Mechanizmem bolesti se medicína zaobírá již řadu let či dokonce století. Dnes se mu věnuje i samostatný vědní obor – algiologie. Světová zdravotnická organizace vymezila bolest jako nepříjemnou smyslovou a emoční zkušenost, prožitek spojený se skutečným či možným poškozením tkáně. Bolest prožíváme každý jinak, je subjektivní. To znamená, že když jeden vnímá určitý podnět normálně, neznamená to, že jiný také. Někoho bolí píchnutí špendlíkem víc a někoho méně. Hovoří se o prahu bolesti. Obecně ho mají ženy vyšší, co znamená, že lépe snášejí určitou bolest než muži, nebo jsou vůči ní odolnější. Kdyby měl muž procítit bolest stejnou, jaká se vyznačuje při porodu, zřejmě by ji neunesl jako žena, která je i fyziologicky – co se týče receptorů a různých neurotransmiterů – o mnoho lépe přizpůsobena.
Podobně při stavech různých nachlazeních a onemocněních jsou ženy převážně odolnější a i navzdory chřipce vykonávají běžné činnosti kolem domácnosti, péči o děti nebo pracovní úkoly, zatímco muž v obdobné situaci vyžaduje péči, klid na lůžku a teplou polévku. I když je tento obraz fungování velice zjednodušený a neplatí stoprocentně, bolest je vskutku velmi subjektivní a každý jedinec ji prožívá po svém. Navíc v ní sehrávají roli i jiné, například osobnostní faktory, tendence k úzkostlivosti člověka aj. Prožitek bolesti je zhoršován kupříkladu úzkostí, nejistotou či obavami. Také v případech, je-li očekávána (u zubaře, při píchání injekci lékařem apod.) Pokud je nečekaná, způsobí krátkodobou fyziologickou reakci, která odezní a nemáme kdy ji registrovat intenzivněji (např. když nám někdo náhle strhne náplast z kůže). Samozřejmě bolest je zejména podmíněna biologicky. Všude po těle máme receptory bolesti zvané nociceptory, které vedou pocity bolesti do specifických oblastí mozkové kůry, kde se zpracují. Rozlišuje se bolest akutní (prudce a rychle probíhající), chronická (vleklá) a epizodická (opakující se). Jiný typ dělení je na bolest fázickou, kterou cítíme bezprostředně po zranění. Bývá ostrá, intenzivní, avšak rychle pomine. Kdežto tonickou bolest cítíme až později po zranění. Tato není tak intenzivní, zato trvá dlouho.
Když je bolest tak nepříjemná a pro člověka představuje hrozbu a něco, čemu se snaží vyhýbat, proč tedy existuje? K čemu je dobrá? Jaké jsou vůbec její funkce?
Bolest má především obranný a varovný charakter. Chrání organizmus před zraněním a poškozením. Představte si, že by jste se dotkli rozžhavené ploténky sporáku a necítili byste, že se vám pálí ruka. Bez bolesti bychom nevěděli, že je něco s námi v nepořádku a že by se s tím mělo něco dělat. Necítili bychom, že nás bolí hlava a že nejspíš máme chřipku, že nás bolí žaludek, poněvadž jsme snědli pokažené jídlo (a tudíž ho jedli dál), anebo že voda ve vaně je pro koupel příliš horká. Jako děti bychom se nikdy nenaučili, že máme dávat pozor na pády a rozbitá kolena, jelikož to bolí. Co je zajímavé a napovídá o nezbytnosti bolesti jako obranného mechanizmu, je fakt, že ze všech smyslů jedině bolesti není organizmus nastaven se přizpůsobit. Když večer jdeme spát a zhasneme světlo, zrakové receptory se po chvíli přizpůsobí a pomalu začneme ve tmě rozeznávat obrysy nábytku. I čich se přizpůsobí okolnostem. Například když do tramvaje nastoupí někdo, kdo zapáchá, po jistém čase zápach nevnímáme tak intenzivně. Ramínkové hodinky na ruce nebo brýle na nose taky po krátkém okamžiku přestáváme vnímat a podobně je to se sluchem i chutí. Avšak bolest a receptory, které ji zaznamenávají se bolestivým podnětům nepřizpůsobují a cítíme ji do té doby, dokud trvá podnět, který ji vyvolává. V extrémních případech je pro organizmus jedinou úlevou a obranou upadnutí do šoku nebo bezvědomí, co je vlastně obranný mechanizmus před nepřestávající a nesnesitelnou bolestí.
Bolest nám tedy vždy něco signalizuje. Poslouchejme tedy naše tělo, co nám říká. Je jediné, které máme. Tak jak jsme závislí na jeho správném fungování, je i ono závislé na tom, jak o něj pečujeme.
