Boj s větrnými mlýny, kdy je vítr silnější

mlýny e1586241766458

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Názor tazatele

V dialogu s návštěvníky poradny se objevují názory, které vyjadřují realitu situace. Například jeden tazatel napsal:

Dozvědět se od lékařů současné západní medicíny pravou příčinu nemoci je ve většině případů nemožné, neboť ji prostě neznají. Vždy, kdy jsem se při potížích mých, mých dětí, manželky a dalších lidí na podobné téma dotazoval, v absolutní většině případů kromě obecných frází jsem odešel s nepořízenou. A tak se samotný léčebný program vždy omezil právě a pouze na potlačování následků nemoci.

 

Argumentuji

Žel, danou nemoc to vůbec nezajímá. Systém je nastaven tak, jak je zde popsáno. Již v prvním ročníku na medicíně se studenti učí, že je třeba napřed poznat příčinu, aby bylo jasno, co se má léčit. A toto má každý lékař v kompetenci a možnostech. Nejprve se snaží příčinu objektivizovat, a zde je ovšem otázka, do jaké míry a co všechno je zařazeno do programu objektivizace příčiny, ale hlavně, kdo to zaplatí.

Lékaři vědí, že objektivizací lze prokázat příčinu asi tak na 30-40 % případů (prokázáno mnoha studiemi). A těch 60-70 % je neobjasněných. Nicméně i přesto je nutné objektivizaci udělat. A když je tento krok proveden a všechno je tzv. normální, pak lékaři uvažují o složce psychosomatické a jiných příčinách. A praxe často ukazuje, že to tak je.

Zobrazovací technika dokáže perfektně ukázat anatomickou podstatu a najít patologickou odchylku, například nádor, cysty atd., ale neodhalí poruchu funkční, poruchu „před-klinickou“. A lze si snadno domyslet, že existuje hranice změřitelnosti a nezměřitelnosti, tedy úroveň mysli, psychiky atd., a v takovém případě je medicína v koncích; potřebuje důkaz, však ona se také nazývá medicínou založenou na důkazech.

 

Pacient má problém

Pacient má problém, lékař nemá důkaz, ale chce pomoci, a tak podá chemický lék. A ten viditelně pomůže, uleví od bolesti, potlačí příznak… A pacient je spokojen, může pokračovat dále a ví, že když bude mít bolest, vezme si lék…, televizní reklama ho v tom utvrzuje.

Co naplat, že mu lékař říká, že by neměl dělat to a to, měl by postupovat jinak.  Dá mu do ruky letáček, kde je to jasně popsáno, tedy: zdravá výživa, pohyb, nekouřit, ale co naplat, je to jen letáček, fráze, osvěta. A na přednášku lékaře o prevenci také již nepůjde, však on tam bude zase „kázat“, co mám a nemám dělat…

Je také otázkou, zda má lékař čas na dokonalý rozbor anebo alespoň na rozhovor a poznání pacienta. Když byl systém rodinných lékařů, tehdy lékař chodil do rodiny, „žil“ s jejími členy a všechno potřebné o nich také věděl.

 

Je snad dnešní lékař jen robot a opravář?

Píše recept k vydání léku, má možnost E-receptu, složení léku podle individuální situace pacienta už dávno sám nesestavuje a ani lékárna lék nevyrábí. Vlastně to ani lékárna není, dalo by se spíše říci, že je to výdejna léků, které hromadným způsobem vyrábí „pharma“, a ta se přímo či nepřímo podílí na financování zdravotnictví, podle čehož se i řídí systém, a ten nemá snahu pátrat po příčině. Proč by měl snahu po ní pátrat, když jsou tu hromadně vyráběné léky. „Jen si je kupte a užívejte. Je to moderní systém.“

Pokud člověk nechce být jen trpnou součástí tohoto systému, pak musí převzít zodpovědnost sám do svých rukou, změnit všechno od základu, má zasedat rodinná rada a zjistit, co je v životě nemocného špatně, které faktory ovlivňují nemoc, a odstraňovat je. Pokud budou patologické faktory nadále působit, nikam se v léčení neposune.

 

A dialog ukončil stejný tazatel takto:

Cesta kompletní léčebné a co možno nejefektivnější pomoci nemocným nebude možná bez návratu k přirozenosti a práce s „nezměřitelnými“ funkčními procesy lidské bytosti jako celku.

Využití současných poznatků lékařské vědy jako „produktu rozumu“ (je to ale jen půlka lidského vnímání a poznávání) nám na této cestě samozřejmě dokáže a bude účelně pomáhat.

 

K tomu je nutno dodat

Daný systém není vhodné zavrhovat. Diagnostiku potřebujeme, řešení akutností potřebujeme, máme však změnit filozofii a přístup. Na problém je nutno se dívat také z jiné roviny. Pokud se totiž na problém díváme stále ze stejné roviny, řešení nevidíme a potlačováním existujících příznaků, následků nemoci, se zamotáváme do neřešitelnosti.