3 milníky na mé cestě

cm kameny

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Milník první
Když jsem dělal kineziologii, myslel jsem si, že mojí prací je pomoci člověku, aby se zbavil svého problému.

Z toho mě vyléčil jeden den mé praxe: Měl jsem pána, kterému jsem velmi výrazně pomohl. Zbavil se problému, kterým trpěl, ale já jsem ho „předběhl“. Stal se zázrak, ale udělal jsem ho já za něj (proti vůli některých jeho částí). Byl vyléčen, ale odcházel ode mne s divnou pachutí. Odpoledne jsem měl babičku, paní z vesnice, která měla očividně hluboko do kapsy. Vyprávěla mi svůj příběh, plný utrpení a já jí jen naslouchal. I když jsem se několikrát pokusil ji „pomoci“ (= přerušit její řeč a začít „řešit“ její problémy), proud jejího vyprávění byl tak prudký, že se nenechala přerušit. Poslouchal jsem ji více než dvě hodiny a vůbec jí nepomohl (jak jsem se tehdy mylně domníval). V duchu jsem si říkal, že si od ní nemohu vzít peníze, které by měla zaplatit, protože jsem jen poslouchal. Jaké bylo mé překvapení, když mi naopak chtěla přidat. Bylo to poprvé, kdy ji někdo vyslechl.

Tento den mě naučil, že pouhé naslouchání je někdy daleko víc, než cokoliv jiného. Od té doby se dívám a často vidím, že my terapeuti často pomáháme lidem, abychom nemuseli být přítomni jejich bolestivému vyprávění a procítit vlastní bolest. Ale taková „pomoc“ přináší jen roztrpčení. Toho dne jsem se naučil, že „jen“ BÝT  s tím druhým je nejvíc, co můžeme dát – v jakémkoliv vztahu i v terapii.

Milník druhý
Byl jsem na kurzu, kde pan lektor nám nabízel rozbor našich obrázků. Přihlásil se první účastník – na jeho obrázku jsou vidět jeho obrany, chce se na ně podívat? Ne. Další. Na Vašem obrázku je vidět Vaše maska – chcete se na ni podívat? Ne. Další. Byl jsem asi pátý, kdo se přihlásil. I na mém obrázku byla vidět maska (nepamatuji se, že by u kohokoliv bylo jiné vysvětlení). Chcete se na to podívat? Ano. Takže jsme pracovali. Po 45 minutách práce se ozval jiný účastník, že už zabírám mnoho prostoru. Tehdy jsem se neuměl zastat sám sebe a tak jsem se podíval na lektora s tím, že on rozhodne nejlépe. Já nechci nikomu zabírat jeho prostor. Bylo pro mne velkým překvapením, když lektor rozhodl, že nedokončenou práci ukončíme. Pak následovalo ještě asi deset účastníků, všichni měli masky a nikdo se na to nechtěl podívat hlouběji. Za celý den jsem byl jediný, kdo byl ochoten na sobě pracovat. O přestávce mi pak učitel řekl, že to byla škoda, že to nemohl dokončit, že stačilo tak deset minut a býval bych došel k velkému bodu zlomu. Když jsme příště malovali obrázky, vzal jsem si kolo a jel se projet. A slíbil jsem malému Martinovi v sobě, že už nikdy nedovolím, abych byl vydán na pospas někomu, kdo ho nechá ve štychu. Slíbil jsem mu, že budu vždy stát při něm a že budu raději věřit jemu, než těm, kdo si hrají na autority, ale nemají sílu dokončit proces, který spustili.

Tato důvěra, kterou mají mé zranitelné a nemocné části ke mně, se mi vrací každý den tím, že se mi daří řešit věci, o kterých jsem byl vždy skálopevně přesvědčen, že se mi nikdy nepodaří. A stojí mě to méně úsilí, než kdybych sám se sebou bojoval.

Milník třetí
Přišla ke mně paní z velké dálky. Vzala si na to celý den dovolené. Byla velkým příznivcem pozitivního myšlení. Já jsem jí pouze řekl, že terapie u mne je pro ni nebezpečná. Její svět je postaven na potlačení problémů, a když se rozhodne do toho jít se mnou, může se v jejím životě spustit lavina potlačených problémů. Po půl hodině jsem jí nabídl ukončení. Řekl jsem, že já na jejím místě bych byl naštvaný, kdybych musel jet tak daleko a pak se nic nestalo. Na to mi ale odpověděla, že se naopak stalo velmi mnoho. V nedávné minulosti byla na kurzu, kde ji učitel chtěl pomoci tak důrazně, že překonal její hranice a výsledkem bylo její výrazné zhoršení. Na mém přístupu si cení, že ji nenutím, kam ona nechce a že ji naopak zrazuji od mého způsobu práce. Proto má ke mně důvěru a chce pokračovat. Nakonec jsme pracovali ještě hodinu a půl, paní si vyřešila dávné bloky, a protože to nebylo proti vůli žádné z jejích částí, výsledek byl pozitivní, bez jakéhokoliv zhoršení.

Podle mé zkušenosti důvěra je tím nejdůležitějším, co ovlivňuje výsledek terapie. Je to důvěra, kterou má klient a jeho nemocné části k terapeutovi. Pokud jsem přítelem svému klientovi i všem jeho nenáviděným částem, mohou se v obdivuhodně krátkém čase udát ty nejhlubší změny. Pokud naopak klienta soudím a pomáhám mu, aby bojoval proti sobě, nikdy se mi neotevře natolik, aby mi odkryl, co je skutečně důležité. Pak bude chodit celý život po kurzech a terapiích a nikdy nepocítí hluboký klid. Ale nejdůležitější je, že tento přístup můžeme dát každý i sám sobě. A pak se každému z nás Život může stát největším ze zázraků, které existují.