O výchově a nevýchově – Jak být lepší rodič?

vychova 2 e1634103094222

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Každý máme určitou představu o tom, jak bychom měli a chtěli vychovávat své děti. A to pokud možno ve vzájemné harmonii, s klidem, nadhledem a bez křiku. Ale bohužel – nebo bohudík – jsou dny, kdy všechny naše představy vezmou za své.

Děti zlobí

Zlobí, hádají se, neposlouchají, my jsme unavení, nervózní, podráždění, a ať se snažíme, jak se snažíme, nic nejde podle našich představ. Děti křičí, my křičíme, někdy nemáme daleko k tomu, abychom dali dětem na zadek. O pohodě a harmonii si v tu chvíli můžeme nechat zdát. A pak je nám to líto. Cítíme se smutní nebo zklamaní, že jsme na dítě křičeli, že jsme to neustáli a vybouchli. Někdy i můžeme mít pocit, že jsme jako rodiče selhali. Zařekneme se, že příště už to zvládneme lépe, vždyť stačilo jen to a to… A příště se to celé opakuje.

Jak ven z vlastního pocitu viny?

Pokud je vám tato situace známá, je tento krátký článek určený právě vám. Zaručený recept na pohodu vám sice nikdo nedá, můžete si ale osvojit jednoduchou metodu, díky které se vám bude dařit být „lepší“ rodič, tedy naučit se – pokud se do takové situace dostanete – se v ní orientovat a reagovat tak, abyste ji zvládli co nejlépe.

Shovívavost k dětem i k sobě

Není od věci uvědomit si, že neexistuje něco jako „dobrý“ a „špatný“ rodič (pokud ponecháme stranou případy dětí, o které nemají rodiče zájem). A pokud nám někdy ujedou nervy, nedělá to z nás špatné rodiče. Přílišné sebeobviňování a utápění se v lítosti nás zbytečně oslabuje a znejišťuje. Dítě přitom potřebuje především sebejistého a spokojeného rodiče, který, když chybuje, umí svou chybu připustit a zároveň se s takovou situací dokáže vyrovnat. Buďte sami k sobě shovívaví, naučte se odpouštět si a mít se rádi. Tak, jako to děláte ve vztahu k druhým.

Vnitřní pozorovatel

Jeden příklad za všechny. Dítě nechce jít spát, a tak vymýšlí vše možné, aby spánek ještě oddálilo – ještě jednu pohádku, ještě napít, ještě písničku, potřebuje se přitulit nebo vám ještě nutně musí něco říct. Pokud jste odpočatí a nikam nespěcháte, nejspíš dítěti dovolíte ještě jednu, dvě věci a pak ho s klidem dovedete do říše snů. Jinak ale nejspíš budete reagovat, pokud jste unavení z práce, hlavu máte plnou starostí a v kuchyni na vás čeká ještě kupa nádobí.

V této situaci už byste dítě nejraději viděli tiše oddechovat a jeho pokusy o oddálení spánku vás rozčilují. Dítě ale dělá v podstatě stále to samé. Rozdíl je v tom, co se děje uvnitř vás. A toho je dobré si všímat. Pokud tedy cítíte, že se začínáte potýkat s hněvem nebo nervozitou, zkrátka že vás chování dítěte rozčiluje, zkuste se nad svými emocemi zamyslet. Tyto otázky vám mohou pomoci. Co cítím? Nervozitu? Hněv? Nevděk? Rozladění? Potřebu mít chvíli jen pro sebe? Z čeho mé pocity pramení? Jsem unavený? Měl jsem špatný den v práci? Mám hlavu plnou starostí? Chci ještě něco stihnout? Mám jinou představu o tom, jak by to mělo být?…

Síla všímavosti

Pokud si tyto otázky položíte a pokusíte se na ně najít odpověď, pomůže vám to zklidnit se a nahlédnout na situaci z jiné perspektivy. Nemusíte přitom vždycky vědět, PROČ cítíte to, co cítíte, nebo proč se dítě chová tak, jak se chová. Důležitější je všímat si toho, co v danou chvíli cítíte, co prožíváte. Zdá se to být prosté, možná až příliš jednoduché, než aby to fungovalo. Ale zkuste příště při ukládání neklidného dítěte – nebo když budete spěchat na autobus a dítě se bude „loudat“ – prostě jen pozorovat své pocity, uvědomit si je a připustit je k sobě.

Pokud k sobě budete poctiví, sami uvidíte, že tím získáte prostor zvládnout nelehké výchovné situace s větším klidem, bez křiku a bouřlivých emocí. Osobně tomu říkám „prostor pro změnu“. Prostor zareagovat jinak než na základě prudké emoce, kterou aktuálně prožíváme. A nepochybujte o tom, že moje děti mi vytvářejí dostatek prostoru k procvičování této dovednosti.

PhDr. PAVLÍNA HLAVÁČOVÁ