Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
S vánočními svátky se odpradávna pojí nejenom klid, duchovní hloubka, rodinná blízkost, nýbrž také kouzlení a čáry, pradávné zvyky, které překonaly zub času a přelily se jako horký vosk do dnešních, moderních dní. V lidové magii, obřadech a zvycích se uchovávaly ohlasy dávných předkřesťanských zvyků, spojených s oslavou zimního slunovratů. Magické praktiky byly v dobách, kdy o životě a smrti rozhodovala dobrá sklizeň a plodnost zvířat, spojeny především se zajištěním dobré úrody. Věštilo se ale i o budoucnosti, zdraví, sňatku, dětech. Jen vzpomeňme na tradiční zvyk, kdy mladá žena hází střevícem. Na kterou světovou stranu ukáže špička, z té přijde její vyvolený muž.
Střevíc, rozkrojené jablko, lití vosku či olova, pouštění oříškových skořápek po hladině vody, to vše jsou ještě stále živé zvyky. Jak tomu však bylo v daleké minulosti?
Zapomenuté zvyky a tradice
Nohy štědrovečerního stolu obepínal řetěz symbolizující soudružnost a pospolitost rodiny v novém roce. V některých krajích se stůl obtáčel provazem, aby bylo stavení uchráněno před zloději. Pod štědrovečerní talíř se kladly kapří šupiny a peníz, to aby rodinu v novém roce provázela hojnost. Penízky se pak měly v domácnosti množit stejně rychle, jako ryby v Petrových sítích. Prostřený ubrus se v mnohých staveních nechával na stole až do svatého Štěpána, jinde se po štědrovečerním hodování uklidil a na jaře použil pro první rozsívku. Tento zvyk nese název Kouzelný ubrus.
Valburga Vavřinová ve své knize Malá encyklopedie Vánoc, píše:
Kdo chce ochránit jarní setbu před hmyzem a nenechavým ptactvem, měl by si od jara uschovat ubrus od štědrovečerního jídla. Takový ubrus se po skončení večeře nevyklepává ani nepere, jen se pečlivě složí a uschová do komory mezi zásoby. Až nastane čas setí, použije se na rozsívky. Zrna, které z něj bylo zaseto, se nedotkne žádný škůdce a neublíží mu ani letní bouřka či déšť.
Zbytky od štědrovečerní hostiny se často zakopávaly pod stromy, to aby v příštích létech přinesly dostatek ovoce. Úsměvný je také zvyk, kdy hospodář na zahradě zahrabával rybí kosti, aby se o ně popíchal krtek a běžel rozrývat půdu k sousedům.
Štědrovečerní hostina nebyla jen pro obyvatele domu, ale také pro zvířectvo, kdy se věřilo, že pokud se podstrojí krávě a koze, budou dojit sladší mléko, slepice snese větší vejce, prasátko rychleji přibude na váze. V některých částech Moravy zkoušel hospodář po snědení posledního sousta štědrovečerní hostiny rozmáčknout ořech prostředním prstem. Byl-li úspěšný, jeho čin měl po celý rok obestřít rodinu svorností. Na své si přišla také studánka, která dostala po ořechu a jablku, což mělo zajistit hojnost a kvalitu vody.
Štědrost celému domu, ale také dobytku a vlastně všemu, s čím lidé běžně přicházeli do styku, dokládá báseň Karla Jaromíra Erbena, Hoj, ty Štědrý večere
Hoj, ty Štědrý večere,
ty tajemný svátku!
Cože komu dobrého
neseš na památku?
Hospodáři štědrovku,
kravám po výslužce,
kohoutovi česneku,
hrachu jeho družce.
Ovocnému stromoví
od večeře kosti
a zlatoušky na stěnu
tomu, kdo se postí.
Jen pro zajímavost, víte, co je to vlastně štědrovka? Mnohde také štědrovice, štědrovečernice, pletanka, pletenice, ceplík či štrucla. Každý z těchto názvů v sobě ukrývá oblíbený vánoční pokrm, kterým není nic jiného nežli vánočka. Pečení vánoček mělo v českých zemích dlouholetou tradici, kdy každá domácnost uchovávala recept, který se dědil z generace na generaci. Níže dokládám jeden starší rodinný recept.
