Borelióza – Vztah borelie – klíště

Na boreliovou infekci bylo dlouho pohlíženo pouze jako na další z řady chorob, jako jsou například příušnice nebo spalničky, ale ona takovou nemocí není. Je výrazně složitější. A i když jsou všechny choroby zrcadlem stavu ekologie na planetě, lymská borelióza pevně vtahuje každého z nás – každého, kdo si přeje jí porozumět, léčit ji nebo je jí nakažen – do vzájemného propletence ekologické komplexity. Borelióza se prostě od jiných chorob liší.

O mnoha bakteriích přemýšlíme lineárně – naše úvahy mají výchozí a koncový bod. U borelie je takový přístup obtížný, protože neexistuje jasný počátek a konec. Tento organismus je jako uzavřený kruh – začít se dá v libovolném bodě.

 

Klíšťata Ixodes přenášející borelie mají tři stupně vývoje – larvu, nymfu a dospělce – a v každém stadiu sají pouze jednou. Po nasycení krví svého hostitele klíšťata odpadnou, tráví svou potravu, a pak se buď přemění na další formu, nebo, jedná-li se o dospělce, kladou vajíčka.

 

V zásadě nejsou klíšťata žádného z druhů přenášejících borelie příliš pohyblivá; bylo zjištěno, že sama jsou schopná urazit zhruba tři metry od místa, kde se vyklubala nebo pustila přenašeče po nasycení jeho krví. Vlastně jen sedí a čekají, dokud se nepřiblíží další hostitel, k němuž se následně přisají.

 

Klíšťata způsobující většinu lymské boreliózy na severovýchodě Spojených států nám poskytují poměrně jasný obrázek o životním cyklu klíšťat přenášejících borelie i jinde po světě.

 

Dospělá klíšťata kladou vajíčka hned brzy zjara, larvy se z nich líhnou v létě. Nejprve se musí dostatečně oteplit, a pak jim trvá zhruba měsíc, než se z vajíček vylíhnou larvy. Přenos borelií do vajíček je malý, ačkoli i ten je možný. Infikováno bývá zhruba jedno procento vylíhlých larev, i když některé studie uvádějí až čtyři procenta. Když k přenosu spirochet do vajíček dojde, jsou obvykle stoprocentně životaschopné. A ačkoli přenos lymské boreliózy z larev na člověka nebo jiné savce není příliš běžný, i k němu dochází.

 

Aktivita larev vrcholí v srpnu. Larvální klíšťata jsou maličká – dosahují velikosti špičky špendlíku nebo tečky na konci této věty. Je opravdu téměř nemožné je vidět. Po vylíhnutí napadnou hostitele a začnou se krmit. Mají rády menší živočichy žijící u země, jako jsou kupříkladu hlodavci.

 

Jakmile se larvy (ale i jiné vývojové stupně těchto klíšťat) přisají, začnou do krevního řečiště svého hostitele vypouštět jedinečnou směs chemických látek. Tyto chemikálie slouží mimo jiné jako silný signál pro spirochety, které již v napadeném živočichovi jsou. Jakmile přítomné spirochety ucítí látky ze slin klíštěte, vstoupí okamžitě do krevního řečiště a putují k místu přisátí larvy. To je důležité, protože většina larev není při svém zrození boreliemi infikovaná. Jakmile larva začne sát, zaplaví spirochety krev, a tak se spolu s potravou dostanou do dosud nenapadených larev. Tímto způsobem se nemoc šíří mezi nové generace. Okamžitě po napadení klíštěte kolonizují borelie jeho střevní tkáň.

 

Klíšťata obsahují látku zvanou TROSPA. Jedná se o speciální klíštěcí receptor (TR), který se váže s proteiny na vnějším povrchu borelií. Zmíněný protein (označovaný jako Osp typu A nebo OspA) se připojuje na klíštěcí receptor podobný jako u železných pilin a magnetu. Borelie jsou přitahovány k TROSPA v trávicím traktu klíštěte a přilnou k němu. Jakmile jsou připojeny ke střevní tkáni, mohou spirochety pokračovat v napadání mnoha dalších míst v klíštěti: podkoží (hypodermis), centrálního ganglionu, slinných žláz, ovaria (vaječníků) a pojivových tkání.

 

 

Ukázka z knihy Borelióza.

Zpět nahoru