Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Patří mezi nejzávažnější choroby imunitního systému. Jejich závažnost spočívá v tom, že si člověk sám v sobě nese sebedestruktivní program. Lékař specialista nemá velkou šanci pomocí syntetických léků tento problém řešit. Může jenom reagovat na projevy = následky autoimunitní nemoci. Imunitní systém reaguje neadekvátně, ve snaze bránit se napadení viru, bacilu, toxinu, alergenu… si tvoří protilátky, které pak paradoxně napadají vlastní tkáň. Tedy jde o skutečný sebedestruktivní proces.
Specialista má k dispozici imunologické vyšetření, může s jeho pomocí velmi precizně sledovat stav imunitního systému, jeho reakce, hladinu protilátek, typy antigenů apod. Může si pomocí špičkové techniky zobrazit napadenou tkáň, orgán, sliznici, ale to všechno mu slouží jenom a jenom k zobrazení přítomného stavu, avšak příčinu, proč se tak děje, to nevysvětluje.
A to je základní problém:
Když není pojmenována příčina, léčba nemůže být efektivní a pak jen reaguje na příznaky. Když se tvorba protilátek zvyšuje, je lékař nucen nasadit imunosupresivní lék, aby poplašenou imunitu zastavil, jinak by došlo ke katastrofě a pacient by se dostal do přímého ohrožení života… Když ani tento krok nedokáže autoimunitní proces zastavit, přistoupí k odstranění napadeného orgánu. Tímto krokem se zastaví bezprostřední nebezpečí, ale protože neřeší podstatu sebe-destruktivního procesu jedince, je jenom otázkou času, kdy se nemoc přesune na jiný orgán či systém. A celý kolotoč reakcí na následky se opakuje.
Uvedu příklad dětského diabetu I. typu. Stručný princip je tento:
Imunitní systém dítěte nezvládne útok třeba viru, toxinu, očkovací látky a začnou se tvořit protilátky, ty obrátí pozornost na beta buňky slinivky břišní a to způsobí, že se přestane tvořit inzulin. Na nemoc se přijde mnohdy až tehdy, když dítě upadne do komatu z vysoké hladiny cukru – a je stanovena diagnóza diabetes mellitus I. typu. A pro dítě to znamená již do konce života aplikovat inzulin. Jaká smůla pro dítě, pro rodinu a společnost. Díky moderní technice dnes dokážeme nefunkční slinivku nahradit umělým inzulinem. Existuje perfektně vypracovaný program pro diabetiky, zajištěný dotačním programem státu. Jenže v této souvislosti se zapomíná na hlavní podstatu nemoci. Na prvním místě nejde o cukrovku jakožto metabolické onemocnění, ale jde o poruchu imunity a sebedestruktivní program. Kdyby imunitní systém správně zareagoval, pak by nemuselo dojít k rozvoji cukrovky a inzulinového programu.
Nebo uvedu ještě jiný příklad.
Tkáň slinivky břišní a tkáň štítné žlázy jsou jako dvě sestry. Jsou to žlázy s vnitřní sekrecí a obě se často stávají terčem protilátek v případě autoimunitní nemoci. Když se tak stane, pak buňky štítné žlázy přestávají tvořit hormon a tělo začne brzy trpět jeho nedostatkem. To vede k poklesu základních životních funkcí. Specialista sice zjistí autoimunitní podstatu nemoci, ale jeho léčba spočívá jen v substituci = doplňování chybějícího hormonu. Pacient k němu chodí 2x do roka na kontrolu, tehdy mu změří hladinu hormonu. Když jej pacient pravidelně bere, je při odběru konstatováno, že hladina je normální a pacient je ujištěn, že je vše v pořádku. Ale to není pravda. Stav není v pořádku, jen hladina je normální, protože je doplňována umělým hormonem, ale autoimunitní podstata, tedy útok protilátek na buňky štítné žlázy pokračuje a životní funkce slábnou stále více. Specialista pak jen zvyšuje hladinu hormonu, a když hrozí nebezpečí, že definitivně zničené buňky štítné žlázy mohou přejít v rakovinné, je orgán odstraněn…
Od 80. let minulého století se ve vědeckých kruzích ví o tzv. biologických metodách, které se pokoušejí o jiný přístup k autoimunitním nemocem. Snaží se učit imunitní systém správně reagovat. Ví se o možnostech receptorové imunologie, která posouvá diagnózu a následnou léčbu o stupínek výše směrem k objasnění příčinné podstaty, ale budeme si muset ještě počkat, než se dostane do praxe.
