prozdravi.cz
Vše pro vaše zdraví
krasa.cz
Vše pro vaši krásu
parfemy.cz
Značková parfumerie
hodinky.cz
Značkové hodinářství
sperky.cz
Značkové klenotnictví
vivantis.cz
Být sám sebou
logo  
lékařská poradnakatalog stránekobchod pro zdraví

Najdete nás na facebooku
Zdravá výživa


Bez pláště – Mumbai

17.12.2013
Bez pláště
Nadešla poslední noc na Srí Lance před návratem domů. Přes obětavou snahu ayurvédských lékařů a masérů i kuchařů jsem byl kriticky zesláblý a shodil jsem přes deset kilo. Posledních několik těžkých nocí jsem si nevzal stilnox, abych měl pár tablet na dlouhou cestu. Mé náramkové hodinky na nočním stolku ztratily svou energii – stejně jako já – a pohyb vteřinové ručičky ustal. Nevěděl jsem, kolik je hodin. Stejně jsem neusnul, a tak v hluboké depresi a strachu jsem očekával zvonění telefonu z recepce. Bylo půl čtvrté ráno, když zazvonil. Ve čtyři odjíždělo auto na letiště. Ještě než se ozval telefon, upadl jsem do mrákotného stavu. Ocitl jsem se v temném sklepě společně s velkou černou pumou. Ležela na parapetu před zamřížovaným oknem. Pochopil jsem, že z této ponuré místnosti není úniku. Šelma na mě klidně upírala jantarové, žhnoucí oči. Telepaticky mi sdělovala, že mi neublíží, že o mě nemá zájem. Dokud ovšem nedostane hlad…

Rozloučil jsem se s řidičem a nejistým krokem vstoupil do letištní haly plné ranního provozu. Křik, špína, horko, z evropského hlediska chaos. Naštěstí jsem za ta léta zvyklý orientovat se v takovém prostředí, a tak jsem se po odbavení zařadil mezi čekající Sinhálce, Tamily a Indy. Sedl jsem si mezi jejich početné rodiny na zem a opřel se o záda indického mladíka. Rozdal jsem kolem sebe nějaké sendviče z hotelu, pomeranče a pár bonbónů, jež mi v kapsách bílých plátěných kalhot zbyly. Asi po dvou hodinách jsme byli letištním rozhlasem vyzváni k nástupu do letadla.

 

Náš malý boeing se vznesl nad džungli a nabral směr na sever. Pojedl jsem něco karí a za hodinku jsme již klesali k Mumbaji, jednomu z největších měst indického subkontinentu. Byl to můj první kontakt s touto magickou zemí s nesmírně starou kulturní tradicí, svými mudrci, jogíny a sektáři nejrůznějšího druhu, ale také drsně chudobnou a bezbožně agresivní energií. A Indie se mi rozhodla (patrně na moji vlastní objednávku) ukázat svou brutální tvář.

 

Zmatek zde byl o poznání větší než v Colombu a vojáci v béžových uniformách měli v rukou samopaly. Hnali nás jak stádo dobytka k turniketům. Roztřesený s podlamujícími se koleny jsem netrefil správnou frontu, a tak jsem byl hrubě vykázán do jiné. Vůbec se se mnou neobtěžovali mluvit anglicky. Povely byly vojenské, v hindštině. Ocitnul jsem se ve frontě k transitu do Dubaje. Nikde samozřejmě nebylo nic napsáno. Musel jsem se u detekčního rámu jako každý odpásat, přičemž mi původně bílé gatě spadly díky mé vyhublosti ke kolenům. Vojáci se chovali povýšeně a myslím, že si i dělali legraci… Nemohl jsem pochopit, že se takto může chovat personál velkého mezinárodního letiště – navíc k cizinci. Vystresovaný, vyčerpaný a skoro zoufalý jsem usedl na plastové sedátko do haly mezi stovky čekajících a zhluboka si vydechl. Letadlo mi letí za 5 hodin, času dost si odpočinout. Sáhl jsem do kapsy pro tabletu stilnoxu…

 

Po nějaké době, kdy se mi okolní zvuky slévaly v jakési kakofonní pozadí a já začal konečně podřimovat, zdálo se mi, že slyším volat své jméno! Probral jsem se k plnému vědomí a naprosto zřetelně slyším, jak se z místního rozhlasu celým letištěm ozývá mé jméno! Žena letištní angličtinou oznamovala: „Mister TOMAS LEBENHART. Mister TOMAS LEBENHART. Visit, please, desk number 21. Immediately! Thank you.“

 

Byl jsem žádán, abych se neprodleně dostavil k okénku 21! Vyletěl jsem ze svého sedátka téměř jako lyžař opouštějící skokanský můstek a chvíli zmateně pobíhal dokola. Kde je, do prdele, okénko 21 a PROČ se tam mám rychle dostavit?! Vždy, když jsem z letištního rozhlasu slýchal ty výzvy, oddechl jsem si, že nepadlo mé jméno a v duchu politoval ty chudáky, kteří v lehkém šoku musí někam běžet… A nyní, když se to nejméně hodilo a nejméně bych si to přál, stalo se to holou realitou. Rozběhl jsem se k nejbližšímu okénku a zeptal se na okénko dvacet jedna. Hezká, avšak naprosto apatická indická dáma v sárí jen pokrčila rameny. Buď mi nerozuměla, nebo neměla potuchy, kde je okénko s číslem 21. Její okénko žádné číslo nemělo.