Vánočka
- 12 dkg másla + máslo na vymazání plechu
- 8 dkg cukru
- 3 žloutky
- špetka soli
- strouhaná citrónová kůra
- vanilka
- 2,5 dkg droždí
- 250 ml sladké smetany
- 50 dkg hladké a krupičkové mouky
- 5 dkg rozinek
- 5 dkg mandlí
- 1 vejce na potření
V míse vy-mícháme máslo do pěny, přidáme cukr, žloutky, sůl, citrónovou kůru, vanilku a vše důkladně mísíme 20 minut. Do těsta dodáme vykynutý kvásek, smetanu a mouku, v míse vypracujeme v tuhé těsto, vmícháme rozinky, nadrobno posekané mandle, citrónovou kůru a necháme jednu hodinu kynout. Vykynuté těsto rozdělíme na 8 dílů a vyválíme z nich stejné válečky. Nejprve zapleteme 4 dohromady, následně na ně položíme zapletené 3 a na ty poslední dva spletené válečky. Necháme ještě půl hodiny kynout. Poté vánočku potřeme vajíčkem, necháme oschnout, opět potřeme, posypeme mandlemi a dáme péci do vyhřáté trouby. Když začne na povrchu červenat, plamen zmírníme, vánočku přikryjeme papírem a zvolna dopečeme. Pečeme asi hodinu.
Tajemství vodní hladiny
O půlnoci Štědrého dne se prý odvážlivci mohou pokusit nahlédnout prostřednictvím vodní hladiny do hlubin země a poodhrnout tak roušku budoucnosti. Stačí jen v okamžiku, kdy zazní půlnoční zvony, vysekat do ledu v rybníku díru a zahledět se do vody. Ve vodním zrcadle by se kromě hvězd měly vyjevit důležité události života. S posledním úderem zvonu pak i obraz budoucnosti.
Jak píše Karel Jaromír Erben v básni Štědrý den
Nastala půlnoc, všech nocí máti,
půlnoc po Štědrém večeru:
na mladém sněhu svěží stopy znáti
ode vsi přímo k jezeru…
Magie kovů
Na Moravě a moravském Slovácku věštili hospodáři a hospodyně o úrodě s pomocí tzv. magie kovů. Na nůž s želenou čepelí přivázali z jedné strany krajíc chleba a z druhé kus vánočky. Potom zabodli nůž do trámu a po poslední koledě jej na Tři krále vytáhli. Kde nůž zrezivěl, ta plodina se napřesrok urodila. Chléb předpovídal žito, vánočka zase pšenici. Když zůstal nůž bez poskvrnky, čekala hospodáře bída.
Úsměvný je také zvyk pod názvem Kouzelný slaneček, který se tradoval okolo Loun. Spočíval v tom, že dívka na vdávání snědla po štědrovečerní hostině slanečka. Jakmile jej dojedla, nesměla již promluvit, jíst ani pít. Ve snu pak byla odměněna, sklenku vody jí podal budoucí manžel.
V oblastech, kde se pěstoval chmel, se drobečky od štědrovečerní krmě nasypaly společně s trochou suchého chmele do ohně. V příštím roce poté byla dobrá úroda chmele. Pivo, které z něj sládek uvařil, bývalo husté a silné.
V dnešní době již od mnohých zvyků a tradic upouštíme, zapomínáme. Přitom, pamatuji si, že jsme jako malí tyto milé obyčeje milovali. Pouštěli jsme ořechové skořápky a čekali na první vánoční hvězdu, až se rozzáří oblohou. Sama jsem již maminkou a mnohé zvyky uchovávám. Tak nějak k Vánocům patří a patří také k nám. Zaujímají kus naší duše, jen jsme mnozí zapomněli…
Zdroj: Vavřinová, Valburga. Malá encyklopedie Vánoc. Libri, 2005. 286 str. ISBN 80-7277-132-9.