Smyslem toho článku není ukazovat na bezmocnost klasického léčení, ale, jak bylo naznačeno již v úvodu, chce se zamýšlet nad větou o tom, že si člověk sám v sobě nese sebedestruktivní program. V databázi 210 klientů, kteří trpí některou formou autoimunitní nemoci, jsem vypozoroval tyto opakující se skutečnosti:
- V dětství to byly hádky rodičů, rozvod rodičů a situace spojené s ponižováním, pokořováním, zesměšňováním, ztrapňováním ze strany sourozenců, spolužáků a blízké společnosti – tehdy jim vznikl základ nízkého sebevědomí a programu sebe-destrukce.
- V období puberty, zvláště u dívek, jsem zaznamenal nápadnou přítomnost mentální anorexie. I zde byla podkladem nízká sebedůvěra, snaha uplatnit se, falešný vzor v podobně celebrity, modelky, útěk z domova…
- V době dospělosti konflikty s partnerem, jejich vlastní rozvody a ztráta zaměstnání…
A dále vyjmenuji častěji se vyskytující prvky: reakce na očkování, virová, bakteriální a plísňová onemocnění, užívaná hormonální antikoncepce, často podávaná antibiotika, kouření.
S mnoha jsem diskutoval a vedl rozhovor a při analýze vyšel najevo velmi zvláštní fenomén, který se dotyčný pacient různou formou snažil maskovat. Nemoc jim poskytuje podvědomý ochranný plášť, dovoluje jim získávat od svého okolí pozornost, soucit a vlastně jejich vnitřním přáním není uzdravení. Řada lékařských studií prokázala, že stres, strach a jiné negativní pocity a duševní programy narušují funkci imunitních buněk. U lidí, kteří prošli stavy chronické úzkosti, dlouhými obdobími ponižování, pesimismu, nepřerušovaného napětí či nelásky, bylo zjištěno dvojnásobné riziko vzniku některých chorob včetně astmatu, artritidy, bolestí hlavy, srdečních onemocnění, autoimunitních chorob. Negativní duševní stavy jsou obdobně ohrožujícím faktorem jako např. kouření nebo vysoká hladina cholesterolu v případě kardiovaskulárních chorob.
V knize Léčení – zázrak v nás (Heilung – das Wunder in uns) tvrdí německý dokumentarista a publicista Clemens Cuby: „Pokud medicína nebere v úvahu, že každý člověk disponuje přirozeným samo-léčícím potenciálem, staví tím bariéru mezi sebe a své pacienty a podceňuje jeden z nejvýznamnějších faktorů možného uzdravení.“ (Sám se vyléčil z ochrnutí způsobeného přerušením míchy a nyní využívá toho, co se během let dozvěděl o procesech samo léčení a o svém vlastním uzdravení. To, co po dvě desetiletí považoval za zázrak, nyní rozšifroval a rozvinul v metodu, která ukazuje i ostatním lidem cestu k jejich vlastním samoléčebným silám.)
„Samo-léčící schopnosti lidského organizmu nejsou ani magií, ani zázrakem,“ říká Cuby a dodává: „Jejich podstata tkví ve složitých a jemných procesech, které nazývám koncentrovanou prací s lidským vědomím. Všichni, kteří svou nemoc nebo svůj úraz dokázali přijmout jako výzvu, vám potvrdí, že právě zdravotní potíže byly důvodem k tomu, aby se dokázali zastavit a zadívat na svůj život z jiné perspektivy. Bez ohledu na to, zda se nakonec uzdravíme či nikoliv, můžeme díky nemoci získat novou kvalitu citlivosti pro vlastní duševní prožívání, které nám umožňuje přehodnotit minulost a novýma očima spatřit budoucnost, a to dokonce i tehdy, když budoucnost znamená blížící se konec života. Každou bolest, každou nemoc i každý úraz bychom z tohoto pohledu měli vnímat s pokorou a usilovně přemýšlet, proč do našeho života přišly.“
Domnívám se, že tímto citátem jsem dospěl k hlavní myšlence, podstatné pro řešení autoimunitní nemoci: „Dokud se neuvolní v mysli pacienta, jenž trpí autoimunitní chorobou, jeho chybný program a nebude nahrazen jiným a lepším, pozitivním, pak je pramalá naděje, že se jeho situace zlepší.“