 

Seběhl jsem schody a pátral dále. Konečně asi po deseti minutách mě jakýsi hubený chlapec mlčky odvedl k okénku 21. Jiná paní v jiném sárí nevěděla nic o tom, že bych se tam měl hlásit. Pokoušely se o mě mdloby. Šlehnul jsem si další stilnox (už předposlední) – abych se alespoň trochu uklidnil. „Zkuste to támhle“, povídá příšernou angličtinou a mávla masitou hnědou paží někam za svou hlavu. Běžel jsem tím směrem. Koukám: INFORMATION DESK. Dolétl jsem tam a zhroutil se na pultík před okénko s pasem v ruce. „Volali jste mě před chvílí rozhlasem. Jsem tu dobře?!“ zařval jsem anglicky se selhávajícími nervy. „Jste tu správně,“ povídá. „Wait!“ Jak častý pokyn ve světě začínajícím už na Balkáně. Čekej!

 

Po chvíli trapného čekání mě obstoupili tři vojáci se sklopenými samopaly a pokynem ruky mě vyzvali, abych je následoval. „Co se děje?“ Ptám se anglicky. Žádná odpověď. Ani na mě nepohlédli. „Come,“ utrousil jeden. A tak jsme šli. Ke schodišti a po něm dolů. Ocitli jsme se v malé místnosti, kde seděl starší voják s dlouhým knírem. Na stole měl pouze samopal a nohy v kanadách. Vypadal dost otráveně, kouřil. „Passport,“ natáhl ke mně ruku a netrpělivě zatřepal prsty. Dal jsem mu pas a došlo mi, že jde do tuhého. Sešli jsme ještě o patro níž, vojáci otevřeli plechové dveře a ocitli se na letištní ploše. Co to má, proboha, znamenat? Můj stres nabýval gigantických rozměrů.

 

Kolem horké závany vzduchu z běžících motorů letadel. Došli jsme k dlouhé řadě vozíků se zavazadly. Na špinavém asfaltu ležel můj kufr! „Je to váš kufr?“, vyštěkl na mě jeden z eskortujících vojáků. Se smíšenými pocity jsem přikývl. Co tam, pro Boha svatýho, objevili? Co s ním je? Už mi nabíhaly různé scénáře, jak někdo z Indů, s kterými jsem čekal v Colombu, mi do kufru strčil drogu či výbušninu. Takže, do indický basy… No, bylo mi úžasně. Vojáci si s bagážisty něco rychle řekli a my se vydali zpět do budovy. Ještě jsem se ohlédl, můj kufr nakládali na vozík k ostatním. Vrátili mi pas, neřekli ani slovo na vysvětlenou či omluvu a opustili mě tam, kde mě našli. Svatá Indie si se mnou drsně zažertovala. Možná proto, že jsem ji často tak vychvaloval, aniž bych o její realitě něco věděl…

 

Z posledních fyzických i psychických sil jsem si sedl do nejbližšího volného křesílka a automaticky sáhl pro poslední stilnox. Když jsem se konečně vlekl do Airbusu EMIRATES do Dubaje, nemohl jsem tušit, že do tuhého teprve půjde…

 

Ukázka z knihy Bez pláště.


Související články a videa:
VIDEO: MUDr. Tomáš Lebenhart - Nemoc této doby a možnosti uzdravení z pohledu celostní medicíny
VIDEO: MUDr. Tomáš Lebenhart
Medicína z kuchyně


17.12.2013
autor: MUDr. Tomáš Lebenhart
další články v rubrice: Ostatní


 
Bioženy ohrožují zemi
Vyvážená strava - pomoc při překyselení
Vitamín B3 – Niacin
Dýně Hokaido
Cukrovka - příznaky a hodnoty glykemie
Hemeroidy - léčba, která zabírá
Překyselení organismu a zrádnost jeho jednoduchých řešení
Mládež, alkohol a oparový virus
Jak snížit hladinu škodlivého LDL cholesterolu přirozenou cestou
Priessnitzův obklad

146,- Kč
(c) 2004-2016 www.celostnimedicina.cz
O násRSS