10 stravovacích zvyklostí, které bychom se měli naučit od dětí

cm dite zdrave jidlo1

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Celých pět let tady vyučuji diabetiky, pomáhám při redukční dietě, při nejrůznějších autoimunitních chorobách či potravinových alergiích. S pacienty snižujeme hladinu LDL cholesterolu, triglyceridy, kyselinu močovou v krvi, s mnohými úspěšně, pokud tedy mají chuť cokoli změnit. Před necelým rokem a půl jsem se rozhodla pracovat s dětmi. Dětmi, které jsou více méně zdravé. Tak nějak mi přišlo smysluplnější věnovat se prevenci, než řešit všechny, kolikrát nevratné vedlejší efekty, kterými nás v pozdějším věku tělo častuje.

Tím, jak stárneme, mnozí z nás ztrácejí pevnou půdu pod nohama a začínají se chytat stébel, rádoby pevných, které jsou však mnohdy vratké, jako naše rituály. Pokaždé s oblibou říkávám, že ty nesprávnější věci bývají mnohdy těmi nejsnazšími. K sepsání dnešního článku mi byly předlohou dětské dušičky, které mi dovolily vstoupit do svého světa a podělit se tak s vámi o něco krásného. Proto, učme se od dětí, učme se nespěchat a vychutnat každičké sousto našeho, mnohdy uspěchaného talíře.

1. Nespěchejme

Mnozí z nás, pokud žijí v permanentním kolotoči dne, raději ošidí čas věnovaný přípravě a konzumaci pokrmu, namísto toho, aby nepodstatné maličkosti ponechali stranou a jali se užít ty nejmenší, avšak nejzákladnější okamžiky dne. Přenesme se na moment do zcela běžné průměrné restaurace, kde kolem oběda panuje neutuchající šum. Všichni sedí, bezmyšlenkovitě do sebe házejí sousto za soustem, už aby byli zpátky na svých místech, už aby opět mohli pracovat a následně jít domů. Tento způsob stravování zdá se mi poněkud nešťastný. Aniž by mozek stačil zareagovat, uvědomit trávicí orgány, dát příkaz hormonům, máme již kolikrát, bez mrknutí oka, snědeno. A pak, mnohdy bereme za vděk onou sladkou tečkou, abychom zaplnili i to nejposlednější místo, které ještě v žaludku zbylo. Vím, všichni tak nějak vnímáme, co je tady dobré a co se dobrému mílovými kroky vzdaluje. Víme, avšak mnohdy jsme uzavření do své pohodlnosti… A naše tělo trpí a strádá, v žaludku se tvoří žaludeční vředy, díky sladkým tečkám si zaděláváme na permanentní únavu, diabetes 2. typu, taktéž ony triglyceridy, a v neposlední řadě pak přibíráme na váze.

Jaké to bude u dětí?

Své jídlo si náležitě prohlédnou, tuhé a pevné kousky pozvednou, nakouknou, zda je vše v pořádku, pak se většinou chopí vidličky a nože, ty menší lžičky, připraveny jíst. Pomalounku pomalu, bez zbytečného stresu. Každé sousto pečlivě žvýkají, vychutnávají jemné odstíny stravy, limitovány pouze východem a západem slunce. Spěchat jim netřeba. Na talířku oběd, tak proč si neužít všechny ty chutě a šťavnaté odstíny, aby z nich získaly své dnešní maximum?

Nespěchejme

2. Nedojídejme, pokud jsme již plni

Nedojídejme, pokud jsme plní Celá řada z nás nedokáže odejít od stolu, dokud nedojí poslední sousto. I tohle je výdobytek nesprávné výchovy, kdy nás učili, že jídlem se neplýtvá. Mnohem větší plýtvání však shledávám v tom, když nám nedokážou naložit tak, abychom z jídla měli skutečný užitek. Co s posledním bramborem, který pak tlačíme na sílu? Vždyť je to úplně stejné plýtvání energií, trávicími šťávami, enzymy a hormony. Čím pomaleji koušeme a polykáme, čím déle sousto v ústech držíme, rozmělňujeme a znovu koušeme, tím snáze nás mozek, ale také žaludek upozorňují, že došlo k naplnění základních potřeb.

