„Ať už si přejete cokoliv, Bytí vám vždy ukáže, co máte dělat,“ říká Jiří Ledvinka (2. část rozhovoru)

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Jiří Ledvinka zažívá poté, co se objevil na internetové televizi Cesty k sobě, pozornost, na kterou dosud nebyl zvyklý. Jeho konzultace a individuální léčebné procesy v tichu jsou na několik měsíců dopředu vyprodané. Besedy s ním navštěvují stovky lidí. Sám se přitom za klasického léčitele vůbec nepovažuje. Jiří působí neuvěřitelně pokorně, úplně obyčejně a nesmírně skromně. Jeho odpovědi jakoby přicházely přímo z říše Ticha, ze světa za myslí. Když jsme spolu vedli tento rozhovor, měl jsem pocit, že se do Ticha, za myšlenky, propadám také.

První část rozhovoru s Jiřím Ledvinkou si můžete připomenout zde.

Jirko, spousta lidí řeší – kromě zdraví a vztahů – své poslání nebo to, jak se uživit. Jak si tedy přát i více peněz a lepší práci?

Tam je potřeba požádat o kompletní balíček. Když už chci poslání, které mě nebude stát kdovíjakou námahu, nebudu se muset přemáhat, ale poplyne to, tak zároveň počítat s tím, že k tomu peníze a hojnost patří. Tady máme papírky, jinde mají něco jiného, to není důležité. Hlavní je umět si o peníze říct. Protože, když si to zakážu a bude mi to připadat divné, tak se pak nesmím divit, že mi peníze nechodí.

Nemusím se ptát, proč peníze nemám, ale jenom si nechat projít, jaký k nim mám vztah. Jestli jsem schopný si o ně říct i tehdy, když přijde mysl a bude tvrdit, že k nim mám odpor, že je to špatně nebo si beru moc. Je třeba nechat to vývoji, ani se toho nedotknout, když to není moje. A být si jistý, že Bytí mi to dá. A až mi někdo bude za mou práci, za mé poslání peníze nabízet, tak si je vzít. Nedat na to, že tam mám pocitově něco jiného. Prolomit to. Jít za to. Čím častěji to budu dělat, tím dřív odpor odejde a převáží pocit, že si to zasloužím.

Často ale lidé ani vlastně nevědí, co vlastně chtějí.

Ano, to je časté. Někdy je to výhoda – alespoň tam nedávám žádné své představy, co by to asi mělo být. Jenom zadám svému Bytí, ať mi ukáže, co to je a Ono mi to ukáže a do mého života přinese. A já si jenom počkám, až budu vědět: „Tohle je ono.“

Dokud nevím, tak vím, že to ono není. Když si nejsem jistý, nevezmu to. A když si na to navyknu a přijde mi pak to správné, tak to prostě budu vědět. Zarezonuje to tak, že nebudu mít pochybnost. Až něco takového ke mně přijde, tak je potřeba si to nenechat jenom v hlavě („to by bylo super“), ale potvrdit to („ano, vidím to“). To je ta rezonance. Bytí to potom dovede do dokonalosti, že mi k tomu dá další prostředky, jak se k tomu dostat.

Například mi přijde, že mám pracovat se dřevem – vím, co by mě bavilo, ale nevím, co dál, kam jít, jestli mám dělat na sebe, kupovat nářadí atd., když nemám žádné peníze. Tam je potřeba uznat to. A Bytí to rozvede – rozjede se to bez námahy. A jakmile přijde mysl, která řekne, že bych pro to měl něco dělat, tak ji okamžitě zastavit. Nedělat vůbec nic. Počkat na pokyny. Jakmile začnu zase něco vymýšlet svou hlavou, pravděpodobně se to zase zřítí. Nebo se to nezřítí, ale bude mě to stát obrovské úsilí, které povede k tomu, že se zřítím já. Bude mě to stát tolik námahy, že už nebudu moct.

Co když víte, co chcete, ale nepřichází žádný další nápad, tak co pak?

To je dobrý stav. Víte proč? Protože vaše Bytí vám ukazuje: „Teď zůstaneš v klidu, bez nápadu. Zůstaň v něm tak dlouho, záměrně, dokud nápad nepřijde.“ Bytí je klidem, a právě proto se v něm dělá ten proces s lidmi (pozn. autora.: který můžete zažít na Jiřího veřejných besedách). Děje se to, a přesto nehnu ani prstem. Nedělám nic, a přesto se děje všechno.

