Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Obliba léčivých rostlin s časem nemizí. Naopak by se dalo říci, že v současnosti dosahuje renesance jako staletími prověřený prostředek, který má i dnes význam v prevenci či v léčbě mírnějších zdravotních problémů.
Skupina aromatických léčivých rostlin v sobě spojuje příjemnou vůni s obsahem přírodních látek, které posilují naše zdraví.
Za obojím často stojí přírodní látky známé jako silice. Též jsou nazývány jako éterické nebo esenciální oleje, latinsky olea aetherea. Jedná se o hořlavé a těkavé, ve vodě nerozpustné olejovité látky (nebo směsi látek). V rostlinách se vyskytují v siličných kanálcích, které se vyskytují v různých částech rostlin. Dokonce v jedné rostlině mají silice z různých částí odlišné složení. Je tomu tak například u skořicovníku.
Silice mají pestré využití (kosmetika, parfémy, technická rozpouštědla), nás však zajímají jejich léčebné vlastnosti.
Záleží vždy na druhu a složení silice. Našly uplatnění zejména v aromaterapii, jsou používané k inhalacím nebo jako přísada do koupelí. Mají dezinfekční, antimikrobiální a antiseptický účinek. V mastech či balzámech na uvolnění svalů a proti revmatismu se uplatní to, že některé silice dráždí kůži, způsobují zčervenání a vyvolávají pocit tepla (derivancia). Dráždí mírně žaludeční sliznici, a proto podporují chuť k jídlu (odborně stomachikum). V oblasti žaludečního traktu se ještě uplatní jejich účinky spasmolytické (uvolňují křeče hladkého svalstva) a proti nadýmání (karminativum, deflatulens). Při onemocnění horních cest dýchacích rozpouštějí hleny, usnadňují vykašlávání (expektorancia) a působí protizánětlivě. Mají také mírný močopudný účinek (diuretika). A také mají relaxační (sedativa) či naopak stimulační (stimulancia, postaru též roborancia) účinek na centrální nervovou soustavu.
Zdravotní rizika
Důležité je vzít do úvahy také zdravotní rizika. Některé silice, jako například thujon nebo myristicin, jsou jedovaté. Některé mohou vyvolat alergickou reakci či hyperpigmentaci pokožky, jako jasmínová silice či olej ze santalového dřeva. Esenciální oleje z citrusů či routy vonné mohou způsobit při aplikaci na pokožku fototoxicitu. A samozřejmě se nesmí užívat vnitřně!
A nyní pár příkladů aromatických rostlin.
Bazalka pravá (Ocimum basilicum)
je rostlina z čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae). Obsahuje velké množství silic, například estragol nebo eugenol. V lidovém léčitelství se používá jako stomachikum a mírné spasmolytikum při dyspeptických potížích, diuretikum nebo na podporu tvorby mateřského mléka (laktagogum). Zevně se používala jako kloktadlo. Ovšem vzhledem k potencionálním kancerogenním účinkům zmíněného estragolu se nesmí používat k léčbě. V každém případě nesmějí vnitřně bazalkovou nať ani silici těhotné a kojící ženy a děti. Je zajímavé, že rodové jméno Ocimum pochází z řeckého ozó, tedy voním.
Dobromysl obecná (Origanum vulgare)
patří rovněž do čeledi hluchavkovitých. Mezi obsaženými silicemi můžeme najít karvakrol, thymol nebo myrcen. Její nať (Origani herba) se používá vnitřně ve formě nálevu při onemocnění horních cest dýchacích (katary, kašel), zažívacích problémech (nechutenství, nadýmání) nebo také při snížené činnosti žlučníku. Nálev z dobromysli je možné také kloktat. Český název pochází z dob starého léčitelství, kdy se dobromysl používala proti bolestem hlavy.
Levandule lékařská (Lavandula angustifolia nebo také L. officinalis)
patří také do čeledi hluchavkovitých. Můžeme z ní získat řadu různých silic. Z nich můžeme zmínit cineol, limonen nebo kafr. Květ levandule (Flos lavandulae) se používá vnitřně ke zklidnění nebo nespavosti jako sedativum. Dále se také tato rostlinná droga používá jako cholagogum (látka zlepšující uvolňování žluči ze žlučníku) nebo stomachikum. Zevně se používá v balneoterapii jako sedativum při funkčních oběhových potížích. Ve velkém množství může způsobit nadměrnou spavost (somnolenci). Při zevní aplikaci může u citlivých osob vyvolat kontaktní alergické dermatitidy. Její rodové jméno Lavandula je (možná) odvozeno od latinského slova lavare, které znamená mýti nebo umývat se. To by mohlo souviset právě s tím, že se levandule odedávna přidávala do koupelí.
Máta peprná (Menthae piperitae)
Jako poslední příklad bych uvedl jednu z nejznámějších vonných léčivých rostlin mátu peprnou (Menthae piperitae). Také ona patří do čeledi hluchavkovitých. Nejznámější silice v ní obsažená je přirozeně mentol, ale dále obsahuje také karvakrol nebo thymol. Používá se z ní list (Menthae piperitae folium) a nať (Menthae piperitae herba). Obě části se používají jako stomachikum, choleretikum (zvyšuje uvolňování žluče z jater nebo žlučníku), mírné spasmolytikum při žaludečních potížích (nebo nechutenství), které doprovázejí křeče, nadýmání či pocity plnosti.
Riskantní je podávání máty u žlučníkových kamenů, zde je třeba se nejprve poradit o jejím užívání s ošetřujícím lékařem. Zhoršit příznaky může máta také u pacientů s gastroezofageálním refluxem. Neměli by ji užívat děti do tří let věku, pacienti se zánětlivým onemocněním žlučníku (cholangitis), žlučníkovými kameny nebo biliárními (žlučníkovými) potížemi. Rodové jméno mentha pochází z řeckého jména Minthé, což byla řecká nymfa, patronka pramenů a vod, údajně přeměněná v rostlinu.