škoda, se s tímto darem s vámi nepodělit.
Doufám tedy, že se brzy uvidíme a budu moci býti tím posledním kouskem do skládačky, který chybí za cestou k plnému sebeuzdravení a duševní pohodě.
Pro informace o nadcházejícím programu naleznete ZDE.