Takže kdybych sám potřeboval nápad, koukl bych se do sebe, a když bych viděl, že je tam ticho, tak bych v něm zůstal a čekal, než se tam něco ozve – než Bytí řekne: „Toto běž vytvořit.“ Jednou jsem například zadal pokyn, že chci informace, které patří ke mně. Dělal jsem si pak celý den, co jsem chtěl. A věděl, že když zatím žádné informace nechodí, tak že je to dobře, že zažívám prázdno. Ne, že je to špatně, ale dobře. Zůstal jsem v tichu, protože jsem měl důvěru, že to jde tak, jak má. Mezi tím jsem si něco dělal a jakoby přirozeně ke mně začalo chodit: „Tohle si napiš“. A pak bylo zase ticho: „To ti zatím stačí.“ Tak jsem si šel po svém. A pak zase něco přišlo.

A časově to bylo za jak dlouho?

Za chvilku. Někdy je to hned, jindy za měsíc, za dva měsíce nebo za 14 dní. Jak kdy.

Měl jsem důvěru v to, že už to tak bude, že to jinak nejde. Úplně jsem osekal mysl. Přestal jí věřit. Ego se umí vetřít: „Na půlku se vykašleme a alespoň něco musíš dělat, alespoň nějaká pravidla to musí mít.“ Nemusí. Stačí věřit Bytí a mít to tak, že, „jak“, „kdy“, a „kde“ jsou jenom výplody mysli a že tyto detaily mi jsou jedno. Jakmile dáte všechny pravomoci Bytí místo mysli, tak si vás to, co chcete, brzy najde. Přestanete vymýšlet, co a jak a řeknete Bytí: „Ukaž mi, co to má být a jak to má vypadat.“ A pak už se toho nedotknete. Mysl se vás bude snažit vyprovokovat k nějaké činnosti a přemýšlení – jak se tomu přiblížit, jak to posílit, jak to udělat, bude vám říkat, že se nic neděje a že to nefunguje. Ale vy to už nebudete řešit.

To znamená, že člověk si ráno sedne a jenom sedí a je v tichu?

Nemusím sedět. Může dělat cokoliv. Já jsem například byl v jistotě, že to stejně přijde. A když jsem neměl, co bych vymyslel, tak jsem si šel sednout ke krbu.

Nejtěžší je možná ignorovat právě to, když něco chcete a dlouho se nic neděje.

Nesmíte koukat: „Neděje se to.“ Protože tím dáváte svému vědomí najevo: „Nemá se to dít.“ Jako když jsou dvě místnosti. Jedna je ego – tam je hledění se do „neděje se to, musím něco dělat“. A druhé je vědomí, kde se vše děje samo. Buď se tedy budu koukat do této místnosti, a pak to bude mojí realitou. Nebo se tam přestanu dívat, nechám to být a zůstanu u toho, že vědomí se o to postará.

Nejlepší je tedy v být pořád v pocitu, že se pro mě děje to nejlepší.

Dokonce, i když v tom pocitu nejsem, i kdybych se cítil nejhůř na světě, tak si stejně jít za tím, že to, co chci, bude. Že nedám ani na pocity, ani na to, co vidím, ani na to, co slyším, ale uvědomím, že Bytí se stará a že by po mě nikdy nechtělo nic špatného. Chce to vyloženě k sobě nic jiného nepustit. A vědět, že i kdybych pochyboval, tak že pochybuje mysl, ne já. Tak ji klidně nechám, ať si pochybuje, jak chce. Stejně ji to přestane bavit, když uvidí, že mě přestane bavit ji sledovat.

Když se vrátíme ke zdraví. Jak si správně přát v této oblasti?

Vyloženě je důležité být ve zdraví, i když to na těle zatím třeba nevypadá. Vědět, že Bytí pracuje od rána do večera, a že se dopracuje do 100 %. Nevracet se k tomu každý den znovu. Aby nepřišla mysl: „Teď tě to bolí a musíš znova víc a víc.“ Mám zadáno – nemusím to už opakovat. Protože, kdybych to pořád opakoval, tak bych shodil předchozí proces, vyhodil ho a byl pořád ve smyčce.