Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Pod tímto cizím slovem se skrývá úzkost, což je přirozená lidská emoce – tak, jak lidé občas cítí strach, někdy hněv, tak se střídají i ostatní emoce jako je radost a štěstí, překvapení, smutek a jiné. Anxieta je tedy pocit nervozity, obav, strachu či znepokojení, který může nastat spontánně bez jakéhokoli stimulu, nebo jde o tzv. anticipační úzkost, při které člověk už předem jakoby očekává, že se ocitne v nepříjemné situaci, která úzkost ještě víc podpoří (např. strach ze zkoušky ve škole, prezentace na firemní poradě apod.). Reagovat úzkostně je nám tedy vrozené, protože mít z něčeho strach a prožívat úzkost je úplně normální. Strach se přitom váže na konkrétní podnět (např. strach z hadů, tmy, otevřených prostranství, výšek, veřejného vystupování apod.), úzkost takovýto podnět nemá, což bývá o to horší, že jí nemáme k čemu vztáhnout – jinými slovy ani nevíme, co nám vyvolává ony nepříjemné pocity – a tudíž i bránit se proti nim jde pak hůř.
Úzkost se stává problémem tehdy, když člověk reaguje i na běžné podněty mnohem citlivěji než ostatní, a v situacích, které druzí dokážou zvládnout a překonat relativně bez větších problémů, on prožívá enormní napětí, je v permanentní nastražení a pohotovosti, i když k tomu ve své podstatě není důvod. Úzkost se přitom často váže a propojuje s potížemi v oblasti jiných funkcí např. se spánkem, příjmem potravy apod. a výrazně se projevuje fyzickými (zdravotními, somatickými) symptomy, jako jsou kardiovaskulární potíže (palpitace a bušení srdce, zvýšený tep, krevní tlak apod.), potíže s dýcháním (hyperventilace, neschopnost se nadechnout, bolest na hrudi, pocit na omdlení, tlak na srdci připomínající infarkt myokardu), gastrointestinální obtíže (nutkání na močení či defekaci, bolesti břicha, průjem) apod.
Úzkostné stavy mohou být zhoršovány prožíváním stresu způsobeným externími faktory, jako je např. zátěž a stres související s pracovním životem, školou, stresem souvisejícím s osobním a vztahovým životem, přátelskými a partnerskými vztahy, finančními záležitostmi, stresem v důsledku jiné vážné somatické nemoci, vedlejšími účinky léků, užíváním některých psychoaktivních látek (kokain, metamfetaminy, opiáty a heroin, benzodiazepíny a barbituráry), ale taky alkoholu.
Někdy se může stát, že se člověk dlouho a strastiplně soustředí na tyto fyzické symptomy (bušení srdce, tlak na hrudi, časté nutkání k močení či vyprazdňování), avšak ve skutečnosti za těmito příznaky stojí úzkost. Přirozenou obranou proti prožívání úzkosti je vyhýbání se věcem a situacím, které v nás vyvolávají úzkost, např. někdo, kdo se obává mluvení na veřejnosti, nebude brát vedoucí pozice a bude se vyhýbat povýšení, někdo, kdo se bojí selhání ve školním výkonu, vynechá psaní testu, kdo prožívá úzkost na veřejných prostranstvích, bude vyhledávat menší prostory a vyhýbat se velkým náměstím. Když není jedincovi umožněno vyhnout se nežádoucí situaci, která v něm vyvolává úzkost (pořád si však musíme pamatovat, že většinová populace danou situaci zvládá bez větších obtíží), může svoji úzkost projevovat vyhýbáním se očnímu kontaktu, třesem, polohou těla (např. jakoby se chtěl schoulit do klubíčka, překříží ruce na hrudi a jiné „obranné“ polohy těla), denním sněním apod.
Co je nutné zdůraznit, že vyhýbavé chování často udržuje symptomy anxiety, protože když se jedinec bude neustále vyhýbat situacím, které v něm vyvolávají úzkost, např. se bude vždy vyhýbat veřejným projevům nebo se při nich bude vždy vyhýbat očnímu kontaktu, nebude mít úzkost možnost se zmírnit a zeslabit. V mnoha případech je účinnější, než se úzkosti vyhýbat je potřeba úzkosti čelit, postupně se vystavovat situacím, které v člověku úzkost vyvolávají, aby tak proťal onen bludný kruh, který ho opakovaně drží v úzkosti, která se vždy a pokaždé projeví, jakmile se ocitne v dané „ohrožující“ situaci. Postupným prožíváním a zažitím situací si jedinec lépe přivykne zvládat ony situace, které pak můžou úzkost postupně zmírnit.
V případě, že úzkost přetrvává, je dobré konzultovat situaci s klinickým psychologem nebo psychoterapeutem zaměřujícím se na kognitivně-behaviorální terapii, která se právě používá na zmírňování negativních projevů úzkosti a redukování vyhýbavého chování, které jí udržuje a tak znemožňuje její zmírňování.