Agrese a zloba jsou nebezpečné. Být hodný není slabost, ale hodnota sama o sobě

Zdravý a šťastný člověk je člověk dobrého srdce. Zloba a vnitřní agrese oproti tomu vedou k mnoha nemocem. Potkat někoho opravdu hodného je svátek, mít ho ve své blízkosti dar a snažit se být hodným sám výzva. Být hodný je možná to úplně nejvíc. Existují cesty, jak tuto kvalitu uvnitř sebe rozvinout. Mimochodem, hlavní inspirací pro tento článek byl herec Ondřej Vetchý, kterému tímto na dálku děkuji.

Právě Ondra Vetchý nedávno pronesl v České televizi slova, která, přiznám se, mě úplně dostala a ohromila – že to někdo může vidět úplně stejně: „Já si nejvíc cením toho, když je někdo hodný. Když je někdo hodný, tak se mi vyhrnou slzy do očí. Když je někdo hodný a ještě chytrý, tak je to úžasný. Když je někdo hodný, chytrý a ještě něco umí, tak jsem šťastný.“

K tomu více méně není co dodat …

Ale protože od lidí ve svém okolí a klientů v terapiích občas slýchávám fráze typu „být hodný se v dnešní době nevyplatí,“ „hodný rovná se hloupý“ a další podobné, dovolím si přeci jen téma „být hodný“ ještě trochu rozvést.

Hodný člověk se nedává na odiv

Pro mě být hodný znamená být slušný. S respektem a úctou k lidem. Hodný člověk se neuráží. Nepovyšuje. Není v něm zloba a agrese. Hodný člověk nemá potřebu o tom, že je hodný, mluvit. Má velmi rád lidi, ale „dobro“ nikomu nevnucuje. Nekáže o něm, nýbrž z něj samo vyzařuje.

Inspirován Ondrou Vetchým bych si dovolil pojem „být hodný“ nazvat vyšším druhem inteligence. Protože, když se to tato kvalita uchopí naopak nesprávně, hodný člověk může napáchat i poměrně dost škod: „Nic není agresivnější než dobré úmysly, vysoké city, altruizmus – vždy je to ego, které se předvádí buď pod maskou něžnosti, nebo násilí,“ napsal jeden z největších myslitelů 20. století, Aurobindo Ghoš (in Satprem, 1996: 43).

Vyrovnaný hodný člověk naopak nemá problém – když je potřeba – jednat navenek tvrdě a rázně. Nevyhýbá se nepříjemnostem.

Nejhorší je být hodným jen na povrchu

Pravila mi nedávno jedna vysoce postavená manažerka, že největší problém v její firmě jsou tzv. „hodní lidé“. Ze strachu, aby si někoho nerozkmotřili, raději nic neřeší, a doplácí na to celá firma. Asi si rozumíme, že když o hodných lidech mluvil Ondřej Vetchý, měl na mysli zřejmě trochu něco jiného než lidskou slabost a zbabělost.

Být hodný totiž neznamená být slabý, ale spíše spravedlivý (férový). Jak píše v knize Umění být hodný S. Einhorn, je v tomto kontextu také dobré nezapomínat, být hodný sám na sebe. Hodný člověk nepotřebuje, aby mu lidé něco vraceli. Není zištný. Hodného člověka nemůže nikdo zklamat, protože za a) není naivní a za b) nic od druhých neočekává.

Jak být laskavějším

Einhorn (2009) připomíná zlaté pravidlo: Chovejme se ke druhým tak, jak bychom chtěli, aby se chovali oni k nám.

Jak být tedy hodnějším? Jak více projevovat laskavost? Existují v podstatě dvě cesty. První cestou je empatie = schopnost vcítit se do druhého člověka. Empatie se dá rozvíjet – člověk více citlivý k potřebám druhých je ve výsledku opravdu hodnější. Druhou cestou je cesta meditace. I ta se dá „naučit“. Dovedeme-li pocítit jednotu; že, jak říkají Mayové, „JÁ jsem jenom jiný TY“, pak jakékoliv ubližování a agrese vůči druhým přestávají mít smysl. Protože jen blázen by ubližoval a nebyl hodný sám na sebe.

Rozloučím se s Vámi dnes výrokem jednoho moudrého muže, který ke konci života řekl: „Je trochu trapné, že jsem se věnoval lidskému dilematu celý život, abych na konci zjistil, že nemůžu nabídnout jinou radu, než „snažte se být o trochu hodnější.“

Literatura:

Einhorn, S. (2009): Umění být hodný. Brno: Čintámani.
Satprem (1994): Sri Aurobindo alebo putovani vedomia. Opava: Optys.                                                                                                                                                                                     

Zpět nahoru