Děti odmítají dojídat, jednoduše mají dost, již nechtějí a přijde jim naprosto nesmyslné u stolu trávit více času. Velmi dobře si uvědomují onen pocit přejedenosti a plnosti, ví, že s plným bříškem neuběhnou tolik, že jim potřeba více odpočívat a možná se i na malou chvíli po obědě natáhnout.

3. Jezme pouze, máme-li hlad

Stravou si mnohdy mnohé kompenzujeme. Chybí-li nám láska, namísto toho, abychom si s někým večer povídali, sdíleli a vedli vášnivé hovory na téma uplynulý den, kolikrát přijdeme do prázdného bytu, kdy naše první kroky vedou rovnou k lednici. Ne, ani tohle není správné. Strava není leukoplast, kterou maskujeme prohry a šrámy. Strava je motor, abychom zde mohli tvořit a budovat, bourat a opět stavět, nic víc a nic míň. Není cílem, je prostředkem.

Ano, i děti bývají kolikrát mlsné, nikdy však nechodí tajně do lednice, neschovávají si jídlo do skrýší, sem tam u nich najdeme nějakou tu čokoládu, mnohdy však pouze díky líbivému obalu. Děti jsou prosty neklidných myšlenek, kdy během stavění hradů z písku jim mysl stěží obestírají šunčičky, klobásky, či smetanový sýr.

4. Zbytečně nekořeňme a nesolme

Slánka a pepřenka jsou stále ještě nedílnou součástí jídelního stolu. Dle mého je to nesmysl. Věděli jste, že sůl je nejstravitelnější, projde-li varem a prostoupí celým pokrmem? Teprve pak je ledvinami snáze odbourávána. Následné dochucení tělu spíše bere. Nikdy jsem neviděla jediné dítě, že by svůj pokrm solilo či jinak zjemňovalo, dotvářelo. Jim skutečně postačí několik základních ingrediencí, vyžadují harmonii, kterou pokrm, utopený v soli, zcela postrádá.

Naučme se využívat bylinek, sůl omezme na nejnutnější minimum. Na den nám k uspokojení doporučené denní dávky postačí 1 čajová lžička soli. Jsme-li navyklí konzumovat pečivo, v jednom krajíčku chleba přijmeme celé 2 g. Solíme-li dál, brzy budeme konkurovat slanečkům.

Sůl

5. Pátrejme po tom, z jakých surovin se pokrm skládá

Z jakých surovin se jídlo skládá Pamatuji si na jednu malou Terezku, která vyžadovala jen několik základních surovin, utvářející svačinku, oběd či večeři. Vše, co bylo mixováno, jí přišlo nadmíru podezřelé a takový pokrm pak odmítala jíst. Teprve, když chystala společně s maminkou a jednotlivé ingredience si sama směla umixovat, byla spokojená a šťastná. Osobně si nemyslím, že se jedná o manýr. Děti jsou velmi vnímavé a díky Bohu, pracují se svým šestým smyslem. To jen my, bereme za vděk jakoukoli sekanou, pomletým masem, konzervou, hotovou omáčkou, karbanátkem, aniž bychom věděli, ze kterých ingrediencí je pokrm uchystán. Zda je vůbec poživatelný, jedlý, zda si s ním naše játra poradí, zda nám, dříve či později, nepřivodí trávicí problémy… Učme se od našich nejmenších, jsou sice malí, ale nadmíru přesní a vědí, protože vnímají, protože cítí…

6. S jídlem si hrajme

Samozřejmě, ne vždy to jde, občas nám skutečně s časem třeba šetřit, pokud je však alespoň trošku možné, naučme se propojit chuť, vůni i barvy v jeden souvislý a lákavě vyhlížející pokrm. Co se chystání týká, popusťme uzdu své fantazie, nakupme bylinky a koření, nejrůznější ovoce a zeleninu, ze které dětem povykrajujeme příběhy se šťastným koncem. Mnohdy stačí jedna jediná sýrová hvězda na celozrnném chlebu, úhledný kopeček tvarohové pomazánky, na kterou dýňovými semínky vykreslíme zelený kvítek. Energie koluje, dovolme si radost, pak budou sdílet i ti všichni okolo. A pevně věřím, že ne jenom děti. Všichni se přeci těšíme z barev, co tady z padesáti odstínů šedi. S jídlem si hrajme

7. Jídlo sdílejme

Jídlo sdílejme Ani děti nevydrží u stolu, sedí-li samy. Najdou si nejrůznější záminky, aby přilákaly pozornost. Proto i staří lidé, bydlící sami, vyhledávají příležitost nejrůznějších jídelen, aby alespoň chvíli směli s ostatními sdílet. Veškeré bytí nabude smyslu, smíme-li se podělit. V jednom hezkém americkém filmu, Útěk do divočiny, hlavní postava píše do svého deníku, že štěstí není štěstím, není-li sdíleno.

Naučme se usednout k prostřenému stolu, ne každý zvlášť, ne odděleně, ale společně a užijme si všechny drobné okamžiky, které nám, mnohdy po těžkém a náročném dni, umožní zakusit, že máme své místo, svůj smysl, že jsme dennodenně očekáváni, že jsme milováni. Že se na nás druzí těšili a věnovali hrstku svých drahocenných minut, aby nám uchystali pokrm.

8. Pomáhejme si

Má babička, která strávila s dědou krásných 45 let, znala recept na štěstí. Dědovi s oblibou říkala, že pokud pomůže, zbude jim více času na sebe. A tak, děda jí pomáhal krájet cibulku, ujídat polévku, s každou takovou činností pak získal pocit, že je nenahraditelný a důležitý. Je to možná úsměvné, nicméně, fungovalo to a stále ještě funguje, hlavně tedy u dětí, které během příprav velmi rády asistují. A tak, jeden prostřeme stůl, druhý nachystejme příbory, třetí třeba po obědě umyjme nádobí, nenechávejme vše na jednom jediném člověku, sdílejme, nejen samotný výsledek, ale také cestu, která k němu vede. Pomáhejme si

9. Používejme své oblíbené nádobí

Oblíbené talíře, misky či hrnečky, podstatně nepodstatná úsměvná součást dne. Kolikrát se cítíme lépe, jíme-li z nádobí, které milujeme, jež je nám blízké, jehož barvy a dekórum lahodí našemu oku. To vše je důležité, věci, které nás utvářejí, které milujeme, je totiž rozdíl, jíme-li z misky, která je nám blízká, případně pak na svých cestách z nádobí, ze kterého před námi již jedla spousta tuláků. Každý den je malým svátkem, a proto hned zítra si užijme své nejmilejší nádobí, hezký ubrus, neodbývejme se, žijme tady a teď. Tak jako děti, které vyžadují přesně tento hrneček, přesně tuhle lžíci.

10. Chvalme a doceňme

Děti jsou v tomhle božské, opravdu. Jejich upřímnost je tak odzbrojující. Pokud se nám něco nepovede, umějí to velmi hezky sdělit. Naopak, dělají-li se jim slastné boule za ušima, i to se brzy dozvíme, prostřednictvím jejich spokojeného: „hmmmm.“ Ne vždy se nám tu všechno podaří, přesto si važme, že pro nás někdo mnohdy dennodenně chystá, do jídla vkládá kus své kreativní energie, snaží se, mnohdy čaruje a kouzlí. A tak, pochvala přeci nic nestojí, i kdyby se mělo jednat o jedno úsměvně táhlé: „hmmmmmm…“

Věřím, že bychom společně přišli na spoustu dalších tipů, kterými děti obohacují náš svět, budete-li chtít, těším se na zpětnou vazbu.